ŠAMANOVO DOUPĚ: Srdce a mozek generála astronoma

Štefánik měl mnoho podob, dominují ovšem tyto dvě: srdce a mozek. Nejdříve k mozku učence, vědce, pilota, organizátora.

Když v roce 1969 vyšla jako odezva dohasínajícího uvolnění poštovní známka k 50. výročí smrti generála dr. Milana Rastislava Štefánika, byl jsem dosti překvapen. Hlavně proto, že obsahovala hned dva portréty. Známou, posmrtně zidealizovanou (bez ďobanců po neštovicích) podobu mladistvého (*1880, +1919) generála a vedle toho vousatou tvář mnohem staršího astronoma. Který byl ovšem mladší, odhadem tak třicet let. To bylo mé tehdejší největší překvapení. Obě podoby pro mne ilustrují rozdíl mezi fousatým verneovským 19. stoletím a leteckým století dvacátým.

Později, jak jsem tohoto učence, vědce, organizátora, vlastence… poznával, se přidávala překvapení další. Že třeba nejdříve začal studovat na technice stavební inženýrství, ale po nějaké době přestoupil na filozofickou fakultu – aby mohl studovat astronomii. Před rokem 1900 se dala v Praze studovat astronomie jenom na filosofii? No vida!

Ano, Štefánik po gymnaziálních letech v Prešpurku, Šoproni a Sarvaši (všude vyučovací jazyk maďarština) přešel do bratrské slovanské Prahy, kde se stal členem spolku Detvan, který sdružoval slovenské studenty. (Jeho zapáleným aktivistou a Milanovým přítelem byl i medik Vavro Šrobár.) Posléze (1898) se stal i tajemníkem a poté i předsedou Detvanu (1901). Zde se také setkal s profesorem T. G. Masarykem (filosofie!), jehož myšlenky hlasitě propagoval. Takže už během studia astronomie získal kontakty na nejdůležitější osoby budoucího československého odboje. Získal i kontakty v uměleckém prostředí při svém boji proti maďarizaci Slovenska. Protože jen výtvarné umění dokázalo mlčky čelit odnárodnění…

Roku 1902 se pražští Slováci rozhádali, a Štefánik práskl dveřmi. Letní semestr strávil na studiích v Curychu, kde získal první důležité zahraniční kontakty a zdokonalil se ve francouzštině. Když se na podzim vrátil do Prahy, znovu vstoupil do Detvanu a na valné hromadě byl znovu zvolen předsedou. Ještě předtím se smířil s odcem, se kterým se o prázdninách 1900 porafal tak, až byl vyhnán z domu. To vše svědčí o Štefánikově umění diplomatickém. A proč se rafal? Snad za to mohly jeho setrvalé žaludeční potíže…

Jakožto studentský vůdce jel roku 1903 i do Palerma na sjezd mezinárodní studentské organizace Corda Fratres. Itálie! To se bude v budoucnu rovněž hodit.

Když dostudoval, chtěl se své oblíbené astronomii věnovat. Ale kde? V Praze, nikde v zemích Království českého ani na Slovensku se žádná hvězdárna nenacházela. V Německu ani Rakousku by ho jako Slovana nechtěli. Mohl by do ruského Petrohradu na Pulkovskou observatoř – tam zase nechtěl on. Nakonec padla volba na Paříž, kde působili slavní, ba tehdy nejslavnějí astronomové Flammarion a Janssen. Tam dorazil na konci listopadu 1904. Nejdříve se nemohl uchytit. Flammarion ho nechtěl, Janssen byl mimo Paříž. Živobytí si zajišťoval jen půjčkou – kterou mu zařídil kamarád Šrobár v ružomberské bance. Vědecky pracovat nemohl, zapadl tedy do početné bandy českých umělců. Dnes nejznámější jsou asi sochaři Otakar Španiel a Bohumil Kafka, se kterým ho pak pojilo celoživotní přátelství. Stejně jako s hrabětem Hanušem Kolowratem, který do Paříže zrovna nastoupil jakožto rakousko-uherský atašé. Vojenský. To se později také hodilo.

