Dnes už o Černobylu nežertuji. Zvlášť poté, co jsem si přečetl aktuální zprávu tzv. Černobylského fóra, sdružujícího osm agentur OSN včetně Mezinárodní zdravotnické organizace (WHO) a Ekologického programu (UNEP). Čtenáři Neviditelného psa ji najdou zde. Píše se v ní: "Do poloviny roku 2005 může být s radiací uvolněnou při katastrofě přímo spojováno méně než 50 úmrtí."

Závěry mezinárodního týmu více než stovky vědců jsou zatím největším výzkumem zdravotních následků Černobylu. Jediným doložitelným dopadem havárie je podle OSN 4000 dětí s nádorem štítné žlázy. Onemocněly jen kvůli sovětskému šlendriánu: po havárii stačilo rozdat jodové tabletky. Nemoc je ale velmi dobře léčitelná, takže jich zemřelo jen devět. "Kromě těchto případů nebyly nalezeny žádné důkazy vzrůstu výskytu rakoviny," uvádí OSN.

Celkem by prý na následky ozáření mohlo zemřít maximálně 4000 lidí. Mohlo, ale nemuselo. Jde totiž jen o matematickou extrapolaci, vycházející z teorie o škodlivosti nízkých dávek záření, která je radiology dnes stále častěji kritizována. Vyvrátil ji ostatně i sám Černobyl. Vědci totiž původně předpokládali, že v silně ozářené skupině obyvatel okolí elektrárny vzroste výskyt leukémie. Podle OSN se tak ale dodnes nestalo.

Černobyl nejspíš paradoxně tisícům lidí zachránil zdraví. Nadstandardní lékařská péče v postižených oblastech totiž odhalila a vyléčila nemoci, které s radiací nijak nesouvisely. Podle OSN nejsou nejhorší následky havárie zdravotní ani ekologické, ale psychické. Neodůvodněný strach ze smrtícího záření totiž na Ukrajině a v Bělorusku vyvolal "paralyzující fatalismus", pocity beznaděje a úzkosti, alkoholismus.

Na konto strachu je třeba připsat i zhruba čtyřicet tisíc potratů, které podstoupily ženy ze západní Evropy v obavě, že se porodí mutanty. Zbytečně: podle OSN se počet vrozených vad dodnes nezvýšil ani v silně zasažených oblastech. Že jste viděli fotky postižených dětí? Ty se na Ukrajině a v Bělorusku samozřejmě rodí, podle expertů WHO ale se stejnou frekvencí jako před havárií. Média je prostě vydávají za oběti Černobylu.

Noviny se bez senzací neobejdou. "Buldozery zahrnuly do masových hrobů patnáct tisíc těl!", křičel v květnu 1986 titulek listu New York Post. Mediální obraz Černobylu už dávno žije svým vlastním životem bez ohledu na realitu. Koho by zajímala suchá zpráva OSN? A kdo by jí věřil? Čtenáři chtějí vzrušení z údajných vymírajících vesnic a smutných dětských očí. Padesát mrtvých je proti tomu nuda.

Druhou skupinou výrobců strachu jsou ekologisté. Investovali do něj spoustu peněz, které chtějí zúročit ve fundraisingu. Možná i vás zastavili na ulici s žádostí o příspěvek na boj proti "nebezpečnému českému Černobylu". Greenpeace cynicky mluví o statisících mrtvých. S černobylských mýtem spojili svou hodnověrnost. Kdo by jim věřil, kdyby se dnes ukázalo, že je všechno jinak? Polský publicista Marcin Rotkiewicz proto Černobyl přiléhavě označuje za "největší a nejvýnosnější bluf 20. století" (zde).

Je padesát mrtvých hodně nebo málo? Zdánlivě je to hloupá otázka. Ale stejný počet lidí zahyne každé dva týdny na českých silnicích. Přestanete kvůli tomu jezdit autem? Černobyl na dlouhou dobu zastavil rozvoj jaderné energetiky. Po dvaceti letech se paradoxně naopak může naopak stát argumentem pro její expanzi. Ani největší jaderná havárie v lidských dějinách totiž nezabila víc lidí než "běžná" letecká katastrofa.

(Psáno pro Mladou frontu Dnes a Neviditelného psa)