„ A v témž domu ostaňte, jedouce a pijíce, což u nich jest. Nebo hoden jest dělník mzdy své. Nechoďtež z domu do domu.“

Ha, přátelé, kdopak ví, co to vlastně znamená? A to, že kousek před touhle známou vytrženou citací se praví:

„Potom pak vyvolil Pán i jiných sedmdesát, a poslal je po dvou před tváří svou do každého města i místa, kamž měl sám přijíti. A pravil jim: Žeň zajisté jest mnohá, ale dělníků málo. Protož proste Pána žni, ať vypudí dělníky na žeň svou.„ (Lukáš 10/1)

Velký propagátor myšlenky, že „dělník je hoden mzdy své“, je ČSSD. Ovšem nikoli v duchovním smyslu. Hlavní heslo sociální demokracie je překroucení původního smyslu tak, jako že chudáky pracující odírají odporní kapitalisté všeho druhu. Jiří Paroubek by jakožto věřící neměl zatajovat českým pohanům i tu další část.

Je skoro jisté, že ji neznají. Jako třeba známý socdemácký fámulus Jiří Krampol, který se ukrutně rozčílil nad klipem s Issovou a Mádlem.

Klip je to blbý, tedy aspoň podle mne. V tom má pan Krampol pravdu. Bez vtipu, bez nápadu, pubertální a ten strašný konec! Jau, jau, jau! Ovšem téměř ihned vzniklý „protiklip“ zelených se zeleným soudruhem Liškou a socioložkou paní Šiklovou je ještě blbější. A to je co říct! No, jak jsem již pravil: Řekne-li paní Šiklová, že bude slunečno, kupte si deštník. To je tutový! Jak nám něco objevného sdělí, vždycky to pak dopadne obráceně.

No ale nazpátek ke Krampolovi a jeho reakci na protisocialistický klip. Říkají-li v něm autoři, že sociální demokracie využívá některých typických vlastností starých lidí, populární umělec to jen potvrdil. Jeho slova, že co je jemu (rozuměj starému pánovi s nárokem na důchod) do toho, co bude za deset anebo dvacet let, sedí na sdělení onoho klipu - jak by pravil přítel Jandák - jak prdel na hrnec!

Staří lidé, jak by měla i Jiřina Šiklová vědět, jsou jako sociální skupina ve svých projevech determinováni svým postavením. Tělesně na hranici bezmocnosti - ať již skutečné anebo jako možná budoucnost - a s výhledem na konec života, kdy vše hezké už se odehrálo. Jistěže to neplatí pro všechny, ale je to určující trend této skupiny. Cítí se ohroženi jak nastupujícím mládím a dobou, které nerozumí, tak svým pocitem bezmoci. Staří lidé například vždy měli sklon k tomu být lakomí (viz Molliérův Lakomec) a bezohlední. Viz třeba ona slavná románová scéna tuším od G. Grasse kdy na konci války sežerou dvě babky kuře - jediné jídlo pro dvě děti -, než se zachránce skupiny vrátí z průzkumu. Staří lidé pochopitelně po vlivem své životní nejistoty shromažďovali vždy více majetku, než byli schopni do konce života spotřebovat. Protože se báli, že to, co to teď „neutrhnou“, se již ztratí navždycky… Tak to bylo, tak to je. Sláva výjimkám, ale každá stará žena není Babička od Boženy Němcové a každý starý muž není dědečkem z Honzíkovy cesty. Spíš naopak.

V posttotalitních státech k tomu přispívá další věc, na kterou mimovolně upozornil Jiří Kramol. A to svým výrokem, jak vidí v domovech důchodců staré nebohé lidi, kteří údajně celý život dřeli….

No, každý z nás má nějakou paměť. Ten, kdo si skutečně pamatuje, ví, že to s nějakou dřinou za socialismu nebylo tak žhavé. Jistě, existovaly šílené práce na pásu atd., ale většina lidí žila stylem, o kterém se říkalo: My předstíráme, že pracujeme, a stát předstírá, že nás platí!

Kdyby ty dnešní důchody byly na nás starých, vážení, tak dneska nemáme ani na chleba. Protože ať si říkají Krampolové, co chtějí, kdyby všichni za socialismu, jak se tvrdí, tak pilně pracovali, tak bychom se měli jako ve Švýcarsku. A neskončil by komunismus tím, že se ekonomicky zhroutil.

Za pilného “ekonomického“ přispění těch dnešních takzvaně nebohých důchodců, úpících údajně pod vládou pravice. Jak dokládají mezinárodní průzkumy a statistiky, ale i běžná skutečnost kolem nás, žádní otrhaní chudáci stařečci a stařenky se u nás prakticky nevyskytují. Není jistě všem ejchuchů, ale popelnice vybírají jen somráci a v parcích spí jen ti bezdomovci, které se nepodařilo přes veškerou státní i soukromou pomoc přesvědčit k slušnému životu.

