Řešení stavu české energetiky a hlavně její bezpečnosti s ohledem na spolehlivost dodávek elektrické energie pro spotřebitele i průmysl se v nepříliš daleké budoucnosti dozajista neobejde bez dalších jaderných elektráren. Podobně tomu tak bude v celé Evropské unii. Důležitým faktorem bude maximální snižování závislosti na fosilních palivech, především těch, která musíme dovážet, tedy ropy a zemního plynu. V tomto ohledu je tento článek tak trochu volným pokračováním mého předchozího článku Význam boje o Arktidu pro ČR.

Ropa je z energetického hlediska v našich podmínkách důležitá spíše pro výrobu paliv pro dopravní prostředky a jako surovina pro chemický průmysl, tam v blízké budoucnosti bude velmi obtížné snížení závislosti na této dovozní surovině, pěstování řepky (v našich klimatických podmínkách) spíše závislost na ropě zvyšuje než snižuje (v závislosti na výnosech, a tedy na průběhu počasí), navíc zrovna letos nás čeká značné zvýšení cen potravin, protože se v důsledku pěstování "energetických" plodin a - shodou okolností - neúrody v místech, kde ještě pěstují obilí, zvýšily ceny obilovin. Takže tudy cesta evidentně nevede. Nakonec na začátku industriální sféry lidstvo rostlinná paliva opustilo právě pro jejich směšnou energetickou účinnost (podobně jako větrné mlýny a plachetnice). Jinou otázkou je prakticky stoprocentní závislost na dovozu zemního plynu, který však používáme prakticky pouze k vytápění, a tam se nabízí možnost využít elektřinu bez nutnosti jakéhokoliv spalování a tím produkce plynů, jejichž zvyšující se koncentrací v atmosféře nás určité kruhy neustále straší. Můžeme topit elektřinou, budeme-li ji mít dostatek nebo ještě lépe nadbytek z vlastních a čistých zdrojů. Přeměna elektřiny na teplo je sama o sobě velmi čistá a efektivní a také velmi bezpečná, navíc si ji umíme vyrobit sami.

Pro výrobu elektřiny nemáme v naší zemi s ohledem na geografické, klimatické a surovinové postavení naší země mnoho možností. Nejvíce elektřiny (téměř dvě třetiny) dnes vyrábíme spalováním uhlí, které na našem území máme. Nepatřím mezi lidi, kteří by podlehli všeobecnému "globálnímu blbnutí", spíše naopak, oxid uhličitý považuji za velmi užitečný plyn, bez kterého by nefungovala fotosyntéza, ale třeba ani zedníkům malta. Můj pohled na věc je spíš takový, že uhlí je docela vzácná chemická surovina a je škoda ji spálit. Navíc spalováním uhlí se dostává do prostředí značné množství radioaktivního spadu, protože většina uhlí obsahuje nějaké množství uranu, thoria a dalších radioaktivních prvků. Na druhém místě jsou dvě jaderné elektrárny, které v současné době vyrábějí asi třetinu naší elektřiny. Ostatní zdroje jsou již téměř zanedbatelné, v ročních průměrech několik málo procent, největší díl tvoří vodní elektrárny a to hlavně vltavská kaskáda, Dalešická přehrada u Dukovan na okrese Třebíč a Dlouhé stráně v Jeseníkách. Ostatní zdroje jsou prakticky zanedbatelné. Význam vodních zdrojů je však především ve vyrovnávání energetických špiček, například Dalešická přehrada nebo Dlouhé stráně dokáží krátkodobě řádově nahradit jeden jaderný blok, samozřejmě po dobu, než z nádrže vyteče všechna voda. V ohledu využití vodních zdrojů však už další rezervy prakticky nemáme, na našem území se nevyskytuje dostatek řek s větším průtokem a větším spádem, které by byly pro výrobu elektřiny efektivní, v tomto směru může většina zemí závidět Norsku, které z vody vyrábí 99% elektřiny díky tomu, že má pro to přírodní podmínky.

