24.7.2016 | Svátek má Kristýna






DOPIS: Pro Jamese Madisona, Paříž, 6. září 1789

18.12.2009

Vážený pane,

usedl jsem, abych Vám napsal dopis, aniž vím, při jaké příležitosti ho pošlu. Udělal jsem to, protože mi na mysl přišlo jedno téma, které chci prozkoumat trochu hlouběji, než by bylo možné ve spěchu při odesílání obvyklých depeší.

Zdá se mi, že otázka, jestli má jedna generace lidí právo zavázat další generaci, nebyla dosud zodpovězena na této, ani na naší straně oceánu. Přesto je to otázka, která si nejen zaslouží odpověď, ale dotýká se přímo základních principů každé vlády. Úvahy o základních principech společnosti, do kterých jsem se zde ponořil, mě přivedly k vlastní odpovědi. Myslím si, že lze velmi přesvědčivě dokázat, že žádné takové závazky jedné generace nelze přenést na druhou. Na základě tohoto jsem dospěl k pravidlu, podle mého názoru samozřejmému, „že země patří živým“, že mrtví nad ní nemají ani moc, ani právo. Část země zabraná jednotlivcem přestane být jeho, když on sám přestane být. Pokud ve společnosti nejsou ustanovena formální pravidla pro přivlastňování země, tak bude převzata prvními držiteli. Obvykle to budou žena a děti zesnulého. Pokud ve společnosti platí formální pravidla, pak tato pravidla ji mohou přisoudit ženě a dětem nebo jen někomu z nich nebo ustanovenému dědici zesnulého. Stejně tak ji mohou dát jeho věřitelům. Avšak dítě, dědic ani věřitel ji nezískají podle přirozeného práva, nýbrž podle zákona společnosti, jejímiž jsou členy. Pak ale podle přirozeného práva nemůže žádný člověk zavázat zemi, kterou obývá, nebo osobu, která přijde po něm, k placení dluhů, které udělal. Protože kdyby tomu tak bylo, pak by mohl během svého vlastního života projíst právo užívat plody země na několik dalších generací dopředu a země by pak patřila mrtvým, a nikoliv živým, což by bylo převrácením našeho principu. Co platí pro každého člena společnosti jakožto jednotlivce, platí také pro všechny kolektivně, jelikož právo celku nemůže být nikdy více než součet práv jednotlivců.

Abychom vyjasnili svoji myšlenku aplikovanou na množství, předpokládejme pro jednoduchost, že se celá jedna lidská generace narodí v jeden den, pak v jeden den dosáhne plnoletosti, zemře ve stejný den a následující generaci zde zanechá v momentu dosažení její plnoletosti. Předpokládejme, že dospělý věk je 21 let a člověk pak žije ještě dalších 34 let, což je podle záznamů o úmrtnosti osob, jež dosáhly 21 let věku, průměrná doba. Každá následující generace by tímto způsobem přišla a odešla z jeviště v určitý okamžik, tak jako dnes jednotlivci. Potom říkám, že země patří každé této generaci během jejího života plně a podle jejího vlastního uvážení. Druhá generace ji pak převezme bez dluhů a závazků generace první, třetí generace bez dluhů té druhé a tak dále. Jelikož kdyby ji první generace mohla zatížit dluhem, pak by země patřila mrtvé, a nikoliv žijící generaci. Žádná generace tak nemůže vytvořit dluh, který by byl větší, než může splatit v průběhu svého vlastního života. Ve věku 21 let mohou zavázat sebe a svoji zemi na 34 budoucích let, ve 22 na 33 let, ve 23 na 32 a ve věku 54 let jen na jeden rok, protože to je v současnosti doba života, která jim zůstává. Ovšem musíme si všimnout podstatného rozdílu mezi následnictvím jednotlivce a celé generace. Jednotlivec je součástí společnosti a je podroben zákonům celku. Tyto zákony mohou přidělit část země zesnulého jeho věřiteli nebo jeho potomkovi za podmínky, že uspokojí věřitele. Když ale vymře celá generace, tedy celá minulá společnost, jak předpokládáme v našem příkladu, tak nastoupí další generace vytvářející si svoji společnost a není tady žádný nadřízený, který by mohl dát jejich teritorium třetí společnosti, která mohla jejich předchůdcům půjčit peníze nad jejich možnosti je splatit.

