Ekologové stále častěji poukazují na nebezpečí globálního oteplování a poptávka po energiích roste a roste. Stále více zemí pociťuje nedostatek elektřiny. V takové situaci bych očekával hledání seriózních řešení, ale namísto toho jsou nám nabízeny obnovitelné hračky. Spoléhat se na ně při uspokojování hladu po elektřině je stejné, jako chtít nasytit slona jednohubkou. Když sleduji nadšení ekologických aktivistů z těchto marginálních zdrojů, připadám si jako na Titaniku: loď se potápí, na horních palubách se tančí.

Planeta se zadýchává pod sílící duchnou skleníkových plynů a v bavorském Pockingu uvedli do provozu největší solární elektrárnu na světě. Na ploše 32 hektarů, tedy 44 fotbalových stadiónů, instalovali celkem 57 900 modulů. Jejich výkon činí deset megawattů a proud vystačí pro 3300 domácností. Vše za pouhých 40 miliónů eur (1,2 miliardy korun), informovala tuzemská média pod obrázkem s řadami solárních panelů. Že to je báječné, že právě tudy vede cesta k bezemisní energetice budoucnosti a tohle je takový „malý krůček k ní“?

Jára Cimrman by celý projekt nazval jadrněji „potvrzením toho, že tudy cesta nevede“. Co má s ekologií společného zábor desítek, v případě masového nasazení stovek nebo tisícovek hektarů? Co má společného s ekonomií miliardová investice do nejistého zdroje, který v našich zeměpisných šířkách bude mít vždy stejné postavení jako Chruščovova kukuřice na Sibiři? A vůbec: Jsou bohatí Němci ochotni akceptovat výrobní cenu jedné sluneční kilowatthodiny ve výši deseti eurocentů, aby se pockingská elektrárna kdy zaplatila, když dnes se bouří při třech centech za proud z parních zdrojů?

O svých krajanech si už nedělám žádné iluze: Vadí-li jim za chalupami větrníky, sotva by své obilné lány nechali přeměnit na solární pole.

Zpátky na Titanic. Energie na Zemi jsou stále dražší a konce nevidět. Prostě není jich dostatek anebo je nedovedeme náležitě využívat. Plýtváme, žijeme nad poměry, říkají další jinými slovy totéž. A mezinárodní instituce říkají jasně: Fosilní zdroje, tedy uhlí a ropa, budou přinejmenším do poloviny tohoto století, uhlí pravděpodobně podstatně déle, hrát hlavní úlohu v energetickém mixu naší planety. Spotřeba energie i přes přijímaná úsporná opatření celosvětově poroste. V zápase s hrozícími klimatickými změnami se budou nasazovat nové technologie, které omezí objem emisí skleníkových plynů a dalších škodlivin v energetice uhelné i jaderné stejně jako obnovitelné.

Místo jásání nad solární či větrnou gigantománií bych byl raději, kdyby se tyto peníze dávaly právě na energetický výzkum a vývoj. Nelíbí se nám spalování uhlí? Ale dnešní parní elektrárny mají se svými předchůdci společný pouze princip, tedy kotel, ohřívání vody, turbínu a generátor. Účinnost přeměny tepla se z ještě nedávno špičkových 33 zvýšila téměř na padesát procent. Potřebovali-li jsme tehdy na výrobu jedné kilowatthodiny kilogram hnědého uhlí (a do vzduchu šel kilogram oxidu uhličitého), dnes ze stejného množství paliva získáme až půldruhé kilowatthodiny – a na každou připadne jen 700 gramů oxidu uhličitého.

Takže ano, uhlí má budoucnost, a možná ještě větší, než jsme si kdy představovali. U nás, na rozdíl od sousedů, dochází, takže z tohoto pokroku zřejmě příliš těžit nebudeme.

Obrovský pokrok zaznamenala i jaderná energetika. Ve všech směrech: černobylská havárie postavila na první místo v konstrukci i provozu bezpečnost. I ve stávajících elektrárnách se zvyšuje díky rozsáhlým technickým a technologickým zlepšením výkon a tedy produkce. Na světě už jsou technologie, které umožní využít energetickou konzervu, jakou nepochybně uran je, z více než ze čtyř procent. Takže ani s palivem by v nejbližších až staletích neměl být problém – a současně nové technologie řeší otázku bezpečné likvidace použitého paliva. Zvládne-li lidstvo termojadernou fúzi v průmyslovém měřítku, tím lépe.

Takže i atom je perspektivní, zvláště v zemích jako Česko, kde jiné zdroje aby pohledal.

Na rozdíl od uhelné a jaderné energetiky ta obnovitelná stále ještě čeká na zásadní průlomy, k jejichž dosažení by se hodily třeba i pockingské milióny eur. Zatím si totiž jen bereme, co nám příroda předkládá, aniž bychom nacházeli způsoby, jak se zbavit závislosti na její libovůli. A řadu technologií, pohříchu odzkoušených a spolehlivých, odmítáme. Čínské Tři soutěsky vyvolaly odpor mezinárodního ekologického hnutí. Proti plánům stavět nádrže na Moravě zase protestují tuzemští aktivisté. Podobně, byť v trochu jiném gardu, se vyvíjí domácí větrná energetika, o dalších, rovněž marginálních zdrojích ani nemluvě.

Šetřeme! slyším ještě hlas oponenta. Má pravdu – energiemi se plýtvá snad všude, dopravou počínaje a rozsvícenou žárovkou konče. Vždycky se mi líbily propočty, kolik by se ušetřilo, kdyby se vypínala stand-by zařízení. Pravda, náhrada častěji používaného, a tedy snáz rozbitelného vypínače přijde podstatně dráž.

Jednoduchá řešení se dnes v energetice prostě nenabízejí. Proč se ostatně nepoučit u amerického prezidenta Bushe: Energetická koncepce, jak ji načrtl loni na jaře, musí být šetrná k životnímu prostředí a zároveň efektivní, měla by podpořit domácí produkci, diverzifikovat energetické zdroje a konečně také modernizovat energetickou infrastrukturu. Povšimněte si – žádné slepé uličky, žádná ideologie, žádné správné a nesprávné zdroje.

Jak prosté!

Autor je členem výboru České nukleární společnosti