Automobil se stal fenoménem dvacátého století a pravděpodobně jím zůstane i ve století jednadvacátém. Naplňuje základní lidskou potřebu, totiž svobodu. Díky automobilu není člověk poután na jedno místo. Díky technickému pokroku se podařilo výrobu automobilu zracionalizovat natolik, že už od začátku dvacátého století, od uvedení Fordu modelu T na trh je dosažitelný i chudým lidem. Natolik se stal součástí životního stylu, že je život bez automobilu v našich podmínkách těžko představitelný.

Jako každé lidské dílo nese i automobilismus mnoho potíží a problémů. Zároveň se kolem něho vytváří i spousta mýtů. Právě o těch problémech a mýtech asi má smysl uvažovat. O výhodách automobilismu se sám přesvědčil každý, kdo alespoň jednou automobilem jel, proč tedy na nich plýtvat místem v novinách.

Problémy automobilismu

Člověk je výjimečný tvor v planetární ekosystému. Skoro je namístě povzdech, že si Země oddychne, až člověk zmizí. Ve skutečnosti je člověk a jeho činnost Zemi a životu na ní zcela lhostejný. Pozemský život úspěšně překonal kosmické katastrofy, které ho takřka do mrtě vyhubily a bezpochyby přečká i člověka. Nicméně není sporu o tom, že lidská činnost poznamenává a zatěžuje přirozený běh přírody a že automobilismus to dělá s mimořádnou agresivitou. Stoprocentní náprava možná není, ledaže by automobilismus jako jev zmizel. Lze ale dopady minimalizovat a to se skutečně děje. Státy uvalily na automobilový průmysl tuhý dohled a vnutily mu přísné ekologické normy. Dnes je situace taková, že většinu nebezpečných zplodin produkují stará osobní a nákladní auta. Stát by mohl dohlédnout na to, aby byla vyřazena, ale protože státy jsou řízeny padouchy a bezpáteřníky, není „politická vůle“ na to, aby k tomu došlo. Žádný politik si nepopudí voliče jen kvůli takové hlouposti, jako je čistý vzduch.

Automobily jsou objemné. Zaplnily ulice a silnice, to je další nepopiratelný fakt. Do důsledků tento problém nevyřešil žádný stát světa, protože je neřešitelný. Málokterý stát ale ho řeší tak liknavě, pokud vůbec, jako náš stát. Permanentní dopravní kalamity jsou politikům lhostejné, jelikož se jich netýkají. Stav našich ulic a silnic je odpudivý obraz neschopnosti politické reprezentace státu – napříč politickými stranami, jak se hezky říká: základ položil komunistický režim a demokratický režim ho nezlepšil ani o kventlík.

Automobily spalují nenahraditelné palivo, navíc větší část zdrojů tohoto paliva leží v politicky problematických oblastech světa. To je další obrovský problém, který zvolna začíná mít závažné politické důsledky. Částečně jsme závislí na darebáckých státech a každým litrem benzínu zakoupeným u pumpy pomáháme financovat tlupy vrahů, kteří se pokoušejí zničit naši civilizaci. Je to smutné. Je bezpodmínečně nutno pracovat na alternativních zdrojích energie pro prostředky individuální dopravy. Těžko odhadnout, do jaké míry mezinárodní petrolejářské kartely brzdí vývoj takových energetických systémů. Něco se ale stát musí, dříve či později, protože máme nůž na krku. To je vůbec ten nejhorší problém automobilismu.

Mýty kolem automobilismu

Automobilismus je tak výrazný, řeknu nápadný jev, že se stal předmětem politiky a ideologického matení. Právě z levé strany politického spektra foukají ty falešné větry.

Jeden z nejčastěji opakovaných levicových mýtů je slogan o veřejné dopravě. Žádný režim na světě, ať to byla diktatura nebo demokracie, nebyl schopen vytvořit systém veřejného transportu, který by byl efektivní a vyhovoval aspoň částečně potřebě svobodného člověka přemísťovat se z místa na místo. Je zajímavé, že nejlepší systémy veřejné dopravy mají státy, které mají nejvíce rozvinutý automobilismus. Existuje například mýtus, že v USA není veřejná doprava. Vynikající veřejnou dopravu mají všechny státy západní Evropy. Ale ani tyto soustavy, v nichž železnice, autobus, metro a taxík nemohou nahradit soukromý automobilismus – osobní i nákladní. Levicového pábitele nikdo nedonutí, aby vzal do ruky tužku a pokusil se vypočítat, jak asi by musela být – třeba v Česku – dimenzovaná železniční síť, aby nahradila automobilovou nákladní dopravu. Pábitel si ale nedá práci s výpočty. Jemu stačí pustit do vzduchu dutou frázi. Přitom je jasné, že kdyby byla železniční doprava efektivnější a ekonomičtější, nikdo by soukromé firmy nedonutil, aby posílaly zboží po silnici.

Čistě ideologické povahy je slogan o tom, že „automobil je statutární symbol“. Zase stačí jen letmý pohled na statistiky, abychom došli k závěru, že „statutárně symbolických automobilů“ je na kusy tak málo, že v úhrnu automobilového parku nehrají roli. V naší zemi jezdí na čtyři milióny osobních automobilů. Jejich průměrný věk je 14 let. Nejrozšířenější je škoda 120 s průměrným stářím 21 roků. Jaké je procentní zastoupení prestižních mercedesů a bavoráků je těžké se dopátrat, protože se do zveřejňovaných statistik nedostanou, tak málo jich je. Že se o nich hodně píše je stejný důvod, jako proč se píše o filmových hvězdách a olympijských sportovcích: lidi mají rádi pohádky. Levicová pohádkáři pak využívají tohoto naprosto nereálného obrazu k tomu, aby „jakoby argumentačně“ podpořili svoje báchorky.

Nejdrzejší a zároveň nejnebezpečnější je mýtus o tom, že „dálnice plodí další automobily“. Další automobily plodí vyšší kupní síla obyvatelstva. Ten mechanismus není takový, že by táta přišel domů a řekl: “Mámo, otevřeli dalších 30 km dálnice, koupíme si auto.“ Táta koupí auto, jakmile na něj má, tak prosté to je.

Mýtus by to byl úsměvný, kdyby nebyl, jak řečeno, nebezpečný. Otupuje tlak veřejnosti na padoušské politické reprezentace, aby peníze vydřené z občanů uvolnily na stavbu dopravní infrastruktury. Místo toho si kupují hlasy prostřednictvím úplatků, různých těch „pastelkovných“. Levicový mýtus o dálnicích plodících auta jako ramlice králíky slouží za alibi státu pro to, že nic nedělá a promrhává peníze daňových poplatníků. Z dálnice, kterou je bez nadsázky možno přirovnat k životadárné tepně, se dělá něco nepřátelského, takřka zločinného. Stát házející stovky miliard do bezedné šachty „mandatorních výdajů“ pak má za tuto mamutí zpronevěru ideologicky posvěcenou omluvu.