Když konečně v květnu 1905 do Paříže dorazil profesor Janssen, prý rozpoznal Štefánikův talent. Takže ten mohl okamžitě nastoupit na Meudonské hvězdárně – nejdříve jako neplacený asistent. Nicméně vědecká kariéra se rozeběhla. A to až na vrchol Mont Blanku, kde měla Meudonská hvězdárna pobočku. Dřevěnou. Muselo se tam lézt pěšky, zásoby si nesli astronomové na chrbátech, na vršku se proto zůstávalo tak den, dva. Štefánik tam vylezl celkem šestkrát, z toho jednou šlo o dvoutýdenní pobyt – za kterého se mu jeho oblíbené Slunce ukázalo jen na 20 minut…

To 30. srpna 1905 měl ve španělské Alcosebře mnohem lepší počasí, při kterém sledoval úplné zatmění Slunce. Rozbíhající se kariéru zabrzdil odchod osmdesátiletého Janssena do důchodu. Čekalo se, že novým ředitelem Meudonu se stane Štefánik. Jenže byl jmenován jiný ředitel, který nebezpečného konkurenta vyrazil. Právě včas, aby se na konci roku 1906 mohl ujmout vedení francouzské výpravy do Turkestánu. Která, jak jinak, cestovala za zatměním Slunce, které bylo spočítáno na datum 13. 1. 1907.

Štefánik to vzal přes Prahu, Slovensko, Pulkovskou hvězdárnu a Jasnou Poljanu, kde navštívil Lva Nikolajeviče Tolstého. Pozorování se povedlo a mladý slovenský astronom (vlastně francouzský, už měl občanství své hostitelské země) dostal od francouzských kolegů Janssenovu cenu. Načež se vrátil ke svému Mont Blanku, ale ne na vrchol, kde se mezitím už Janssenova observatoř rozpadla, ale pod něj, do lázeňského města Chamonix, kde se léčil celé dva měsíce. Se žaludkem.Během léčby ho zastihla zpráva, že profesor Janssen zemřel. Koncem roku se opět vrátil do Paříže.

Když ho nechtěli v Meudonu, hodlal si postavit vlastní hvězdárnu někde v severní francouzské Africe. Jenže na ni neměl peníze. Podpora senátora Émile Chautempse mu dovolila při hledání vhodného místa procestovat Alžírsko, pohoří Atlas, Saharu, Tunisko, kde navštívil i Kartágo…

Bylo mu jen 30 let, když ho francouzská vláda pověřila vedením astronomické – a geodetické a meteorologické! – výpravy na Tahiti. Ach, tam muselo být krásně! A Štefánik měl i dost času, aby navštívil místo, kde žil a tvořil Paul Gauguin. (Ten zemřel 7 let před Štefánikovým příchodem na Markézách.) Dokonce tam získal několik Gaugenových dřevorytů – které do té doby sloužily jako dřevěná ohrádka.

Času bylo dost, protože Tahiti očekávalo hned dvě astronomické události: 27. května 1910 dorazila loď s výpravou do Papeete, odkud sledovala Halleyovu kometu. No oni ji tenkrát sledovali všichni, i když ne vědecky. Měla totiž 1. magnitudu a na obloze zabírala úsek dlouhý 100 °. Později i přes 180°, takže na západě zacházela – a zároveň na východě vycházela. Na další pozorování se vědci přesunuli na ostrov Vauvau, kde 28. května 1911 sledovali – jak jinak – zatmění Slunce. Mezitím měl Štefánik dost času, aby navštívil Austrálii i Nový Zéland! Štefánikova výprava dosáhla skvělých výsledků – jak při pozorování, tak při zpracování dat. Takže když další rok probíhalo další zatmění Slunce, hádejte, kde Štefánik byl? V Passa Quatro v Brazílii. (Bohužel tentokrát výpravu provázelo špatné počasí, tedy zamračená obloha.)

Tak kde ještě Štefánik nebyl? Líbilo by se mu na Tahiti, ale francouzská vláda ho vyslala do Ekvádoru, aby získal povolení od tamní vlády vybudovat radiotelegrafickou (a meteorologickou, ovšemže) stanici na Galapágách. Francouzi totiž hodlali sledovat cvrkot na exfrancouzském (1880-89) Panamském průplavu, který v té době právě Američani dokončovali (otevřen 15. srpna 1914). Štefánikovi se povolení vyjednat podařilo, načež obdržel kříž Rytíře Čestné legie. No sakra!

