Na mořské dno sněží. Organické zbytky tvořené planktonem i plejtvákem klesají ke dnu. Plankton v podobě bílých vloček, plejtvákova kostra ozdobí bezútěšnou planinu oceánského dna na více než sto let. Mořské dno je v pohybu, stejně jako celá planeta. Na oceánských hřbetech stoupá magma a tlačí dno směrem k oceánským příkopům. V příkopech se dno opět ztrácí pod kontinentálními deskami. Závratná rychlost v centimetrech ročně znamená, že putování od vrcholu sopky do temnot hlubin trvá stovky milionů let. Stovky milionů let na mořské dno dopadají nepatrné vločky organického materiálu. Dnes nejstarší vrstvy vznikly v době, kdy na souši ještě vůbec život nebyl. Zlomky milimetrů ročně vytvořily vrstvy sedimentů silné tisíce metrů. Odhaduje se, že Leviatan oceánských příkopů ročně pohltí sedimenty, ve kterých je na tři čtvrtě miliardy tun organického uhlíku. Řádově stejné množství mořská biomasa z oběhu v biosféře vyloučí a uloží na mořské dno. Řádově stejné množství uhlíku se ovšem, doufejme, do oběhu vrací rozpuštěno ve vývěrech podzemních vod a sopečné aktivitě.

Vracet se musí. Pokud by tomu tak nebylo, po stovkách milionů let života by všechen uhlík čekal na dně mořském a jen bizarní formy hlubokomořských živočichů by se dokázaly dostat k jednomu z prvků nezbytných pro život. Je možné, že se ho vrací méně. V dávných dobách, kdy na Zemi bujel život mnohem více než dnes, bylo v atmosféře uhlíku také mnohem více. Je možné, že uhlík dostupný na povrchu Země se vyčerpává a gigantický dopravník mořského dna jej stěhuje do hlubin naprosto nedostupných jakékoli živé formě. Je možné, že v pětihorách život na zemi zakrní zpět do podoby primitivní žoužele v místech, kde budou poslední zbytky uhlíkového bohatství, a bude živořit do doby, než nějaká nová vrásnění otevřou uhlíkové bonanzy pro všechny.

Je to pravda? To nikdo neví. Tento superdlouhý koloběh uhlíku není zatím vědecky ani pořádně popsán, natož aby byl prozkoumán a změřen. Možná dá jednou odpověď na otázku vzniku ropy a zemního plynu. Zatím převládá teorie o tom, že uhlovodíky vznikly hromaděním organických zbytků v mořských lagunách, podobně jako uhlí v pevninských močálech. Problémem je, že v tekutině ani plynu nikdo nikdy otisk žádné organické struktury nenajde. Problémem je, že ropa a plyn se vyskytují i v místech, kde je teorie organického původu nedokáže vysvětlit. Ložiska uhlovodíků mohou být nádržemi, kam tektonická pumpa ukládá část oněch stamilionů tun, které každoročně spolkne. Pak by těžaři byli skutečně jen na okrajích nezměrného uhlovodíkového bohatství zemského nitra, navíc vytrvale obnovovaného nekonečným procesem.

Se zkoumáním Slunce jsme na tom lépe. Od tušení delších cyklů, než je známá jedenáctiletá perioda, se pomalu dostáváme k poznání period měřených ve stovkách let. K prověřování jejich teorií a výpočtů začínají sloužit i poznatky o vývoji klimatu. Interakce zemské atmosféry se slunečním větrem podstatně ovlivňuje především chování vody v atmosféře a voda je zodpovědná za cca 95 % skleníkového efektu. Bouřlivé Slunce přináší teplá období, klidné Slunce věští příchod chladu, sucha a neúrody. Bádání ukazuje, že pozemské klima v závislosti na sluneční aktivitě osciluje mezi malými dobami ledovými a příznivějšími časy. Dnes jsme na přechodu mezi chladným a teplejším obdobím. Za doby Karla IV. se v Polabí pěstovaly melouny a v Anglii vinná réva. Za krále Holce bývala za groš ovce, vzpomíná pořekadlo na dobu Jagelonců, po které krátce přišlo studené období, přemýšlení o tom, proč Bůh svoje děti trestá hladem a třicetiletá válka o zbylé zdroje.