Co platí pro generaci, která se dostává k tomu, aby mohla vládnout sama sobě v jeden konkrétní den, platí i v případě, kdy je střídání úmrtí a dospívání plynulé, s tímto jediným rozdílem. Generace, která by přišla a odešla celá naráz, jak jsme předpokládali v našem příkladu, by měla právo v 1. roce uzavřít dluh na 33 let, v 10. roce na 24 let a tak dále. Zatímco když se generace obměňují nepřetržitě, lidé se rodí a umírají kontinuálně, tak délka kontraktu by měla být omezena dobou, kdy je většina dospělých, kteří byli naživu v době jeho uzavření, již mrtvá. Délka tohoto období může být odhadnuta ze statistik úmrtnosti, upravených s ohledem na klima a podmínky v zemi, jež se zadlužuje. Vezměme si například statistiku pana de Buffona, kde zkoumá 23 994 úmrtí a věk, kdy nastaly. Představme si společnost, v níž se narodí každý rok 23 994 lidí a tito lidé se dožijí věku, který je uveden v této statistice. Podmínky v takové společnosti by byly následující.

1. Neustále by v ní žilo 617 703 osob všeho stáří.

2. Polovina těchto lidí by byla mrtvá do 24 let a 8 měsíců.

3. Každý rok by do věku 21 let dospělo10 675 lidí.

4. Konstantně by v ní žilo 348 417 osob starších 21 let.

5. Nadpoloviční většina z těchto dospělých by zemřela do 18 let a 8 měsíců, zaokrouhleme to tedy na nejbližší celé číslo, tj. do 19 let. Pak je 19 let obdobím, za které nemohou ani zástupci národa a ani národ samotný, kdyby se celý shromáždil, právoplatně rozšířit svoje zadlužení.

Abychom tento závěr ozřejmili příkladem, předpokládejme, že Ludvík XIV. a XV. nasmlouvali dluhy jménem francouzského národa ve výši 10.000 miliard livrů a že celý tento dluh byl nasmlouván v Ženevě. Úroky z této částky by byly 500 miliard, což je prý celková čistá renta ze všech pozemků ve Francii. Musela by pak současná generace lidí odejít z území, do něhož ji umístila příroda, a předat je ženevským věřitelům? Nikoliv. Na zemi, ve které se narodili, mají totéž právo, jako měla předchozí generace. Odvozují svoje právo nikoliv od svých předků, ale od přirozenosti. Podle přirozeného práva nemusí jejich země splácet dluhy svých předchůdců. Předpokládejme, že Ludvík XV. a jeho současníci řekli věřitelům v Ženevě: „Dejte nám peníze, abychom mohli bez práce jíst, pít a veselit se v našich dnech. Pod podmínkou, že splátky úroku začnete požadovat až po 19. letech, pak již navždy budete dostávat roční úrok 12,5 procenta.“ Peníze vypůjčené za těchto podmínek pak budou rozděleny mezi žijící, projezeny, propity a vyplýtvány. Byla by pak současná generace povinna předávat produkci svojí země a svojí práce, aby platila za hýření svých předků? Vůbec ne.

Předpokládám, že přijaté mínění, že veřejný dluh jedné generace by se měl přesunout i na generace následující, pochází z našeho zvyku v soukromém životě, že ten, kdo zdědí zemi, musí zaplatit dluhy svého předchůdce. Přitom si neuvědomujeme, že tento požadavek není morální, nýbrž pouze komunální, vyplývající z vůle společnosti, která považuje za vhodné, že ten, kdo přijde na půdu po zesnulém, má zaplatit jeho dluhy. Ovšem mezi společností a společností, generací a generací není žádný komunální závazek, žádný soudce, ale jen přirozený zákon. Ještě jsme si neuvědomili, že jedna generace vůči druhé je podle přirozeného zákona ve stejné pozici jako jeden nezávislý národ vůči druhému.