Jenže v Ekvádoru se změnila vláda a z telegrafní stanice na Galapágách nebylo nic. Štefánik se v březnu 1914 podrobil operaci žaludku, uzdravil se právě včas, aby ho ze sanatoria odvezli vojenským transportem do Paříže. Vypukla válka, od níž si Štefánik sliboval osamostatnění Slovenska, arciže ruku v ruce s bratrskými Čechy. Jenže s vojenskou aktivitou musel počkat až na začátek roku 1915. Kuriozita: Protože byl chabruz na žaludek, tak ho vzhledem k jeho bídnému zdravotnímu stavu přeřadili k letectvu… Už 11. května 1915 obdržel diplom pilota a k tomu desátnickou hodnost. Zde je jedna z pro mne největších záhad kolem Štefánika: Na fotce z té doby má ještě vousy (či snad licousy, už ne plnovous, který si nejspíš pořídil, aby zakryl stopy po neštovicích) – a pak už vždy je bezvousý.

Proč si ty vousy sundal? Snad se nelíbily jeho aktuální milence. Nebo brzdily jeho letoun při rychlém letu…

Štefánik pak začal létat jako podporučík na průzkumných letech. Už v srpnu 1915 mu bylo nabídnuto vysoké postavení. Měl se stát velitelem – meteorologické služby francouzské armády! Protože, jak si vzpomínáte, i jako meteorolog jel na Tahiti. Sledování jeho oblíbeného Slunce bylo podmíněno především stavem počasí, a meteorologie, ta byla nejen na začátku 20. století velice důležitá jak pro astronomii, tak i pro leteckou dopravu! I válku…

Touha po prosazení samostatnosti Slovenska vedla Štefánika k tomu, že místo aby seděl za velitelskoúřednickým stolem, požádal o přemístění blíže ke Slovensku,tedy na srbskou frontu. Za evakuace letiště havaroval, nezranil se, utekl, ale zase ho přepadl kletý žaludeční záchvat. Přežil i ten, vykurýrovali ho v Římě (opět se tak dostal do Itálie), načež se zapojil do práce Československé národní rady v Paříži. Stal se organizátorem čs. legií. Nejdříve v Rusku, kde se setkal i s carem Mikulášem. Spojenecké síly tenkrát v Rusku zastupoval francouzský generál Maurice Janin. A proto, aby čeští dobrovolníci směli poslouchat přímo Štefánika, udělila mu francouzská vláda rovněž hodnost generála.

Jako generál verboval Štefánik pro česko-slovenskou věc i dobrovolníky v Rumunsku a posléze v USA (to mu ještě chybělo do sbírky zemí). V Americe byl natolik úspěšný, že mu francouzská vláda udělila k Rytíři i Kříž důstojníka Čestné legie.

Tak dlouho se toulal po světě, že když 14. listopadu 1918 vznikla vláda Karla Kramáře, tak se v ní (v nepřítomnosti) stal „ministrem vojenství“. Pro legie. Zatímco ministrem národní obrany se stal Štefánikův vnitropolitický soupeř Václav Klofáč. Klofáčovo ministerstvo mělo na starosti domácí vojsko, do gesce Ministerstva vojenství spadaly zahraniční legie. No a až se legie vrátí domů, co bude s jejich ministrem, nu?

A jéje, nějak jsem to natáhl; Štefánikův profesní životopis by mohl být ještě delší, však měl mnoho profesí, ve kterých byl úspěšný. Už mi nezbývá moc místa na srdce. To Štefánikovo bilo pro mnohé ženy, od patnáctileté dcery básníka Jaroslava Vrchlického Evy (no, dcery, uznal ji), až po markýzu Benzoniovou, s níž se zasnoubil a plánoval sňatek. Zatímco Eva mu s kytičkou konvalinek mrskla o zem, odhadem asi u sto dalších žen uspěl. Byl dobrý organizátor a skvělý vypravěč. Však měl vypravovat co! Ve francouzských a italských salonech se o mladého generála a letce dámy téměř doslova praly. „Když zemřel, padesát žen v Itálii a Francii za něj drželo smutek,“ uvádí skvělý novinář, který prolézá archivy a umí v nich nalézt stopy, fakta i svědectví Stanislav Motl.

Štefánik zahynul při leteckém neštěstí u Bratislavy právě před sto lety, 4. května 1919. O tom, a znovu i o jeho srdci a mozku ještě někdy příště.

Psáno v Praze na Lužinách v pátek 3. května 2019

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.