29.3.2024 | Svátek má Taťána


EKOLOGIE: Hádání rozumu s předpisy

27.6.2018

Pan Rudolf Diesel nevěděl, co tím spískal, když si roku 1892 nechal patentovat svůj vynález, po něm pojmenovaný motor. Produkuje totiž jisté, byť i nevelké množství polétavých sazí, což se stalo příčinou skandálů, ano i blázinců a hysterií, jak jsem sám na vlastní kůži a kapse zakusil. 

Mívali jsme totiž diesláček, oktávčičku, starou, ale spolehlivou a úspornou, jo, kývali hlavou znalci, rok výroby 1998, to se ještě dělaly poctivé motory, kdepak dneska. Když jsme si ji pořizovali, byla vzorem ekologické čistoty a nezávadnosti; dokonce nám byla na dva roky odpuštěna povinná daň. Pak začalo přituhovat. Z míst úředních vycházely přísnější, ještě přísnější, až dočista nejpřísnější předpisy, ze vzoru ekologické nezávadnosti se stal ekologický hanebník, nakonec jsme museli s těžkým srdcem milou oktávčičku za pět stovek evropských prodat jednomu překupníkovi. Na dotaz, co s ní hodlá podniknout, odvětil, že ji prodá in die Tschechei; i jest myslitelno, že se teď vesele prohání po zemích českých, nejsoucích na nějakou tu polétavou sazi tak háklivé jako přeúzkostlivé Německo. I když co není, může ještě být, neboť rozum jen obtížně vzdoruje záchvatům úřední horlivosti.

A to jsem z té patálie vyklouzl ještě lacino; jistý James Robert Liang si šel skrze čarování s diesely sednout na tři a půl roku do kriminálu. Co spáchal onen neblahý muž: aby vyhověl přísně stanoveným normám, připoupravil software (jak se to, kruci, řekne česky?) automobilů určených k vývozu do USA. Avšak kdo provádí pokoutní machinace, má dbáti utajení; pan Liang nedbal, všechno prasklo a připoupravené diesely teď tiše stárnou a hodnotu ztrácejí na odstavné ploše nedaleko Colorado Springs a nikdo neví, co s nimi. Přebudovat, aby vyhověly normě, by vyšlo na pěkné prachy, sešrotování by nebylo o moc levnější, a tak tam stojí a stát budou až… všichni svatí mají vědět do jakého až. Zcela náhodně se v týž čas dal tamhle na Havaji do náramného soptění vulkán Kilauea. Vysoptí prachu, sazí polétavých i nepolétavých a jiného neřádstva víc než všechny dieseláky světa za sto let, avšak obtížno jest zakázati sopce soptění. Majiteli dieseláčku se používání jeho vehiklu zakáže snadno, i zakazuje se.

Souboj rozumu s předpisy skýtá i jiné příklady. Staví se pro město Berlín nové letiště, no, má toho zapotřebí. Kdo by si chtěl vyzkoušet, jaké scény se tak mohly odehrávat na potápějícím se Titanicu, nechť si zajistí let se startem z dosavadního berlínského letiště Tegel; do smrti mu nevymizí z paměti ty zmatky a tlačenice. Jenže nové letiště se staví, staví, a ďábel sám má vědět, kdy a jestli vůbec se dostaví; zamotala se stavba do takových potíží, že se v odborných kruzích uvažuje, nemá-li se raději všechno zbourat a začít stavět znovu. Co by se mého skromného úsudku týkalo, nedával bych navrhovanému řešení valnou naději na úspěch. Jako v obou předchozích případech nejsou příčinou zmatků chybné stavební postupy ani mylný odhad finančních nákladů, nýbrž pouze a jedině předpisy vyšroubované do takových výšin, že se prostě dodržet nedají, leda zase nějakým švindlem. Proč tomu tak je… inu, nikomu se nechce sedět v base jako zmíněný pan R.L. Liang. Sezení v base se pak nejlépe předejde navozením stavu, kdy nikdo za nic nenese zodpovědnost; a zodpovědnosti se lze nejlépe vyhnout tím způsobem, že se na každé utažení šroubku vytvoří objemný soubor předpisů.

Ach jo. Kdyby takhle, s odpuštěním, blbnuli naši předkové minulých staletí, dodnes by si Země zachovala tvar lívance sahajícího jedním okrajem na atlantický břeh v království portukálském a druhým někam do zemí machometánských, to ale jen díky tomu, že o nich přinesli zprávu arabsko-židovští kupci jako za časů svatého Václava; řečení předkové by zůstali sedět na zadcích majíce strach, aby se nedopustili chybičky, skrze niž by mohli být popotahováni. Objevy vědy a techniky by zůstaly neuskutečněny a my bychom dodnes zažehávali oheň křemenným křesadlem, případně vrtěním dřívka v prkénku s důlkem… ale zanechme legrací. V každém lidském počinu je obsažena větší či menší porce rizika. Civilizace, která se mu chce vyhnout, ustrne, zakrní, bude vystřídána jinou, možná ne na takovém stupni vývoje, ale odvážnější, ochotnější podstoupit riziko. Co z toho plyne pro naši dobu: odvaha pouštět se do podniků s ne zcela zaručeným výsledkem nesmí být trestána, ale podporována a podněcována; případné selhání nebudiž signálem k vydání ještě detailnějších, ještě přísnějších směrnic a předpisů, nýbrž přijímáno jako nezbytná součást cesty k vyšším stupňům poznání.

Nechtějme spasit svět. Jezdí, jen co jsem sám zakusil, dejme tomu po Bombaji nebo v Guatemala City vehikly ekologické nad všechno pomyšlení, vyfukující oblaka smradů, až pocestného hrůza jímá z představy vlastních plic jako černé, dehtem oblepené sluje… na tom už našimi pečlivě udržovanými autíčky mnoho nespravíme, i kdybychom je nákladů nedbajíce přestrojili na nejvyšší stupeň nezávadnosti. Spíš zlhostejníme, regulováni na každém kroku předpisy ztratíme pocit zodpovědnosti, dodržujíce zákony ne z vlastní vůle a úvahy, ale abychom se vyhnuli pokutám a soudním obsílkám.

Ostatně zažili jsme my starší systém umanuvší si, že nás povede dle receptů své ideologické kuchařky k lepším zítřkům, kdy nebude už žádných běd. Jak to dopadlo, netřeba připomínat. Lépe jest se tu a tam chybičky dopustiti, než jako ten vůl u žentouru voditi se nechati. A to i v nejlepším úmyslu, natož pak v úmyslu ani takovém, ani makovém, jen aby se dodržela litera kýmsi kdesi vydaného foršriftu.

Hannover, 24. června 2018