Ve starověku se čas od času objevil někdo, kdo vystupoval jako prorok, pokud však nepředpovídal nebezpečí, katastrofy nebo přímo konec světa, byl automaticky považován za proroka falešného a jako takový obvykle i kamenován. Slibovat klid a mír se slušelo pouze k pobytu až na onom světě. Co se za těch několik tisíc let změnilo? Zdá se, že celkem nic. Není to jen v povahách lidí lačnících po adrenalinu spojeném s nebezpečím a katastrofami, ať už skutečnými nebo smyšlenými, tím by se dnes uživili maximálně tvůrci katastrofických a akčních filmů, ale především jde o to, že člověk nepředpovídající nebezpečí nebo katastrofu nemá davu vlastně co nabídnout, takového proroka nemá dav důvod následovat, protože jeho následováním nelze získat žádnou výhodu ať už skutečnou nebo fiktivní, jako při následování mesiáše, který přišel spasit svět a jen jeho následovníci budou spaseni s ním, což je zjevná výhoda před těmi, co spaseni nebudou. A naprosto ideální je spojení mesiášství s vyvoláním strachu, protože strach paralyzuje racionální úsudek a zjednodušuje tak manipulaci s davem, bojácný člověk je obvykle poslušnější.

Václav Klaus v pondělí na půdě OSN přednesl svůj krátký příspěvek věnovaný hypotetickým změnám klimatu. Příspěvek lze hodnotit jako realistický, poměrně umírněný a hlavně konstruktivní, nabádající k racionalitě. Nepadlo jediné slovo o zelené ekonomické mašinérii, čehož se nejvíce bál Martin Bursík, protože tím se Václav Klaus trefuje do černého, tedy přesněji řečeno do zeleného, nakonec na to ani nebyl čas, pět minut na shrnutí daného problému je směšná doba, celá konference se odbyla v rychlosti a celá akce ve mně budí dojem, že se konala jen tak pro formu, aby se konala a aby to vypadalo, že se každý pozvaný může svobodně vyjádřit. Když pak promluvil hlavní představitel OSN, tak jsem myslel, že mám halucinace, jeho výroky o tom, že je třeba co nejrychleji učinit opatření, mi naprosto přesně evokovaly staré vzpomínky na komunistická hesla jako třeba "Mír prací uhájíme".

V hlavním zpravodajství pak na ČT1 proběhla animace o zvedající se mořské hladině, což nelze nazvat jinak než psychologickou masáží. I podle nejpesimističtějších odhadů by se mohla zvedat hladina oceánu o maximálně 43 cm za 100 let, což je s ohledem na běžné jevy, jakými jsou příboj, příliv a odliv, v zásadě zanedbatelné a změny v pobřežních čarách s tímto spojené jsou velmi pomalé a srovnatelné s vodní a větrnou erozí a geologickými jevy. Taktéž předvídaný růst teploty o cca 1°C (ale spíše méně) za sto let nelze považovat za zcela katastrofální. Byl by katastrofální pouze za předpokladu, že by extrapolace dnešních hodnot do budoucna měla trvale rostoucí tendenci, což sice na zveřejněných grafech takto prezentováno je, ale nikdo, naprosto nikdo nemůže dát ruku do ohně, že je to extrapolace pravdivá. A už vůbec není jisté, zda je to vina lidstva či pouze hříčka přírody. Je sice pravda, že lidstvo za posledních 150 let mírně obohatilo atmosféru Země o plyny, jimž se říká skleníkové, ale nelze mít za prokázané, že by byly nejdominantnějším klimatotvorným vlivem. V historických i geologických dobách docházelo ke změnám teploty, změny chemického složení atmosféry tomu někdy předcházely, jindy se opožďovaly, tedy jednou možná byly příčinou nebo jednou z příčin oteplování, jindy důsledkem.

