19.3.2024 | Svátek má Josef


ČLOVĚČINY: Duben, drabbliti budem

18.5.2017

Měsíc duben byl pro mne už čtvrtým rokem „měsíc, který mi někdo ukradl.“ Lépe řečeno „měsíc, který je mi ukraden“. Kým? Čím? Psací akcí, která se nazývá Duben, měsíc drabble a je organizována partou kolem webu, honosně nazvaného Společnost pro osvětu spisovatelů.

31. března vždy vše vypukne – je vypsáno první téma na první dubnový den. A pak ráz na ráz, každý den jedno téma, občas zpestřeno nějakým tím bonusem – a na každé téma je potřeba napsat drabble. Což je útvar o přesně sto slovech, ani o jedno více, ani o jedno méně. Pro nás, co rádi píšeme, je to opravdu výzva. Na každé drabble je cca 24 hodin, stoslůvko, přidané po uzávěrce, už není bodováno. Body (a pár drobností, které obdrží každý, kdo napíše za měsíc více než 30 drabblů) je to jediné, co za naši snahu obdržíme. I když vlastně – v tomto nemám pravdu. Největším oceněním je zajedno pocit, že jsme to dokázali, že jsme našli na každé (někdy dost šílené) téma nápad a pak také komentáře ostatních. Popravdě napsat drabble zas není až tak časově náročné, jako pročíst všechna – nebo téměř všechna – ostatní a co nejvíc jich okomentovat.

Já letos psala drabble ve dvou liniích. V jedné linii jsem se držela mého osvědčeného Hotelu U devíti koček, tedy příhod z kočičí domácnosti, v druhé linii jsem se vrhla na historii. Pravda, tam se mi téměř pokaždé slov hodně nedostávalo a tak přicházela ke slovu závěrečná poznámka. Historii jsem psala jako nesoutěžní, o to více mě překvapila vstřícnost a nadšení, s kterým byla moje historická stoslůvka přijímána.

V dnešním článku vám představím dvě kočičí a na stejná témata napsaná dvě historická drabble. Pokud se vám zalíbí, slibuji, že nebude poslední...

Duben, měsíc drabbl

Pro začátek jsem vybrala témata: Eso a Jen ať ti to nezůstane.

Přeji příjemné čtení.

ESO

Jak jsme měli hodně místa v posteli – Hotel U devíti koček

Tobiáš si hraje s Gertrudou, oblíbenou plyšmyší. Barbucha ji Tobiášovi šlohne a zkušeným kopem pošle pod kuchyňskou linku.

„Eso!“

„Říká se gól,“ podotkne kolemjdoucí Čeněk.

„Ale domácí tuhle koukala na telku a sykala ááááá essssooooo! Potom vždycky zklamaně – zase do sítě...“

„Nevím. Dojatě posmrkávala, že když kdysi hrávala, byla síť vejš, míč tvrdší, soupeři lepší...“

„Už vím,“ rozzáří se Čeněk. „Jak jí pak domácí řekl, že když ona hrávala volejbal, tak se síť natahovala mezi přesličky a uhejbalo se mamutům?

„Jo.“

„To byla doba,“ zasnil se Čeněk. „Tolik místa v posteli, když pak spával v obýváku!“

Tlachtli – Historie: Předkolumbovská Amerika, Aztécká říše

„Neuhýbej, pro horoucího boha, hrej!“

Tlanextlican těžko dýchá, tělo obolené.

„Přihrávej pořádně! Na kolena!“

Nemůžu, nemůžu!

„Běž, Tlane, kupředu!“

Mladík se z posledních sil probojuje ke kruhu. Dav v aréně řve, hra se chýlí ke konci.

„Loket! Pozor, vypal!“

Tlanextlican se navzdory bolesti odrazí, přeměří dráhu míče a nastaví mu rameno. Ollin proletí kamenným kruhem bez doteku. Střelec to nevidí, leží na zemi, ruka v jednom ohni. Spoluhráči přibíhají, staví ho na nohy. Jásají, tancují, křičí. Bolest rázem přechází.

Vítězství!

Večer na kamenná lože ulehnou soupeři.

Obětní nože bude třímat Tlanextlicanovo družstvo -– poražené obětují bohům.

Jaká to čest, prohrát tlachtli!

