V pátek jsme měli oba svůj den, já měl sedmdesáté narozeniny a Kája Saudek odešel jinam. Takže teď Kájovi vzkazuji: když máte ještě patičku mezi dveřmi, chci připomenout něco, co moc dobře víte. Měl jsem vás vždycky moc rád a vážil jsem si vás, ještě před tím, než jsem vás poznal osobně, a mnohonásobně nad to po setkání nad scénářem Arnal a dračí zuby, a poté nad mnohým jiným.

Oni vám to jistě říkali, protože jste byl do poslední chvíle na tomto světe obklopený láskou a účastí. Takže víte, že vaše dílo žije, přestože jste už devět let nemohl namalovat nebo nakreslit ani čárku. Žije a je obdivováno. Máte úžasnou výstavu v Tančícím domě. Vyšly vaše monografie, tedy něco, o čem jiní žvanili za vašeho bdělého života a realizovalo se to až teď.

Byl jste vždycky originál, svébytná bytost. Nikdy jste nedbal pouček. Majitelé umění schvalují nedbání pouček, dokonce o tom píší eseje a vyučují to na Akademii, ale schvalují jen takové nedbání, které se ubírá podle jejich foršriftu. Šel jste jinudy a taky váš odsun ze života byl neortodoxní. Teď přicházíte do jiného.

K němu se vyjadřovat nemohu, jelikož o něm vím starou pentli, a povíte mi o něm, až se tam setkáme.

Nezbude mi než vám k němu popřát hodně štěstí. I tady na zemi jste ho měl hodně: měl jste tu báječnou ženu Haničku a dvě skvělé děti a zástupy těch, kteří vás obdivovali, a já se mačkám mezi nimi, abych se prodral kupředu.

Co vás čeká tam, kam jste dnes odešel, si nedovedu představit, a jen to vím, že každá představa je pitomá. Něco tam ale být musí. A popřát vám tam štěstí, to nemůže být na škodu.

Tož tak činím.