Využití větru v naší zvlněné krajině s nestálým větrem lze spíše charakterizovat jako nesmyslné, z instalovaného výkonu se daří využít ročně cca pouhých 10%, navíc je nutno větrné vrtuli elektřinu dodávat pro udržování stálých otáček, protože případné rozfázování nebo dokonce frekvenční výkyvy mají za následek výpadky dodávek v celém rozvodném uzlu (severoněmecké větrné elektrárny jsou zdrojem nestability celé evropské rozvodné soustavy od Lisabonu až po Atény). Další elektřina je třeba na případné odmrazování listů, jinak mohou být odletující kusy ledu životu nebezpečné i ve značné vzdálenosti. V dost velkém počtu případů u nás větrná elektrárna víc energie spotřebuje než vyrobí, ale díky tomu, že se elektřina z větrných elektráren ze zákona vykupuje za téměř trojnásobek normální ceny, tak se tato činnost majitelům těchto nepotřebných a krajinu hyzdících děl samozřejmě rentuje. Cenový rozdíl pak samozřejmě zaplatí ve finální ceně elektřiny koncový zákazník. Je to jakési ekonomické perpetuum mobile v Evropě prosazované hlavně evropskou stranou zelených, kde jak se zdá, je hmotný prospěch dodavatelů a provozovatelů těchto výtvorů důležitější, než obecný užitek nebo dokonce ochrana přírody. Jen si dovolím malý dodatek, "nezávislou" studii o využití větru v ČR vypracovala jistá "nezávislá" firma, jejíž jedním ze tří vlastníků je jistý Martin Bursík, v současnosti předseda Strany zelených a Ministr životního prostředí, a druhým spoluvlastníkem je jistý Petr Pávek, člen Strany zelených a v současnosti první náměstek Ministerstva pro místní rozvoj.

Fotovoltaiku jsem ponechal nakonec jako příklad v současné době nejnesmyslnějšího zdroje elektrické energie v našich podmínkách. Na výrobu superčistého křemíku je třeba velmi mnoho energie a jejich životnost je ve srovnání s uhelnou nebo jadernou elektrárnou třetinová, maximálně poloviční. Roční využití instalovaného výkonu je maximálně 50% z důvodů ryze astronomických, produkce elektřiny funguje jen od východu do západu Slunce, účinnost je dále snižována klimatickými vlivy, které jsou v našich podmínkách hodně proměnlivé, průměrný počet bezoblačných dnů se pohybuje kolem 50 za rok. Elektřina z fotovoltaiky se vykupuje ještě dráž než z větru, což z ní činí další ekonomické perpetuum mobile, ačkoliv reálný přínos pro společnost je v podstatě nulový, jediný dopad jsou zisky výrobců a provozovatelů těchto panelů, pro koncové zákazníky to ale ovšem zase znamená zvýšení průměrné ceny elektrické energie. Nakonec pěkný výpočet si můžete přečíst zde.

Zdá se, že jediným přijatelným zdrojem elektrické energie v našich podmínkách jsou jaderné elektrárny. Jejich činností nevznikají žádné plyny ani popílek, který by se vypouštěl do atmosféry, z ekonomického hlediska jsou též zdrojem nejlevnějším, navíc vysoce stabilním netrpícím výpadky výroby z důvodů astronomických či klimatických. Naráží však na odpor nikoliv snad většiny obyvatelstva (podle průzkumů je v ČR většina obyvatelstva spíše projaderná, v EU taktéž vychází tento podíl kolem 60%), ale hlavně na odpor ekologistických sdružení (Greenpeace, Jihočeské matky, Děti Země, Hnutí Duha) a Strany zelených. Jejich argumenty jsou však docela dost často pro zasvěceného člověka směšné až dětinské. V následujících odstavcích se pokusím jednotlivé antijaderné argumenty probrat a vyvrátit.

1. Stavbu dalších jaderných bloků nepotřebujeme, protože se celý Temelín vyváží

Je to pravda jen částečně. A to z hlediska celoročních průměrů. Ale export neplatí v případě, že je jeden blok Temelína odstaven z důvodu výměny části paliva, pokud se tato odstávka časově setká i s odstávkou jednoho dukovanského bloku, tak v tuto chvíli už musíme elektřinu dovážet. Navíc výroba a vývoz elektrické energie je z ekonomického hlediska mnohem perspektivnější než třeba výroba a export automobilů, v automobilovém průmyslu může kdykoliv dojít k recesi, zatímco u energetiky je podobná pravděpodobnost mnohem nižší. A pro udržení rozumné obchodní bilance něco exportovat musíme a export elektřiny co by finálního výrobku je mnohem výhodnější než třeba vývoz dřeva do Rakouska.