Většina politiků se ráda cítí vůdci a snad až mesiáši, kteří upozorňují na hrozící nebezpečí jako správní vůdci smečky, a také hned přichází s vizí, jehož součástí je pojmenování obecného viníka daného stavu a zároveň si i pospíší s návrhem řešení. V pozadí je kalkul, že krom politických bodů a případného prodlouženého setrvání ve funkci to přinese i ekonomický prospěch ve formě dotování alternativních zdrojů nebo kupčení s emisními povolenkami, to vše do správných kapes těch, kteří jim mezitím provolávají slávu. K tomu je ovšem zapotřebí i novinářů, kteří provedou pravidelný výplach mozků davu, aby bylo nad slunce jasnější, že ono nebezpečí trvá a dokud se neudělají opatření vyžadované politickými silami, nebezpečí nepoleví. Za odměnu je čas od času novinářům předhozena nějaká oběť v podobě zkorumpovaného ministra, neschopné ministryně, poslance-bachařské mlátičky nebo něco málo z archívu StB, takže je pořád o čem psát a hlavně se tím odvádí pozornost od skutečných problémů. Je to podobné jako když banda pašeráků drog obětuje policii malou zásilku, aby v klidu mohla propašovat tu velkou. Dalo by se tedy říct, že Václav Klaus jde vlastně sám proti sobě, kdyby nevystupoval proti hlavnímu politickému proudu, mohl být do dalšího volebního období podpořen i zelenými, navíc ztratil i část podpory veřejnosti, což ovšem zase souvisí s míněním modelovaným novináři. Nelze si nevšimnout, že jakmile se Václav Klaus k tématice klimatu vyjádří, tak se to sice do zpravodajství dostane, prezidenta nemohou odbýt jako běžné občany, ale téměř vždy se tak děje s posměšným a znevažujícím podtónem mezi řádky a zároveň obvykle ihned následuje nějaká reakce převážně ze strany Martina Bursíka, který ovšem hájí především své ekonomické a politické zájmy a je jeden z posledních, komu by šlo o přírodu. Jako kdyby obchodník a politický cestovatel Bursík byl erudovaným klimatologem, ekologem, geologem, astrofyzikem a heliofyzikem. Je velmi průhledné, že se novináři zeptají vždy politického odpůrce a jen výjimečně fundovaného odporníka. Oni navíc ty odborníky nemají moc v oblibě, hovoří řečí pravděpodobností několika možných scénářů, což už není tak hezky černobílé. Bursík sice vystudoval tzv. ochranu přírody, ale to není ekologie, ekologie zkoumá pouze vztah biologických druhů a prostředí, v němž žijí, a jejich vzájemnou interakci, ochrana přírody patří dnes spíše mezi společenské obory na pomezí politologie, sociologie a filozofie, samotným fungováním přírody se tento obor nijak do hloubky nezabývá.

Tlaky na určité vědní obory, aby se výzkum ubíral určitým směrem nebo dokonce aby dával požadované výsledky, nejsou až tak úplná novinka. I když většina tlaku se obvykle soustřeďuje na společenské vědy, historicky nejčastěji politicky przněnou vědou je například historie, ta se stihne mnohdy přepsat za století i několikrát, není úplně nezvyklý i tlak na přírodní vědy nebo alespoň na zneužití jejich výsledků. A tak třeba fyzikové, místo aby zkoumali nukleosyntézu v hvězdných jádrech, vyvíjeli atomovou bombu, v komunistických zemích se některé obory přírodních věd alespoň naoko musely řídit dialektikou přírody továrníka Engelse, v některých zemích dodnes existuje tlak na popření evoluční teorie, protože je v rozporu s Biblí. Jímá mě hrůza, jakým způsobem jsou dnes politicky interpretovány výsledku výzkumu oborů jako je ekologie či klimatologie. Taktéž svědčí o neserioznosti novinářů, ale i samotné OSN, že se zabývají pouze tím, co jím předá IPCC, ale nikdo se nezabývá třeba Heidelbergskou výzvou, kterou podepsaly tisíce vědců, mezi nimi i 72 nositelů Nobelových cen, která vyzývá proti iracionalitě a zneužívání vědy, nejedná se tam jen o klima. Že by v dnešním světě Nobelova cena a desítky jejích laureátů nebylo žádným morálním kreditem, který by měl být vyslyšen? Čekám, kdy přijde tlak od zelených nebo obecně od politiků třeba na geology, aby dokázali zabránit vzniku zemětřesení, tsunami a sopečných erupcí, případně aby zastavili deskovou tektoniku, která za to do velké míry může, a na astronomy, aby dokázali zabránit dopadům vesmírných těles. Protože od nenadálých a velmi rychlých přírodních katastrof nám hrozí více nebezpečí než od relativně pomalých klimatických změn, kterým se lze stejně pomalu přizpůsobit.

Říká se, že život je boj. Nejspíš to asi platí obecně, a pokud není skutečný nepřítel, tak se aspoň vymyslí fiktivní. Hlavně že se bojuje, ať to stojí, co to stojí, je jedno, za jaké zlaté tele. Na válku je pak třeba platit a přerozdělovat značné finanční prostředky a je jedno, zda se jedná o boj s reálným terorismem nebo s hypotetickými klimatickými změnami. A je velmi nápadné, že prakticky všechny návrhy rádoby ochránců přírody většinou znamenají ještě větší zátěž na přírodu než dosavadní praxe. A je pak už legrační, jak jednou je větrník málem svatou ikonou zeleného náboženství, podruhé takřka ďábelským stvořením, to podle toho, do čí kapsy zrovna směřuje ekonomický prospěch. Ale už méně legrační je, že řešení, které se nabízí a je vyzkoušené, je čisté a prakticky bez emisí, je zavrhováno. Nejspíš proto, že by pak nebylo zač bojovat. Ono totiž chovat se destruktivně je výhodnější než konstruktivně, z hlediska pravděpodobností totiž destrukce obvykle vyjde, zatímco konstrukce se nemusí podařit. A také kořistit je obvykle výhodnější než něco vytvářet, pokud je na kom kořistit. Jen je smutné, že zelené náboženství už se stalo součástí světové politiky.

http://www.asu.cas.cz/~sula