Minulý týden totiž vyrazil do Nairobi popovídat si s kamarády o tom, jak ochránit planetu dalším zkasírováním evropských podnikatelů provinivších se – na rozdíl od zbytku světa – vypouštěním oxidu uhličitého v množství větším, než jim bruselští páni povolili. Co na tom, že do Keni, stejně jako jeho ekologističtí soudruzi, vyrazil letadlem, které používá k pohonu spalování ropných produktů a vyprodukuje víc CO2 než malá fabrika? Tento problém klimatické alarmisty netrápí, oni tam přece letí kvůli ušlechtilým záměrům (a zářným zítřkům, chtělo by se dodat).

Ale to nebylo všechno, pan Bursík se po pár dnech v hotelu, pardon, na „světové konferenci“, musel vypravit do Antarktidy, aby se osobně přesvědčil, jak to globální oteplování postupuje. Nejspíš měřil tloušťku ledu šuplérou.

Oni jsou ti oteplovači vůbec takoví ekologicky smýšlející. Předloni se sletěli na Bali, vloni se jich zase deset tisíc houfovalo v Poznani a zanedlouho budou mít protioteplovací spartakiádu ve Spojených státch. Musí si přece někde poklábosit se spřátelenými oteplovači o klimatických změnách (povšimněte si, že termín „globální oteplování“ zmizel z jejich slovníku, ono se to blbě říká, když je sněhová kalamita a loňský rok byl teplotně nejstudenější za posledních sto let).

Nad tím zůstává rozum stát... Bojovníci proti chiméře oteplování by měli jít příkladem a nezvyšovat obsah CO2 v atmosféře transoceánskými přelety z jednoho koutu zeměkoule na druhý. Místo aby si povídali, jak my ostatní máme věřit ve fikci, pomocí internetových konferencí, musí se shromažďovat pokaždé v jiném cípu planety a tvářit se, že napravují chyby Boha (nebo vesmíru, pro ateisty). A to už vůbec nemluvíme o tom, že všechny tyto cesty a vznešeně se tvářící konference platí obyčejní daňoví poplatníci, nikoliv tito vševědoucí nadlidé. Oni se nemůžou spolehnout na data dodaná jim přes internet do tepla kanceláře vědci, oni se k tomu pólu musí mýrnyx týrnyx doštrachat sami. Je fakt, že fotka na ledovci (na jeho pranepatrném zbytečku, jak nám neopomenou zdůraznit) vypadá lépe než snímek státního úředníka za stolem, ale kvůli tomu je přece neplatíme.

Jestliže musí naši podnikatelé platit za škodlivé emise, měli by – přinejmenším kvůli své letecké dopravě – platit i tito velebníčci zeleného náboženství. Ale ze své kapsy – nebo z peněz stejně smýšlejících milionářů s Albertem Gorem v čele. A stejným způsobem by měly být placeny i nevládní ekologistické organizace, které na celém humbuku kolem globálního oteplování parazitují. Proč musíme na jejich výsmysly dávat peníze my ostatní? Vždyť jsou to podvodníci a jako takoví patří do kriminálu. Ohlupování a tahání peněz z kapes proti vůli je zločin jako každý jiný – jen se kvůli hrozbě, která má možná nastat někdy za sto let, hůř dokazuje.