Druhý díl najdete tady.

Den pátý:

St. Ives je považován za městečko umělců, je tu spousta malých galerií (zkoušeli jsme jít dovnitř, ale bylo tam hrozné dusno, ten den poctivě svítilo slunce), dokonce tu má pobočku slavná galerie Tate. Je tu několik velkých pláží, surfařská škola, hezké staré centrum... paní průvodkyně povídala, že jí to připadá jako takový Špindl u moře. Ten den se tu lidé opravdu koupali, pravda, většinou v neoprenech. Ty si můžete u každé pláže půjčit.

St. Ives

Zrušené doly v Botallacku – tohle byla zvláštní zkušenost. Je doloženo, že v Cornwallu se dolovalo od dávnověku. V 19. století se velice rozšířily doly na barevné kovy, hlavně cín a měď (většina z nich byla počátkem 20. století zavřená, což místní ekonomice nijak neprospělo, i když práce v nich byla velmi těžká a často hodně nebezpečná).

Botallack

Bohužel se zachovaly jen samotné stavby, žádné vybavení (jak se těšil Franta), ale na relativně malém území je těch různých ruin spousta – v Botallacku bylo spíš něco jako průmyslové městečko.

Zase nádherné útesy.

Útesy

Spíme v Plymouthu (to je ještě Devon). Po dlouhou dobu to byl jeden z hlavních anglických přístavů. Vyplul odsud Francis Drake, Charles Darwin a James Cook. A taky odsud v roce 1620 odjela loď Mayflower s otci poutníky (Pilgrim Fathers) – to byli ti, co v Americe založili první trvalou osadu. Je tu plaketa s jejich jmény, v rychlosti jsem spočítala, že to bylo asi sto lidí. Vůbec si neumím představit ten strašlivý civilizační šok po připlutí do země, kde nebylo vůbec nic, jen divoká příroda kolem. Prý měli navíc cestou různé problémy, zpozdili se a přijeli před zimou...

Feministická vsuvka – mezi otci poutníky bylo dost ženských, resp. na lodi byly celé rodiny. Dokonce se cestou narodilo dítě, čili některá z žen musela být při odjezdu ve vysokém stupni těhotenství.

Plymouth - pomníky na návrší Hoe, v popředí Drake

V Plymouthu taky mají pěkný veliký park nad mořem (The Hoe) s pomníky všem možným válečným hrdinům počínaje statečným bukanýrem Drakem (bukanýr bylo počestné, ba záslužné povolání, na rozdíl od zavrženíhodného pirátství :-) a konče padlými z 2. světové války. A Smeaton ́s Tower, což byl původně opravdový funkční maják, jenže stál na skále, která se ukázala jako příliš nestabilní a tak z něj udělali atrakci.

Den šestý: Somerset

Je poslední den naší cesty, přejíždíme do Somersetu. Krajina je víc podobná tomu, jak si představujeme Anglii – víc plochá a občas nějaký strom či hájek.

Glastonbury – opatství bylo podle pověstí vybudováno na místě kostela, který nechal postavit Josef z Arimatie, Ježíšův strýc. Podle legendy se tu chtěl pomodlit a zapíchl do země svoji poutnickou hůl. Hůl zapustila kořeny a vyrazila a do dnešních dnů v opatství roste hloh, o kterém se říká, že má původ právě v té Josefově holi.

Podle historických zápisů bylo glastonburské opatství založeno až tak o čtyři sta let později a zrušeno roku 1539 Jindřichem VIII. v rámci odluky od katolické církve. V tomto případě zrušení obnášelo drastickou popravu opata, několika dalších vyšších členů kláštera a pobití části mnichů – Glastonbury byl druhý nejvýznamnější klášter v zemi, tak se postupovalo exemplárně.

Glastonbury

Na obrovském pozemku s jabloňovým sadem, zelinářskou zahradou a rybníčkem toho vlastně – když to člověk porovná s maketou původního stavu - zbylo velmi málo. Z honosného sídla opata jen jeho kuchyně. Z kláštera vůbec nic. Z obrovského chrámu jen tři fragmenty. Ten největší z nich, románská Mariánská kaple, je velký jako venkovský kostel u nás. Celý chrám měl na délku neuvěřitelných 177 metrů. Ale hlavně – to místo má neuvěřitelnou atmosféru. Chodila jsem tam a chodila a fotila – ale na fotkách to prostě není ono.

Taky tu byl ve dvanáctém století nalezen údajný hrob krále Artuše a jeho ženy Ginevre a nedaleký vrch Tor je považován za jeden z mnoha možných Avalonů.

A pokud vám jméno Glastonbury připomíná něco současného, tak správně, tady se pořádá ten slavný festival.

Wells: město je v angličtině „town“, ale některá města v Anglii jsou „city“. Tak se ovšem mohou označovat jen města, v nichž stojí katedrála. A katedrála je kostel, k němuž patří biskup. A právě v Somersetu se o tohle označení přetahovala tři města: Bath, Glastonbury a Wells. Glastonbury v 16. století péčí panovníka ze soutěže vypadlo, mezi Wellsem a Bathem to bylo dlouho nerozhodně; aktuálně má katedrálu Wells (slogan praví „nejmenší city v Anglii“).

Wells

V čestině slovo „wells“ znamená prameny a tady opravdu jsou, vyvěrají v Biskupově zahradě a tečou přes město v takových korýtkách podle chodníků.

Hlavní atrakcí je samozřejmě katedrála, ale neméně pozoruhodná je Vikářská ulička (Vicars Close). Vikáři byli původně kostelní zpěváci. Ve čtrnáctém století jim biskup nechal postavit u kostela obydlí, časem dokonce přistavět topení (!) a předzahrádky. Bydlí se tam dodnes a taky pěvecký sbor má katedrála stále, dokonce jsme je náhodou i slyšeli (a bylo to úžasné). Kostel je pro mne trochu šokující – stavěl se, jak to už bývalo, na etapy od konce 12. století do roku 1508. Při stavbě centrální věže se trochu moc rozmáchli a začala se jim hroutit klenba. A nějaký geniální stavitel to vyřešil v polovině 14. století nůžkovou klenbou. Vypadá jako něco od le Courbisiera, v gotickém chrámu docela šok.

Biskup měl sídlo hned vedle katedrály a byl to více méně hrad obklopený honosnou zahradou (kde jsou ty prameny). Tam už jsme nešli, dali jsme si něco k jídlu a pravý anglický cider a říkali si, jak jsme se tu hezky poměli.

Foto: Zana. Fotografie si můžete prohlédnout i přímo zde na Rajčeti.