2. Provoz jaderných elektráren je nebezpečný, může nastat havárie typu Černobyl

Černobylskou havárií obvykle straší ti, co o této havárii nic nevědí, a obvykle nevědí nic ani principu fungování jaderných reaktorů ani jaderných elektráren jako celku. Za černobylskou havárií stál především lidský faktor, nikoliv technika jako taková. Když to zjednoduším, tak z důvodu špatně zvoleného technického postupu i přes předem zjevná rizika došlo k nekontrolovatelnému vzrůstu teploty a tím i tlaku, který způsobil explozi podobnou s výbuchem většího parního kotle, pod kterým se topilo víc, než snesl. V důsledku toho pak došlo i k úniku nezanedbatelného množství radioaktivního materiálu, jehož množství a účinky se však obvykle v bulvárním tisku velice přehánějí. Radioaktivní spad obsahoval převážně izotop jódu s poločasem rozpadu 8 dní, takže už po několika dnech nebyl nebezpečný. Dále pak mrak obsahoval i nějaké množství izotopu cesia s poločasem rozpadu 30 let, ale jeho množství nebylo velké a na místech spadu včetně tehdejšího Československa bylo zvýšení ionizujícího záření hluboko pod hygienickou normou. A dnes, 41 let po té havárii se ukazuje, že samotných obětí v blízkém okolí elektrárny bylo mnohem méně, než se původně předpokládalo.

Základní chyba je srovnávat podobnou havárii s výbuchem atomové bomby. Principiálně to ani není možné. V jaderných elektrárnách se používá štěpný materiál v palivových tyčích v koncentraci asi 25x nižší než je nutná koncentrace pro štěpný materiál pro jadernou explozi. Taktéž technologie obohacování uranu pro jaderné elektrárny je odlišná než technologie výroby štěpného materiálu pro jaderné zbraně a nelze ji moc snadno zneužít. Což je zároveň odpověď pro pacifisty všeho druhu.

Prostě a jednoduše, havárie podobná té černobylské s podobnými lokálními důsledky je při dodržování technologií a bezpečnosti velmi málo pravděpodobná. A mimochodem, spočítali už zelení zastánci pálení plynu v elektrárnách, kolik lidských životů mají na svědomí výbuchy plynu? Myslím, že by nedalo velkou práci statisticky prokázat, že jaderná elektrárna je bezpečnější, než plynová, budeme-li počítat havárie při těžbě a dopravě zemního plynu.

3. Jaderný odpad

Pod pojmem jaderný odpad, tak jak je to novináři a zelenými prezentováno široké veřejnosti, si většina lidí představí horké palivové tyče vyjmuté z reaktoru, které se někde hromadí na haldách a jsou po tisíce let nebezpečné, protože září a září, a jsou krom oxidu uhličitého další pohromou. Skutečnost je však trochu odlišná. Pojem jaderný odpad je spíše opět politický pojem než vážný technický problém. Začněme tedy těmi domnělými haldami tohoto materiálu. Jaderná elektrárna Dukovany za čtvrtstoletí svého provozu vyprodukovala asi osm sudů tohoto odpadu. Když se kolem nich projdete s dozimetrem, tak zjistíte, že z nich vystupující záření je pod úrovní záření z podloží, na kterém ten sklad je postaven. Mohla se o tom osobně přesvědčit i místopředsedkyně Strany zelených a Ministryně školství Dana Kuchtová, jinak též velitelka z Rakouska placených Jihočeských matek. Z tohoto hlediska jsou tedy kontejnery uloženy dostatečně bezpečně. Palivové tyče po vyjmutí z reaktoru obsahují z 97% uran 238, který má poločas rozpadu přibližně 4,5 miliardy let, je přítomen v horninách i v mořské vodě a s ohledem na velmi dlouhý poločas rozpadu to není nijak výrazný zdroj ionizujícího záření. A u nás na Vysočině po něm doslova šlapeme, kdyby tak nějaký zelený si vzal dozimetr třeba na třebíčské Karlovo náměstí. Zbylá tři procenta připadají na produkty rozpadových řad štěpného materiálu, z nichž některé mající krátký poločas rozpadu jsou zdrojem záření. Ale hlavní je, že oněch 97% je znovu použitelných jednak pro nové obohacení, jednak je Uran 238 použitelný přímo jako štěpný materiál v reaktorech s rychlými neutrony. Jedna taková elektrárna ve Francii po léta bezproblémově fungovala, než byla odstavena na nátlak zelených. V případě přechodu na tyto jaderné technologie, kdy se zužitkuje téměř vše, tak máme v zemské kůře jaderného paliva na desítky tisíc let bez jakéhokoliv omezování a byl by zároveň dostatek času i energie na vývoj nových technologií. Což je to nejdůležitější, na co bychom se měli soustředit.