Úrok z národního dluhu ve Francii je ve skutečnosti jen dvousetina jejích důchodů a jeho splacení je možné. Je to tedy jen otázkou cti a vhodnosti. Ovšem ve vztahu k budoucím dluhům by bylo moudré a spravedlivé, aby národ vložil do své ústavy, která se nyní tvoří, že ani legislativci, a ani samotný národ nemůže uzavřít platné závazky, které by nebyl schopen zcela splatit v průběhu 19 let. Vše, co by po 19 letech od toho data zůstalo nesplaceno, by bylo považováno za neplatné. Toto by přinutilo věřitele půjčovat státu daleko opatrněji a schopnost státu zadlužovat se by dostala přirozené hranice. Dále by to drželo na uzdě válečného ducha, jenž je také podněcován věřiteli, kteří si nejsou vědomi přirozeného zákona, že následující generace není zodpovědná za dluhy, které vytvořila ta předchozí.

Stejně tak by bylo možno dokázat, že žádná společnost nemůže vytvořit věčnou ústavu, nebo dokonce věčný zákon. Země patří vždy žijící generaci. Ta s ní může během svého života naložit, jak uzná za vhodné. Je pánem nad svým vlastním osudem. Ústava a zákony předchůdců tudíž přirozeným způsobem zanikají spolu s těmi, kteří je vytvořili. Měly by se zachovávat, dokud jejich tvůrci žijí, a nikoliv déle. Platnost každé ústavy a každého zákona pak přirozeně končí na konci 19. roku od jejich vytvoření. Pokud jsou bez nového projednání a schválení vynucovány déle, tak se stávají násilím, a nikoliv právem.

Lze namítnout, že následující generace bude mít ve skutečnosti vždycky moc zrušit ústavu a zákony a tato možnost jim dává stejnou svobodu, jako kdyby platnost ústavy a zákonů byla výslovně omezena na 19 let. V první řadě tato námitka uznává toto právo, když navrhuje ekvivalent. Jenže moc zrušit ve skutečnosti není ekvivalentem. Mohla by vskutku být ekvivalentem jedině tehdy, kdyby každá forma vlády byla tak dokonale uspořádána, že by nezkresleně vyjadřovala vůli většiny. To ale neplatí u žádné formy. Lidé se nemohou sami shromáždit, jejich zástupci bývají falešní a zkažení. Různé brzdy působí proti každému legislativnímu návrhu. Frakce dovedou ovládnout veřejná shromáždění. Úplatky a korupce jsou pravidlem. Osobní zájmy je odvádějí od zájmu jejich voličů. Toto i další překážky jsou důkazem, že časově omezená platnost zákonů je prakticky daleko lépe zvládnutelná než potřeba jejich zrušení.

Tento princip, že země patří živým, a nikoliv mrtvým, má velmi rozsáhlé uplatnění a dopady v každé zemi, a zvláště pak ve Francii. Vstupuje do řešení otázky, zda národ může změnit poměry v zemi držené dědičně. Jestli může změnit držbu pozemků, které byly kdysi dány vladařem církvi, špitálům, školám a rytířským řádům do věčného užívání. Jestli mohou být zrušena privilegia spojená s půdou a dědictvím, včetně církevních a feudálních privilegií. Týká se dědičných úřadů a jurisdikcí, dědičných vyznamenání, obchodních a cechovních monopolů, které byly udíleny v minulosti, a tak dále a otázku patřičných náhrad pak činí otázkou velkorysosti, a nikoliv otázkou práva. V takových případech mohla legislativa v minulosti autorizovat taková uspořádání pro dobu svoji, ale nikoliv déle. Současní držitelé, i kdyby byli držiteli titulů a privilegií, které si jejich předkové koupili, tak koupili bona fide něco, co prodejce neměl žádné právo prodávat.

