Lidé, kteří měli problém s politickou likvidací Mubaraka, a patří k nim i autor tohoto textu, v tom spatřují přinejmenším satisfakci. Ne-li přímo potvrzení toho, že měli pravdu, když konec Mubarakovy éry přijímali s obavami.

Navíc – je to víc než symblické. Ve stejný den, kdy měl pokračovat soud s Mubarakem, za jehož éry Muslimské bratrstvo rozhodně nemělo na růžích ustláno, přichází premiér egyptského státu s návrhem na rozpuštění tohoto hnutí. Pikantnější dějinný paradox si sotva lze představit.

Hazím Bibláví zjevně došel ke stejnému názoru, jaký měl i souzený Mubarak. S Bratrstvem to po dobrém prostě nejde. Egyptská kapitola Arabského jara byla v tomto směru něčím jako politickým pokusem, který to jasně prokázal.

Viděno pohledem pozorovatele z postkomunistické střední Evropy, jeví se všechny řeči o tom, že Muslimské bratrstvo vyhrálo volby a Mursí byl legitimním, demokraticky zvoleným prezidentem jako pouhá polovina pravdy. Neboť i komunisté v ČSR vyhráli volby v roce 1946 a Gottwald byl legitimním, demokraticky zvoleným premiérem. To je ono příslovečné "A".

Jedním dechem je nutné dodat i "B". Jak komunisté po válce v ČSR, tak islamisté po protimubarakovské revoluci v Egyptě využili (zneužili) demokracie k tomu, aby jejím prostřednictvím zavedli totalitní režim. V Československu se jim to povedlo, v Egyptě se o to pokusili (a stále pokoušejí). Při vytváření nové konstituce neměli primárně na zřeteli demokratický a občanský právní stát, ale stát, který by sloužil jejich zájmům a jejich politickým (nábožensko-politickým) cílům. Komunisté přetvořili ČSR k obrazu svému a obrazu stalinistického Sovětského svazu: z republiky se stal totalitní stát sloužící politickým a mocenským zájmům komunistické strany a Kremlu. Po demokratických volbách z roku 1946 logicky následovala v roce 1948 jejich tragikomická karikatura (mající podobu tzv. jednotné kandidátky Národní fronty).

V Egyptě na to šli islamisté podobně, byť zkarikovat demokracii tak, jak to udělali komunisté po válce u nás i jinde v kremelském bloku v úmyslu nejspíš neměli. Jim by k politicko-náboženskému ovládnutí státu stačila islamistická ústava. Jedním z kroků vedoucích k tomuto cíli bylo listopadové (2012) rozhodnutí Muhammada Mursího vládnout pomocí dekretů a hned tím prvním udělil sám sobě pravomoc přijmout jakékoliv rozhodnutí nebo opatření na ochranu revoluce, přičemž vyloučil možnost soudního přezkumu takového rozhodnutí nebo opatření; tím se islamistický prezident pokusil usurpovat veškerou moc. To byla Mursího osudová chyba, která mu v konečném důsledku zlomila vaz.

Pokud to nebylo ledaskomu jasné už dříve, pak události posledních dnů potvrdily, že protimubarakovská revoluce se lidově řečeno nepovedla. Ukázalo se, že "diktátor" Mubarak měl dobrý důvod držet Muslimské bratrstvo zkrátka. Tento názorový směr sice vyhrál volby, ale co zemi přinesl? Nové krveprolití vyvolané fanatiky neschopnými kompromisu, kteří raději zničí zemi (fyzicky i ekonomicky), než aby se pokusili najít smírné řešení s ostaními vrstvami egyptské společnosti. Chovají se přesně v duchu vtipu: mír uhájíme i za cenu třetí světové války.

Vždyť, viděno úzkým pohledem turistického průmyslu, kdy naposledy se cestovní kanceláře v několika zemích současně rozhodly pro plošné (po)zastavení zájezdů do všech destinací v zemi na Nilu (jakkoli je toto rohodnutí po mém soudu diskutabilní a poněkud přehnané)? A bylo to vůbec někdy?

Mnohem důležitější je odpověď na otázku, jak z tohoto marasmu ven. Co Egyptu pomůže? Nikoli islamizace, ale renesance hesla Mubarakova předchůdce Sadata – žádné náboženství v politice, žádná politika v náboženství. A především, reálné řešení reálných problémů.

Velice dobře je popsala arabistka Milena Farahatová v rozhovoru publikovaném v sobotu (17/8) na serveru lidovky.cz. Co je podle ní zapotřebí: reformovat myšlení, přístup k práci, výrobě, kvalitě výstupů, odpovědnosti, zredukovat přebujelou administrativu, zefektivnit práci resortů, zajistit přerozdělování peněz a kompetencí z centra do guvernorátů, rozbourat systém klientelismu a svévoli úředníků. K tomu ovšem nedojde dnes, zítra ani pozítří, bojovat s tím budou, pokud někdy začnou, podle Mileny Farahatové, dvě generace.

Asi jako u nás po pádu komunismu – a konce nevidět. Což je nadějné i beznadějné zároveň. V případě Egypta dvojnásob.

Stejskal.estranky.cz