Takže z hlediska perspektiv je třeba budování podzemních úložišť pro částečně vyhořelé jaderné palivo poněkud zbytečná investice, protože za pár let nebo desetiletí se může stát, že by se zase z pod země tahaly ony kontejnery ven k přepracování. A z tohoto důvodu by měly být jaderné elektrárny zařazeny mezi zdroje obnovitelné.

A ještě upřesnění. Jeden obyvatel ČR produkuje prostřednictvím oněch dvou elektráren 4 gramy ročně tzv. jaderného odpadu. Průměrný Francouz za celý svůj život (80% elektřiny ve Francii je z jádra) vyprodukuje tohoto odpodu tolik, že by se vešel do objemu golfového míčku. Srovnejte s jinými druhy odpadu jak do množství, tak s kontrolou, co se s jinými odpady děje.

4. Jaderné elektrárny jsou zdrojem záření

Naprostá lež, může se o tom přesvědčit každý individuálním měřením v blízkosti elektrárny. Co se týká ionizujícího záření, tak pro člověka je zdrojem záření v podstatě on sám z důvodu rozpadu draslíku 40 v našich tělech, další dávku dostanete každou noc ze stejného důvodu od osoby blízké, se kterou sdílíte lože, dalším zdrojem jsou horniny obsahující radioaktivní prvky. Z pozemských zdrojů je největším zdrojem radon jakožto meziprodukt rozpadové řady, který ze země vyvěrá a s poločasem rozpadu přibližně dva dny se mění v polonium 210, které se pak plynule snáší na naše hlavy. Největším zdrojem ionizujícího záření je však sám kosmický prostor, z kosmu dostáváme u povrchu země dvě třetiny všeho, co nějak září. A s nadmořskou výškou toto množství stoupá, takže při letu přes Atlantik ve výšce 10 km dostanete za dobu svého letu takovou dávku, jako jinak v normálních podmínkách za několik let. Chudák Albert Gore a chudáci popové hvězdy nápomocné mu v jeho propagandistické akci Live Earth, když musejí neustále létat z kontinentu na kontinent svými letadly, takhle se obětovat pro blaho lidstva a dobrovolně podstupovat takové dávky záření. Paradoxně zvýšené dávky záření dostávají obyvatelé v blízkosti uhelných elektráren z důvodu uvedeného výše. A jaké důsledky má třeba zakonzervování rakouské jaderné elektrárny na životní prostředí na základě pochybného referenda (35% lidí nepřišlo, 2% hlasů neplatných, zbylých 63% téměř na půl s rozdílem 0,5%) si můžete přečíst zde.

5. Neumíme si vyrobit vlastní jaderné palivo, stoprocentní závislost na dovozu

Což je pravda, ale máme pro výrobu paliva základní surovinu, uranovou rudu, což je oproti jiným zemím hodně velká výhoda. Navíc v případě oproti ropě a zemnímu plynu produkuje toto palivo více zemí, takže je menší pravděpodobnost nějakého vydírání. A v neposlední řadě se dá jaderným palivem předzásobit na mnoho let, zabírá malý objem a mimo reaktor má i slušnou trvanlivost, samotný uran 238 má poločas rozpadu 4,5 miliardy let (současné stáří Sluneční soustavy) a v palivových tyčích štěpný uran 235 má poločas rozpadu 700 milionů let, takže není třeba mít strach, že se palivo při skladování vyzáří.

