23.4.2024 | Svátek má Vojtěch


PSI: Night a Stará Hrada

21.3.2016

Je poslední únorová neděle. Narychlo vymýšlím u snídaně výlet. Jizerky ještě okupují lyžaři, daleko jezdit se nám nechce a tak je volba celkem jasná. Český Ráj. Touto roční dobou tam davy nebývají, sníh ani led tam nehrozí. Ale je těžké najít okružní ne moc dlouhou trasu, která alespoň někde bude pro nás neznámá...

V mapě mě zaujalo námi ještě nedobyté místo – Stará Hrada.

Stará Hrada - místo nám neznámé

Kousek od Příhraz, kde se dá dobře parkovat, na okružní cestě je i Krásná vyhlídka a Studený průchod.

Koukla jsem i na obrázky a hned jsem tušila zradu. Moderní úzké strmé průzorové schody – spíš žebříky - nahrazují dnes často staré ošlapané pískovcové schody. Pro lidi bezpečnější, pro psí nohy problematické. A vyhnout se většinou těmto místům není jak.

Dohoda je jasná. Zkusíme to. Když to nepůjde, otočíme to a vydáme se na známou cestu kolem Hynšty. A je tím také daný směr výletu. Schody je Night schopen zvládnout směrem vzhůru – dolů by to šlo velmi složitě. Počasí je přívětivé. Asi pět stupňů nad nulou a občas vykukuje i sluníčko.

Parkujeme v Příhrazech. Dříve tam stál hotel s koupalištěm.

Koupaliště v Příhrazech

Dnes se u starého bazénu pase stádo bečících ovcí a mečících koz, kolem vybydleného hotelu je velké hospodářství – husy, kachny... nepořádek. A hned za posledním domkem vesnice začínáme po červené značce stoupat po prvních schodech. Naštěstí pohodlných dřevěných – Night je vůbec neřeší.

První stoupání

Stoupáme, po pravé ruce padají dolů nebezpečně strmé srázy. Výhledy do kraje jsou šedivé, ale mlha se pro tentokrát neukázala. Night průzkumničí. Skalní průrvou se mu za mnou projít nechce – raději to tryskem oběhne. Ale když se dírou protahuji zpátky, zkusí to taky. Chlapec si výlet užívá, neví, co ho čeká.

Night obíhá, já procházím skalou

Historie Starých Hradů (v mapě se píše Stará Hrada) je neznámá. Zbytky studny a pár obytných „jeskyněk“ – zbytek byl jistě dřevěný a odnesl ho čas. No a přišla akce schody. Zkusili jsme to a Night se překvapivě brzy „chytil“ a první schodiště zvládnul. Druhé schodiště taky zvládnul – jen hned na startu mu jedna zadní projela do mezery pod schody. Zachránila jsem ho (pomohla mu ji postavit zpátky na schod) a jeho to nerozhodilo.

A je to tady !!

Před třetím schodištěm byl plácek a z něho vedla krátká skalní římsa. Byla slepá – ale psisko se pochopitelně snažilo mít pevnou půdu pod nohama a zabočil. Vrátil se nešťastný, že musí zase na ty studený kovový schody – ale po chvíli přesvědčování je vyběhl jak profík.

Zato čtvrté byly těžké. Byly totiž opravdu hodně strmé. Šla jsem za psiskem a dávala mu zezadu „záchranu“. Občas se mi opřel pozadím o hrudník – to když nemohl hned správně „trefit“ schod. A hurá – byli jsma nahoře. Krásné výhledy, skály, klid, nikde nikdo.

A přišla zradáááá – ještě dva úseky schodů – a chlapec pravil, že jich má už plný zuby.

Raději by šel po skále, než po dalších schodech

Nevím, jestli pochopil mé vyjádření, že dolů bychom ho asi museli spouštět jako balík zavázaný do svetru... že prostě zpátky se vrátit nelze... ale zvládnul i ty zbývající.

Poslední úsek

A propukl v nadšení. Psiko řádilo, dřevěný mostek a následující pískovcové schody přeběhl, ani nepřibrzdil.

Cesta dál ke Krásné vyhlídce vedla po hraně skalního masivu. Výhledy na Žabakor, Svijany... Psisko jsem měla pro jistotu na šňůře, neb na ní neřádí. A blízkost strmých skalních stěn nebyla nakloněna jeho tryskovému šílenství.

Na vyhlídce (na vodítku)

V poklidu jsme dorazili k výletní restauraci Krásná vyhlídka. Před pár lety jsme tu několikrát procházeli s Betkou. Tenkrát byla kolem malá ZOO – nyní výběhy byly prázdné a vyhlášená výletní restaurace je na prodej...

Jen o kilometr dál je skalní soutěska Studený průchod. Jméno je jasné. Ani v létě v ní teplota nevystoupá nad deset stupňů. Kolmé pískovcové bloky jsou patnáct metrů vysoké, průchod je asi 150 metrů dlouhý. Těsně před soutěskou naše cesta odbočovala po žluté značce strmě dolů.

Cesta do hlubin skal

Pokud by tady bylo překvapení v podobě dalších schodů, museli bychom se kilometr vrátit a jít delší cestou přes Hrázku. Ale klesání bylo dobře schůdné. Stráň plná balvanů, občas kládou zpevněný stupeň, cestičky srnčí zvěře (takže psisko muselo na špagát, neb průzkum mezi skalami nepovažuji za bezpečný) a během chvíle jsme byli dole – na okraji osady Olšina.

Chtěla jsem se jen na chvilku opřít...

Pak už nás čekala jen mírně zvlněná lesní cesta podél úpatí skalního masivu zpátky do Příhraz. Strakapoudi tloukli, lesní ptáci zpívali, ječeli, pískali, vrzali... občas se mihlo bílé srnčí zrcátko, nikde nikdo... pohodička pohoda.

Poslední kousek z výletu

Hezká procházka to byla. Jen asi osm kilometrů. Jediný náročný úsek byl ten schodištní. Naše Macho negro překvapilo. Nechal se přesvědčit, že je třeba překážku zdolat. Energii mu to nesebralo – jakmile nebyl na vodítku, vesele běžel vpředu.

Foto: Xerxovi. Obrázky si můžete prohlédnout i ve fotogalerii - klikněte do kteréhokoli obrázku.

Xerxová Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !