Ušetřit jedním rozhodnutím přes čtyřicet miliard korun dokáže málokterý politik. Dnes se zdá, že si takový úspěch připíše premiér Petr Nečas, protože právě on nejvíc prosazuje zrušení takzvaného ekotendru. Jde o největší veřejnou soutěž v České republice, která se během tří let stala legendou. Mimo jiné i z toho důvodu, že její průběh a obsah byly dlouhou dobu zahaleny hlubokým tajemstvím.

Zároveň s Nečasovým výrokem, že soutěž končí, se rozptylují mlhy, které dosud zahalovaly obsah zakázky. Z nových informací vyplývá, že ekologická zakázka byla nejen nejdražší, ale také nejpředraženější a nejnesmyslnější. 

V ekotendru vyhrála podle posledních informací společnost Marius Pedersen Engineeging, která nabídla, že pět set lokalit vyčistí za 68 miliard včetně daně z přidané hodnoty. Z odborného auditu však vyplývá, že se postižené pozemky dají vyčistit za 26 miliard a přitom ještě nejde vyloučit, že by se cena ve veřejné soutěži snížila. Zrušením ekotendru se tak dá ušetřit nejméně již zmíněných 40 miliard. 

Zároveň se ukazuje, že znečištění českých zemí není tak fatální, jak se dosud zdálo. Na odstranění škod po energetických, chemických a strojírenských provozech není třeba částka, která se fakticky zdála být neomezenou. Většina ekologických zátěží již byla odstraněna a stát či státní podniky za to zaplatily přes 50 miliard korun. Zbývá tedy zhruba třetina. 

Přitom by naprostou většinu zbývající potřebné částky pohltilo jen osm nejvíc znečištěných lokalit. Jaké to jsou, nikoho nepřekvapí. Přes čtyři miliardy by stál úklid na pozemcích vítkovických hutí v Ostravě a v pardubické chemičce Synthesia. Na Ostravsku je řada dalších ekologických zátěží, přes miliardu by stálo jejich odstranění ještě v Nové huti a u koksovny Šverma. Do výčtu velkých škod, které je třeba zlikvidovat, patří ještě chemičky Paramo v Pardubicích, Spolana v Neratovicích a Unipetrol v Litvínově, i když z nich je už větší část jedů odvezena. Posledním velkým místem znečištění je trochu překvapivě kunovická letecká továrna Aircraft Industries. 

Odstranit škody na těchto osmi lokalitách přijde podle odborného odhadu na devatenáct miliard korun, tedy na tři čtvrtiny celkové částky. 

Vlastně se z auditu ekologických škod nedozvídáme nic tak převratného, snad jenom to, že všechna ostatní místa už jsou vyčištěna. Do výčtu čistých lokalit patří okolí elektráren, severočeské doly, plzeňská i mladoboleslavská Škodovka, třinecké železárny a severočeské chemičky v Lovosicích či Ústí nad Labem. 

Rozumný hospodář by tedy mohl vypsat osm velkých soutěží, kterými by zlikvidoval většinu závazků na odstranění ekologických škod z předlistopadové doby, Nedává nejmenší smysl, aby je dával do jednoho obřího ekotendru se stovkami malých zakázek na úrovni několika milionů. 

Z pohledu daňového poplatníka ani nejsou úplně přesvědčivé argumenty, proč by měl stát přispívat na investice do životního prostředí firmám, které mají miliardové obraty a obvykle také zisky. Žádný právní závazek, že stát musí škody odstranit, navíc ani neexistuje. Existuje pouze příslib, že na likvidaci zátěží firmám přispěje určitou částkou. 

Nečas se tedy snaží zabránit nejhoršímu a dnes už se dá věřit, že se mu to může i povést. 

Celý příběh ovšem skrývá řadu paradoxů. Jeden z nich říká, že ekologickou zakázku vypsala před třemi lety Topolánkova vláda, kde byl současný předseda vlády vicepremiérem a kde byl současný ministr financí rovněž ministrem financí. Do značné míry tak politici napravují své vlastní chyby. 

O to víc jsou odpovědní za to, aby celý příběh dotáhli do šťastného konce. Vláda ještě soutěž definitivně nezrušila a teoreticky pořád platí možnost, že ekologickou zakázku vítězné firmě Marius Pedersen přece jen svěří. 

Navíc musí navrhnout další postup, jak dále v případě ekologických škod postupovat. Stále ještě jsou k dispozici špatná řešení, například rozdělit zakázku do několika menších, ale přece jen dost velkých balíků, a pak nechat vítězné firmy, ať si s přidělenými lokalitami nějak poradí. 

Správný postup ale vypadá úplně jinak. Například exministr životního prostředí František Benda doporučuje následovat vzor civilizovaných zemí. Tam probíhají veřejné soutěže na každou větší lokalitu. V prvním kole se vybere projekt, který jasně popíše, co se vlastně má vyčistit. O tento projekt pak v druhém kole soutěží stavební firmy. U něčeho tak málo uchopitelného, jako je odstraňování ekologických škod, se dá cena těžko kontrolovat jiným způsobem. 

Případ ekotendru tedy ještě definitivně neskončil a hovořit o šťastném konci je rozhodně předčasné. Pozitivní na současném vývoji je ale fakt, že teď už se může racionálně mluvit o konkrétních problémech a stejně rozumně je také řešit. 

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6