Jaderné elektrárny však samozřejmě své problémy mají, ale ne tak s vlastním provozem, jako se svojí výstavbou. Jaderná elektrárna nejde postavit kdekoliv. Především musí být na pevném a stabilním podloží, v blízkosti musí být vodní zdroj nutný k chlazení. Dále se musí jednat o místo logisticky dostupné z hlediska dopravy velmi rozměrných a hmotných dílů, což v českém terénu není moc jednoduché. Dále je to i značná investice do samotné stavby i potřeba získání pozemků většinou ve vlastnictví mnoha drobných majitelů. V současnosti se jeví jako nejschůdnější dostavba dvou bloků Temelína, kde tyto pozemky jsou za plotem ČEZu a dostavba jednoho bloku v Dukovanech, většímu rozšíření brání malý průtok řeky Jihlavy, která se používá na chlazení, výhodou Dukovan je však výrazná projaderná nálada obyvatelstva třebíčska, podle zástupců Hnutí Duha jsme "divný okres". Co se týká Temelína, měly by si Jihočeské matky a hlavně zelená Dana Kuchtová uvědomit, že díky Temelínu a jeho případné dostavbě mohou mít jihočeští otcové dost slušně placenou práci na mnoho let. Pokud by výstavbě dalších bloků nestály v cestě žádné politické překážky, můžeme je mít v provozu někdy kolem roku 2020, což je doslova v hodině dvanácté. Zajímavé je, že pokud by z politických důvodů dostavbu Temelína prováděl německý Siemens, tak nejvýhodnější doprava velkých a těžkých dílů z Německa je po Dunaji do rakouského Lince a odtud po teprve po zemi. Otázkou ale je, jak tato zařízení dostat z lineckého přístavu na české hranice.

Protijaderné aktivity různých zelených rádoby ochránců přírody přesáhly už jakoukoliv racionální mez, podle informací na letošní konferenci České nukleární společnosti se v Německu na nátlak zelených přejmenoval Ústav jaderné fyziky, aby to jádro nebylo v názvu, a mám to nezávisle i potvrzeno od svého spolužáka, který už přes dva roky v Německu působí v jednom z jaderných programů a s úsměvem vyprávěl, že kvůli zeleným změnil práci, místo atomových jader teď v Německu urychlují těžké ionty. Též zajímavé je, jak čeští zelení kopírují ty německé, a to útoky na úřad pro jadernou bezpečnost a snahou dostat ho pod svoji kontrolu. Následně pak prosazováním nesmyslných zdrojů energie a v neposlední řadě tlakem na výrobu elektřiny spalováním plynu (asi lobby RWE Group, u nás RWE Transgas s přímou návazností na ruský Gazprom), který by evidentně zvyšoval naši závislost na Rusku a tranzitních zemích, a to drasticky, bez plynu k topení si pouze v zimě nezatopíme, máme-li ale elektřinu a přímotopné těleso, tak nezmrzneme. Bez elektřiny ale nefunguje nic. Je zábavné, jak se zelení snaží nahrazovat spalování spalováním (plyn, rostlinný olej, líh, celulózu), tedy vyháněním čerta ďáblem. Přitom jaderné reakce jsou z hlediska přeměny hmoty na energii přibližně milionkrát účinnější, než chemické reakce. Při spalování jako typické chemické reakci s výdejem energie ve formě tepla se na energii přemění asi tak 0,000 0000 1% hmotnosti hmoty, u jaderných reakcí kolem 0,1% (limitně 0,7% u fůze vodíku v hélium).

Z analýzy fungování zelených stran a hnutí je evidentní, že o blaho občanů nejde a taktéž nejde ani o ochranu přírody. O co tedy jde? Francouzi mají pěkné přísloví: "Za vším hledej ženu!" Já bych je trochu parafrázoval - "Za vším hledej prachy!!!"

www.asu.cas.cz/~sula