Za předchozích teplých cyklů neroztálo Grónsko, tím méně Antarktida, přežili je tučňáci i lední medvěd. Výzkumy ukázaly, že tající ledovce dnes odkrývají místa, která obsadily před několika sty lety.

Strašení klimatickými změnami vychází z jediné pravdy. Člověk se stal vskutku jednou ze sil, které formují tvář planety. Otázkou je, zda ovlivňujeme svoji planetu za hranice našeho poznání. Ekologisté tvrdí, že ano. V jediné tropické bouři je ovšem energie srovnatelná s jaderným potenciálem všech velmocí světa.

Jsme jistě schopni úmyslně způsobit ekologickou katastrofu celé planety, pokud napadneme ta citlivá místa, která dnes známe. Otázkou je, proč bychom to měli dělat? Ale ani tak bychom ovšem nezničili život, jen sebe a pár dalších druhů. Katastrofu podobnou planetární jaderné apokalypse Země zažila naposledy před sedmdesáti tisíci lety, když uprostřed vrcholící doby ledové vybuchla supersopka Toba a k pošušňáním glaciálu přidala ještě tisíc let jaderné zimy. Některé druhy nepochybně vymřely, člověk unikl jen taktak. Z oné doby například vůbec neexistují lidské fosílie a dnešní lidský genom vykazuje minimální variabilitu, která svědčí o nejužší příbuznosti všech lidí celého světa. Stačila ovšem geologická vteřina a Země je dál plná života.

Víme dost, abychom se dokázali vyhnout katastrofám, které sami působíme. Už nevypouštíme rtuť do zálivu Minimata, čistíme splašky a snažíme se po sobě vůbec uklízet vlastní odpad. Tohle je zvládnuto a je to předmětem racionálních inženýrských řešení. Kukavůz nikomu strach nenažene. Strašeni jsme něčím jiným, představou, že stojíme na vrcholu viklanu a naše lidské pinožení jej dokáže jedním chybným krokem svrhnout do propasti. Ve skutečnosti naše chyby jsou schopny pouze otevřít příležitosti jiným životním formám, které naše chyby v nějakém čase opět vyrovnají. V nejhorším případě bez nás nebo bez naší civilizace, ovšem člověk, potkan a prase jsou nejpřizpůsobivějšími savci na planetě.

Hlavním hitem je efekt zvyšování obsahu oxidu uhličitého v atmosféře. Většina bububu je založena na efektech, které neobstojí ani před jednoduchými fyzikálními výpočty (jako je roztátí Antarktidy). Jakékoli předvídatelné klimatické efekty se pohybují hluboce v limitu klimatických oscilací známých z historických dob! Zvýšení teploty a obsahu CO2 v atmosféře má ovšem jediný efekt, který lze skutečně předvídat a dokonce i spočítat. Lepší dostupnost uhlíku v atmosféře zvýší efekt fotosyntézy, neboli růstu biomasy. Rychlejší oběh uhlíku zvýší rychlost jeho konečné sedimentace na dno moře a postuhlíková doba pozemského života se o pár desítek milionů let přiblíží! Pokud nenajdeme efektivní způsob, jak tento uhlík do oběhu zpět vracet!

Krizi starověkých civilizací vyvolávalo vždy vyčerpání zdrojů. Těch tzv. obnovitelných! Naše civilizace z této pasti unikla jako první a jediná, dokázala využívat zdroje tzv. neobnovitelné a umí to čím dál tím lépe.

Lidstvo se dělí na ty, kdo žijí, a ty, kdo přežívají. My, žijící s plným žaludkem, považujeme estetiku našeho okolí za kvalitu stejně důležitou, jako samozřejmě plný žlab. Protože jsme pohybliví díky proklatému automobilismu a letectví, má naše okolí rozměr kontinentu. Kdyby tomu tak nebylo, byli by ekologisté zaslouženými hlasy na poušti. Jsme menšinou lidstva.

Pro její většinu je prvním a posledním příkazem doby mít dnes a popozítří na talíři alespoň něco. Tato většina vede fatální závod o to, zda dokáže spojit svoje tradice s vymoženostmi moderní doby dříve, než si zlikviduje obnovitelné prostředí svého okolí. Na celých kontinentech tento závod prohrává! Jestliže my se rozhodneme úplně zbytečně přilévat jejich potraviny do našeho benzínu, pomáháme plundrování posledních rezerv času, které ještě mají. Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, říkala moje babička, která o Bursíkovi v životě neslyšela.