Nebojím se však říct, že pro Čecha, který někdy vedl alespoň Pionýra – 05, je to také země motocyklů Jawa 350 a slabší sestry ČZ 175.

Silniční doprava v Egyptě žije svým vlastním životem. Auta všech značek jsou zde velmi rozmanitá, od nákladních přes krásné limuzíny až k polskému Maluchu. Autobusy veřejné dopravy jsou opravdu letité a kvůli chlazení mají veškeré možné části karoserie otevřené, plápolající ve větru. Pouze turistické autokary – lesk a blesk. Charakteristickou třídou je Fiat 124 v klasické verzi sedan a jeho klony: Žiguli, Lada, Zastava, Fiat Polski a další…. Tato kategorie vozů ze 60./70. let dodnes brázdí Egypt mimo jiné jako černobílá taxi.

Na silnici platí zvykové právo. Snad proto se zde jezdí spíše vpravo, ale předjíždí se jak zprava, tak zleva. Důležité je zatroubit. Předjíždět se dá i po krajnici zcela vlevo, to abyste se vyhnuli protijedoucímu nákladnímu automobilu. Mezi tím se proplétají koňské a oslí povozy, dva na koni, jeden na oslu nebo naopak. Vozovka se nepřechází. Přechází se jednotlivé jízdní pruhy. Tak se může stát, že uprostřed frekventované třídy stojí chodec a čeká, až se příslušný jízdní pruh uvolní. Když jde o muže, dá se předpokládat, kterým směrem se pohybuje. Když se jedná o zcela zahalenou ženu, je vypočitatelná asi jako dáma v šachu.

V noci někdo svítí, někdo ne. Mnozí řidiči by své auto jistě rádi zviditelnili, ale jak říká parafrázované přísloví, kde nejsou žárovky, tam nerozsvítíš. A mlhovka? Chybí!

Dopravních značek není mnoho, mnohem účinnější jsou pověstné hrby, které spolehlivě značí začátek - konec obce a nutí ke zpomalení. Navzdory tomu je nehod málo, vlastně jsem viděl pouze jednu, ne příliš vážnou.

Po příletu do Káhiry (Caira, dnes cca 20 milionů obyvatel) jsme v ranní špičce vyrazili na jih do vesničky El Kureimat. První, co mě zaujalo, byl projíždějící motocykl Jawa. Začal jsem počítat. Pro motocyklisty je zde podnebí neuvěřitelně příznivé, přesto jich zde není mnoho. Auta vyhrávají.

Nejrozšířenějším dvoustopem je Vespa, hned na druhém místě je Jawa, mnoha variant a ročníků. Ostudu nedělá ani ČZ-ka. Na 150 kilometrech jsem jich napočítal 9 + 4, mezi tím se mihnul nějaký ten nabroušený japonec či číňan s mlékem na bradě. Podle nánosu prachu, viditelných bodyčeků a charakteristických výfuků uložených proklatě nízko se jednalo o stroje staré 20, 30 i více let. Tyto slouží k dopravě jednotlivce, dvojice, ale i dvojice s malým dítětem. Také jsem zahlédl rozvážkové provedení, kdy spolujezdec měl naloženou velkou kýtu, patrně velbloudí zadní.

Důvody, proč tyto motocykly přežily až do dnešních dnů, lze shrnout: spolehlivost a jednoduchost. Jezdí nejen po zpevněných, ale také po písčitých, kamenitých a prachových cestách. Nevím, jestli se sem dříve jiné motocykly nedovážely, ale vidět nejsou. Asi nepřežily rok 2000.

Konstruktéři z Týnce by měli tuto zemi navštívit služebně, aby na vlastní oči viděli, jak se zde jezdí. Stále je na co navázat a před majiteli mnohdy už třetí generace by se rozhodně nemusili skrývat. Tento svět má jiné potřeby než velkoobjemový mnohoválec, který dokáže gumovat zadní kolo. Tomuto světu je potřeba ušít motocykl podle jiných hodnot, potřeb a zvyklostí. Kdyby se to opět podařilo, pomohlo by to naší propagaci - a nejen v Egyptě – víc, než retušované stránky.

Al Kureimat - Egypt