Přemýšlejte o tomto tématu, vážený pane, a hlavně o moci zadlužovat zemi, a pokuste se toto téma rozvinout se svojí proslulou jasností a logikou. Vaše postavení v radě naší země Vám dává příležitost předložit to k veřejnému zvážení a diskusi. Na první pohled to může být odmítnuto jako teoretická spekulace, ale zkoumání ukáže, že je to závažné a prospěšné. Poskytlo by to látku k preambuli pro náš první zákon upravující záležitosti veřejných financí a hned na počátku naší nové vlády by nás to uchránilo před závažnými chybami této čtvrtiny světa, v níž jsou ozbrojení despotové nepotrestáni za to, že poutají svoje bližní těmito řetězy veřejného dluhu. Již jsme například postavili jednu efektivní zábranu psům války, když jsme dali moc vyhlásit válku legislativě namísto exekutivě, tedy těm, kteří za ni platí, místo těm, kteří utrácejí. Velmi by mě potěšilo, kdyby se podařilo vytvořit obdobnou překážku i v případě národního dluhu. Žádný národ nemůže nyní přijmout deklaraci proti platnosti dlouhodobého státního dluhu tak snadno jako my, protože my dnes nedlužíme ani šilink, který bychom nemohli snadno i s úrokem splatit ještě během svého života. Zaveďte tento princip také do nových zákonů, které mají být přijaty na ochranu autorského práva a nových vynálezů, aby udílely výlučná práva na 19 místo na 14 let, ale nikoliv déle…

[jedna řádka zcela nečitelná]

je příkladem, kdy bychom se měli více řídit rozumem než anglickými precedenty, které nás spoutávají se všemi politickými herezemi národa, který se pozoruhodně vyhnul některým svým chybám tím, že upadl do jiných. Nenapsal jsem Vám žádné novinky, protože až bude příležitost, tak Vám o nich napíši v samostatném dopise.

Přeložil: Vladimír Krupa

Thomas Jefferson


Přidejte zkušenost se svou porodnicí na eMimino.cz
Přidejte zkušenost se svou porodnicí na eMimino.cz

pomůžete tak jiným maminkám, které mají porod před sebou.

Diskuse


Tom
23:59
18.12.2009

R.J.
13:13
18.12.2009

NevericiTomas
18:16
18.12.2009

68
20:45
18.12.2009

R.J.
23:12
18.12.2009

NevericiTomas
2:26
19.12.2009

R.J.
15:26
19.12.2009

Luukee
19:18
20.12.2009

Z. Novotny
21:34
20.12.2009

R.J.
12:18
21.12.2009

R.J.
12:14
21.12.2009

Tom
0:09
19.12.2009

Z. Novotny
21:36
20.12.2009

tomcat
13:03
18.12.2009

11:43
18.12.2009

NevericiTomas
18:18
18.12.2009

roz
10:45
18.12.2009

RomanL
11:15
18.12.2009

vita
10:21
18.12.2009

dulcibelka
7:55
18.12.2009

neuropan
9:36
18.12.2009

jízlivec
6:39
18.12.2009

Finist
8:46
18.12.2009

libero
9:17
18.12.2009

jízlivec
21:33
18.12.2009

Loki_F
10:23
18.12.2009

jízlivec
21:39
18.12.2009

Finist
1:05
18.12.2009

Větší vlastenec
2:53
18.12.2009

Anton
8:53
18.12.2009

libero
9:20
18.12.2009

BohousB
2:57
18.12.2009

Větší vlastenec
3:22
18.12.2009

NevericiTomas
0:28
18.12.2009

počet příspěvků: 40, poslední 21.12.2009 12:18









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.