Závěrečná poznámka:

Tlachtli byla rituální míčová hra – součást aztéckého (ale i mayského) náboženství. Cílem hry bylo prohodit míč skrz kruh upevněný na zdi hřiště. Proti sobě hrála dvě družstva, každé mělo svého vlastního kapitána. Jeden z hráčů začínal hru vhozením míče do pole. Míč se nesměl brát do ruky nebo odkopávat chodidly, odrážet se mohl pouze pomocí loktů, ramen, boků a kolen. V jiné variantě hry se hráči terč pokoušeli zasáhnout holemi. V Ténochtitlánu měli Aztékové posvátné hřiště, kterému říkali Teotlachco. Přesná pravidla hry nejsou známa, lišily se kmen od kmene. Předpokládá se, že hra měla znázorňovat vesmírný pohyb – buď Slunce, nebo Měsíce, a dva kruhové kotouče, jimiž měl míč proletět, měly symbolizovat východ a západ Slunce.
Hra samotná také nebyla určena pro každého, poněvadž každou hrou se znovu přehrávaly příběhy bohů z mýtů. Hráli ji především svobodní muži urozeného původu, z bohatých šlechtických rodin, při různých oslavách a svátcích. Hráči samotní také museli být velice silní a zdatní, aby vůbec mohli hru zvládnout hrát. Míč, nazývaný ollin, byl kulatý a těžký, vyrobený buď z velmi tvrdé gumy nebo kaučuku. Jeho průměr mohl být okolo 8-20 cm a mohl vážit od 170 g po 4 kg. I přes veškeré ochranné vybavení hráčů však bylo časté, že se hráč při hře zranil nebo i zabil.
Vítězové byli velice oslavováni. Po skončení hry byl kapitán nebo i někteří hráči jednoho družstva - ať už vítězného nebo poraženého (záleží na variantě hry) obětováni bohům. O to se postaralo vždy druhé družstvo. Jejich těla pak byla vlečena po dvoře, aby zem nasákla jejich krví. Tento konec provozovali především Aztékové. Ti považovali takovou smrt za velkou čest, poněvadž toto byl jeden z mála způsobů, jak se dostat do jejich „nebe“.

JEN AŤ TI TO NEZŮSTANE!

Sýrová anabáze – Hotel U devíti koček

„Můžeš mi říct, cos to zas vyváděl?“

Jako by nevěděla. Může za to ona, neměla mi toho sejra dávat do největší misky. Jak jsem ho tam honil sem tam, tak se mi ho kus přilepil na čelo. Jo, támhle, už ho vidím, škoda té dobroty. Počkej, já tě slíznu...

„Ježíši, nešilhej tak, nebo ti to zůstane, to je strašný, pocem!“

Nepudu! Znám tě, ty mi sejra sebereš a nedáš! Tůdle!

„Kam ses zašil? Ty lumpe černá, kam jsi s tím zapraseným čelem proboha vlezl?“

To ti budu povídat, ani nemuknu! Tady se zavrtám, tak...

„Mě šlehne! Kdo nezavřel tu skříň?“

Smrtelná vina – Historie: Severní čínská hranice, kolem roku 100 př. n. l.

Císař Wu zuřil.

„Vyplatit? Nechali jste se ho vyplatit? Měknete! Postarám se, ať vám to nezůstane!“

Soudci se vkleče třásli hrůzou. Proč jen nechali generála Li Kunga naživu? Takové provinění... měli být tvrdší. Li Kung byl sice při boji proti mongolským nájezdníkům těžce zraněn a padl do zajetí, ale věrohodně předstíral smrt, načež uloupil koně a vrátil se zpět ke svým vojákům. Pozabíjel pronásledovatele, shromáždil rozprášenou jednotku a dovedl většinu mužů zpět do pevnosti, ale... co na tom? Padl do zajetí a přitom je stále živý! Jaký prohřešek proti trůnu!

Výkupné od Li Kunga naštěstí uspokojilo i císaře.

Tentokrát vyvázli.

Závěrečná poznámka:

Císař Wu, sedmý císař dynastie Chan vládl dlouhých 54 let. Jako první vytvořil fungující úřednický aparát, čímž nahradil moc šlechtických rodů a pevně sevřel vládu ve svých rukou. Dynastie Chan také vybudovala více než deset tisíc kilometrů slavné Velké zdi (podle posledních výzkumů měla tato nejen bránit Čínu proti nájezdům tatarských hord, ale také zabránit čínskému obyvatelstvu útěku do oblastí za ní, čímž by vláda přišla o daně a pracovní síly. Severní čínská hranice byla drsné území, kde sjednocené mongolské kmeny na čínské obránce těžce dotíraly. Hraniční posádky žily v ubíjející osamělosti, vzdálené stovky kilometrů od útěchy jejich civilizace.

Úryvek ze soudobé čínské poezie:

Bojujeme na jih od zdi, umíráme na sever od zdi,
zemřeme-li, stanou se naše nepohřbené mrtvoly v divočině potravou vran.

Vody hluboké jsou a vířivé, rákosí temné je a ponuré,
jezdci bojují na život a smrt, jejich vyčerpaní oři kráčejí sem a tam,
slyšet je ržání.

Poblíž mostu kdysi stával dům, dnes už nikdo neví,
zda byl víc na sever, či na jih.
Nesklidí-li se rýže, co budeš jíst?
Jsme sice ochotni věrně sloužit, leč jak můžeme takhle dál žít?
Neupadnete v zapomnění, vy udatní a čestní vojáci,
Za úsvitu vyrážíme vpřed, za soumraku se však nevracíme.

Pramen: Julia Lovellová, Velká čínská zeď

Foto: zdroj Tora

Tora Neviditelný pes