Na to, co napíšu teď, se ozve řev! Velká část důchodců se má relativně dobře navzdory tomu, jak celý život „pracovali“! O dřině většinou tihle zaťatí voliči levice většinou nevědí a nevěděli nikdy nic. Jen si vzpomeňte na realitu socialismu!

Dopoledne kolem desáté byly všechny hospody kolem fabrik i úřadů plné. U jedněch stolů seděli úředníci, u druhých „řemeslníci“. Před polednem už zahulená hospoda jen „bzuněla“. Potřebovali jste razítko? Místní věděli, kde sedává ten který referent MNV anebo ONV. Chtěl jsi řemeslníka? Našel jsi ho v hospodě. Instalatér na OPBH vyfasoval „baterii“ a když jsi hodně škemral, tak ti ji namontoval za peníze do kapsy. V pracovní době s erárním matriálem. V úřadech se četly noviny, kouřilo, popíjelo – co popíjelo, chlastalo se! – a kdo nemohl zdrhnout z fabriky, ten se aspoň zkoušel vyspat za bednami anebo byl někde „zašitý“. Ti, co pracovat museli, to šidili jinak. Jak pravil tehdejší fór: „Hele Franto,“ povídá mistr. “Tluč tam ty šrouby trochu rovně, jde to na export!“

Kamarád z velkodolu mi pláče na rameni, jak už to není, co bývalo. No jistě, na jeho bagru pracovalo ve směně jedenáct lidí a dneska na to stačí čtyři! A nakope se víc! To zabolí, že?!

A socialistický venkov? Ta dnešní bašta levice? Před hospodou celý den běžel družstevní zetor a vejtřaska, aby se spotřebovala nafta, protože už nikdo nevěděl, co s papírově vykázanými kilometry v době, kdy se sedělo v hospodě anebo dělalo na svým. Za každou vesnicí ležela hromada šrotu, co byla ještě nedávno novými zemědělskými stroji. Soudruzi v Rudém právu nad tím v úvodnících plakali, ale nic nenadělali. Močůvka tekla po návsi a v pracovní době se stavěly baráky z nakradeného materiálu. Kukuřice stála na polích ještě v prosinci a na brambory se pozvali brigádníci z města. To byly časy, co?!

Jak se ukazuje, i blbý politický spot může ukázat realitu. Lidí prorostlých komunismem a zvyklých jen na nataženou ruku je stále nejvíce mezi staršími lidmi. No ale strašit je a vykládat, že za pár let by mohlo být špatně, když začne vládnout Paroubek, to starý lidi neosloví. To už je osobně nezajímá. Jako už nezajímá mě, jestli se někdy postaví dálniční okruh kolem Prahy. Co bude v roce 2050 nebo 2070, to je dnešním šedesátiletým a sedmdesátiletým „u prd…“. Co kdyby jim mladí zkusili nabídnout něco víc? Trochu kontaktu, trochu péče, trochu lásky, milí mladí přátelé. Když jsme my byli mladí, říkalo se „Kecy nemaj žádnou cenu“. A to platí dodnes. A ten spot, to jsou jen takový kecy.

Paroubek to ví. Krampol, jedna z jeho populárních figur, má selektivní paměť stejně jako většina jeho levici volících vrstevníků. S tím nikdo nic nenadělá. Většina z nich má v poměru k svým minulým výdělkům největší penze, ale o to hlastěji řvou, že by chtěli daleko víc!

Ovšem pravice je mimořádně politicky hloupá, když ten celý problém nebere na vědomí a nezajímají ji ani ti důchodci, kteří přesto pravici volí. A také jich není málo.

Jen říkat, že Paroubek lže, nestačí. Paroubek se nebojí, že nesplní svoje sliby voličům. No už proto, že počítá s tím, že když vydrží u moci dvě volební období, bude po celý první cyklus svalovat všechno na pravici, pak bude slibovat nápravu a nakonec to dojde tak daleko, že možná i polovina jeho voličů-důchodců bude prostě z biologického důvodu už pod drnem.

A tak se můžeme zase vrátit k Evangeliu svatého Matouše, neboť v době, kdy byli dnešní důchodci mladí, i tehdy platila slova svatého Lukáše, že „Žeň zajisté jest mnohá, ale dělníků málo“. Názvem dělnici se dnes rozumí každá námezdně pracující síla, víme?!? No, ono jich bylo za bolševika dost, ale většinou moc nepracovali.

A dovolím si odhadnout, že ti, co budou nejvíc řvát, že to není pravda a jak oni se nadřeli, patřili mezi největší nemakačenky. Tak už to bývá.