Vraceli jsme se se ženou v sobotu pozdě odpoledne z pochůzky Prahou. Vystoupili na náměstí Míru a šli pěšky do jedné italské restaurace (pro hledače much: nikoli pizzerie – pizzu tam na jídelním lístku nenajdete) na večeři. Na Francouzské jsem jí chtěl ukázat, jak funguje zařízení proti tomu, aby řidiči motorových vozidel hromadně nelikvidovali cestující, jen co vystoupí z tramvaje. Neměl jsem to dělat, protože lekce přinesla pouze pocit marnosti a zvýšené hladiny adrenalinu.

Když jsme vystupovali na tamní stanici Jana Masaryka o den dříve, všimla si žena, že motoristé čekali způsobně daleko před ostrůvkem a nechali nás z něj bezpečně přejít na chodník. Musel jsem ji upozornit, že nejde o dobrovolnou změnu v chování tuzemských řidičů, nýbrž o opatření vynucené.

A jal se teoreticky vysvětlovat, jak je to technicky vyřešeno. Tuto část pátečního výkladu o zařízení, v odborné terminologii zvaném časový ostrůvek, jsem mohl v sobotu odpoledne doplnit o instrukci s praktickou ukázkou.

Ta zahrnovala několik fází.

Tramvaj široko daleko nikde, na semaforu před ostrůvkem bliká výstražná oranžová. Pak se od „Míráku“ ozval charakteristický zvuk. Do zastávky se blížila výluková třiatřicítka. A s ní nadešla má hvězdná minuta.

„Teď sleduj, co se bude dít,“ doporučil jsem ženě a zaměřil pohled na semafor. Paní Stejskalová si ještě stačila všimnou kamery nad kolejemi a bystře poznamenala: „Ta zřejmě dá signál světlům k zapnutí červené.“

Myšlenku jsem napůl souhlasně odkývl (ono to celé může být vyřešeno jinak) a společně jsme sledovali, jak po vjetí tramvaje na zastávku na chvíli zasvítila plná oranžová a vzápětí zazářila rudá. Její poslání je vznešené a srozumitelné: na pár sekund zastavit provoz na silnici podél ostrůvku a umožnit lidem bez nebezpečí přejít na nově zbudovaný chodník.

Chtěl jsem držet nadšenou řeč o tom, jak úžasné, moderní a vskutku „západní“ to zařízení je, jak jeho tvůrci a provozovatelé mysleli na cestující MHD, jak jsme se tím v dopravním myšlení přiblížili Kanadě (viz níže), jak já nevím co ještě … když vtom se stalo něco, co způsobilo, že moje dětinská radost z toho, že v ČR taky něco funguje, vzala za své.

Z protější Sázavské ulice se vyřítila dvě osobní auta a rudá nerudá, vjela do dočasně zakázané zóny a zastavila až těsně před skupinou vystupujících.

Netvrdím, že to dělají všichni, většina motoristů v českých zemích snad červenou ještě respektuje, ale v tu chvíli jsem nově pochopil význam starověkého sloganu „marnost nad marnost“.

Už jednou jsem na blogu Pohledy a postřehy psal o tom, v jaké situaci si v Čechách připadám jako pitomec. Když opuštěný co by Jakešův kůl v plotě stojím v pozici chodce před přechodem, na světlech svítí červená – a ostatní pěší si to po zebře vykračují jako na lázeňském korze. S poukazem na to, že momentálně „nic nejede“, případně že auta jsou ještě daleko. Dnes jsem si ten pocit vychutnal znovu – a do dna.

*

Po návratu domů jsem si v přehledu zpráv přečetl, že na Benešovsku zahynula žena pod koly auta, sotva vystoupila autobusu. Oba případy, tento a popsaný výše, spolu navzájem přímo nesouvisejí, ale v principu cosi společného přece jenom mají. Rozhodnutí o tom, kdo v tragickém příběhu z Benešovka je či není na vině, přenechám vyšetřovatelům a internetovým diskutérům.

Zde dávám k zamyšlení praxi zavedenou v Kanadě. Týká se sice jen školních autobusů, to ale nikterak nesnižuje její schopnost být užitečnou inspirací.

Jakmile žlutý school bus zastaví a zapne výstražnou signalizaci, zastaví se provoz nejen za ním, ale i v protisměru. A trvá to tak dlouho, dokud autobus neodjede a děti se nedostanou z nebezpečné zóny kolem něj. Kdyby se čeští řidiči chovali alespoň zčásti tak jako jejich kanadští kolegové, nemuselo by docházet k tragédiím podobným té ze Struhařova na Benešovku.

Tím nikterak nehájím zdejší chodce, kteří se mnohdy chovají jako členové klubu sebevrahů. Pouze apeluji na zdravý rozum těch, kdo ze střetu člověk vs automobil vyjdou obvykle fyzicky bez úhony. I když – soudě podle toho, co jsem dnes viděl u tramvajové zastávky na Francouzské, začínám věřit tomu, že šoféři „Czech Made“ nechávají zdravý rozum v garáži.

Stejskal.estranky.cz