Před několika dny vyšla zajímavá kniha Globální oteplování s podtitulem Realita nebo bublina? Více než dvousetstránková publikace obsahuje texty, přednášky a novinové články dvacítky autorů, mezi nimiž nechybí ani jména známá čtenářům Neviditelného psa. Jsou to kupříkladu bývalý profesor Harvardovy university Luboš Motl, ekolog a publicista Ivan Brezina, biolog z Jihočeské university Stanislav Mihulka, poradce prezidenta Michal Petřík či Václav Klaus.

S podrobnou recenzí tohoto sborníku bude nutno počkat na někoho erudovanějšího, přesto je vhodné upozornit aspoň na příspěvek profesora Technické university Carolo-Wilhelmina v Braunschweigu (SRN) Gerharta Gerlicha, který zpochybňuje příčiny globálních změn klimatu z pohledu teoretického fyzika. Závěr jeho textu by měl být otloukán o hlavu všem vyznavačům ideologie, která se po nacismu a komunismu chystá ovládnout svět – environmentalismu.

Profesor Gerlich v článku Podvod s globálním klimatem píše:
„Současní globální „klimatologové“ si všechny problémy relevance modelů globálního klimatu uvědomují. Když od politiků přijmou zadání, aby s využitím modelů vypočítali klimatické změny, které vznikly následkem změny koncentrace oxidu uhličitého, pak tyto osoby vědomě věřejnosti lžou, protože velmi dobře vědí, že nikdy nemohou provést numerické výpočty, které by měly cokoli společného s realitou. Své výsledky proto hádají jako v delfské věštírně. Je obtížné odlišit moderní „klimatology“ od astrologů. Základem nákladných politických aktivit by měla být reálně měřitelná čísla, a nikoli čísla odhadovaná nebo počítaná na základě špatných modelů (scénáře).
Dále existuje praxe moderní politiky expertních komisí, které podkopávají demokratické rozhodování, protože laikové či voliči nemohou experty kritizovat. Takové komise (Hartzova, PISA, IPCC) pouze stojí spoustu peněz a stále se snaží dokazovat svoji nezbytnost. Nikdo nenese osobní zodpovědnost za nesmysly, které vytvářejí. Vždy si najdou opodstatnění pro svou nekonečnou existenci. Komise OSN a Evropské unie zakládají nevyhnutelnost celosvětové totalitní diktatury.“

Snad slova profesora Gerlicha přimějí aspoň někoho k zamyšlení nad ekonomickými a politickými důsledky novodobého zeleného náboženství. Mohla by k tomu přispět i stať z příspěvku Ekonomie a politika klimatických změn dalšího autora, Michaela A. Walkera z The Fraser Institute. Ten se mj. zamýšlí nad průzkumy veřejného mínění. Výsledky říkají, že počet lidí, kteří v USA věří (autor důsledně používá slovo „věří“, nikoli „je přesvědčeno na základě vědeckých důkazů“), že ke globálnímu oteplování dochází, vzrostl ze 77% v roce 2005 na 82% v současnosti. Ve své úvaze dochází ke stejnému závěru jako například Michael Crichton v knize Říše strachu:

„Vzhledem k tomu, že základní princip moderní politiky je snažit se zjistit, kam směřuje nálada veřejnosti, a pak se ujmout vedení daným směrem, má skutečnost, že většina občanů věří v závažnou potenciální hrozbu změny životního prostředí vyvolanou skleníkovými plyny, za následek, že politici mající zájem uspět nemohou sedět se založenýma rukama. Jestliže chtějí být zvoleni do vlády, musí je být vidět, jak se činí v oblasti globálního oteplování. A tak se většina vlád octla v situaci, kdy přinejmenším „hovoří jazykem“ aktivistické politiky proti globálnímu oteplování.“

Lze jen konstatovat, že vyznavači a propagátoři myšlenek klimatického alarmismu sledují toliko vlastní prospěch. Snad ale není pozdě, přestože jsou zahnízděni ve většině ekonomicky vyspělých zemí, a to jak ve výše zmíněných vládách, tak ve sdělovacích prostředcích, a to včetně těch takzvaně veřejnoprávních, a nejvyšší věrozvěst byl za svá environmentalistická kázání obdarován politickou Nobelovou cenou míru. Koneckonců, když ji může dostat terorista Arafat, proč ji nedat mystifikátoru Gorovi, že?

Globální oteplování. Realita nebo bublina? Vydal CEP - Centrum pro ekonomii a politiku, květen 2008