25.8.2016 | Svátek má Radim






KOČKY: Co všechno zavinil jeden kocour (2)

17.9.2014

První část najdete zde.

Když jsem v neděli ráno vyšla se studovny, Dixie ke mně přiběhla, předla a na první pohled vypadalo vše zase při starém. Ale jen do té doby, než do kuchyně přiběhla i Smoky, která se s radostným zavrkáním a ocasem nahoru rozeběhla k Dixie – jasný to znak, že na včerejší napadení byla ochotná zapomenout jako na zlý sen. 

Smoky z výšky stolu něco pozoruje

Smoky z výšky stolu něco pozoruje

Ne tak Dixie! Ta, jakmile Smoky zahlédla, celá se naježila, zle zasyčela a chudince Smoky se ten její zlý sen okamžitě vrátil. Zase utekla pod jídelní stůl, kde sama začala na Dixie syčet. Jejich bojové postoje tentokrát už nevypadaly tak hrozivě, ale raději jsem na víc nečekala a kočky rázně rozehnala. Dixie prchla do naší ložnice a já jsem za ní rychle zavřela dveře. Smoky se téměř okamžitě uklidnila, a když jsem otevřela dveře na zahradu, radostně vyběhla ven. 

Zatímco Smoky byla venku, šla jsem za Dixie, která se uvelebila doprostřed postele a chovala se jakoby nic – předla, a když jsem se k ní sklonila, začala mi olizovat tvář. Přestože jsem pak celý den už nechala dveře z ložnice otevřené, Dixie z ní nevyšla. Zahrada ji ten den vůbec nelákala, možná se instinktivně bála, že se tam srazí s tím kocourem. Naopak Smoky za celý den přišla dovnitř jen na chvíli, jinak ležela venku pod keři v chládku. 

Nechali jsme naše přátele, aby si užívali koupání, a s manželem jsem zajeli do obchodu pro roli nového pletiva. Zbytek dne jsme pak spolu pletivem nastavovali místa, o kterých jsme se domnívali, že jimi k nám ten kocour mohl přeskočit. Asi polovinu oplocení naší zahrady tvoří vysoká dřevěná ohrada, která nám až dosud připadala dostatečně vysoká na přeskočení.

Teď jsme ale raději podél celé její vrchní hrany přitloukli asi půl metru široký ohnutý pruh pletiva, který tak tvořil po obou stranách jakousi stříšku s ostrými konci. Naštěstí převážná část téhle ohrady je ve stínu stromů, pletivo není téměř vidět a celkový vzhled ohrady tak nehyzdí (ono by nám to ale v opačném případě stejně nevadilo, hlavně že to pomůže). 

Také Dixie je ve střehu

Také Dixie je ve střehu

Práce nám trvala až do setmění, a když jsme pak už zase byli všichni – lidí i kočky – uvnitř domu, zdálo se, že stav mezi kočkami se uklidňuje. Smoky se sama o sobě raději Dixie vyhýbala, a když už se přeci jen spolu míjely, stačilo, aby Dixie zasyčela, a Smoky vystrašeně utekla. Sice nám to dělalo starost, ale říkali jsme si, že určitě i Dixie se časem uklidní. Pro jistotu jsem se ale rozhodla dále spát se Smoky ve studovně, zatímco manžel zůstal s Dixie v ložnici, kde nechával u obou oken zatažené žaluzie i látkové závěsy, aby Dixie raději neviděla do zahrady. 

Kočky se chovaly stejně i celé pondělí, kdy se Dixie držela převážně doma a Smoky venku na zahradě. V noci jsme s nimi spali zase odděleně. Na úterý jsme měli už dříve naplánovanou cestu k moři, a protože situace se ani nezlepšila, ani nehoršila, rozhodli jsme se to risknout a kočky nechat spolu volně v domě. Plán jsme nezměnili a na celý den odjeli. 

Smoky má kožíšek krásně domodra

Smoky má kožíšek krásně domodra

Po našem návratu jsme našli každou kočku spát jinde v domě, přivítat nás přišly a první dojem byl uspokojivý. Během večeře jsem pustila Smoky na zasklenou verandu, kde si ona vyskočila na stůl a spala. 

Asi hodinu po večeři mi manžel přišel do obýváku říci, že Smoky je nějaká uražená nebo co, snad za to, že jsem ji vystrčila na verandu. Když ji vpouštěl dovnitř a při tom ji chtěl pohladit, utekla od něho. Šla jsem se tedy na ni podívat, ale to už Smoky seděla v jídelně a zvracela. Bylo to takové to nucené zvracení, kdy z ní šly jen zpěněné sliny, a Smoky pak ke konci námahou jen bolestivě mňoukala. Když jsem se k ní sklonila, utekla i ode mne, ale jen o kus dál, kde se přikrčila do takové té „nemocné“ pozice, kdy víte, že ještě tomu zvracení není konec. A taky nebyl, než jsme šli spát, Smoky zvracela ještě třikrát, pokaždé jen sliny. 

Odpočinek v chladné trávě

Odpočinek v chladné trávě

Kdyby kočky bývaly byly ten den venku, myslela bych si, že Smoky někde snědla kus ostré trávy, kterou se teď snaží dostat ven. Jenže já jsem ji nepustila ven ani to ráno před odjezdem a tak její zvracení nedávalo smysl. Napadlo nás, jestli náhodou na verandě nesnědla nějakého jedovatého pavouka, a šla jsem se tam – vlastně ani nevím proč – podívat. Když jsem rozsvítila, našla jsem na podlaze mohutné zvratky jejího nestráveného jídla. To alespoň vysvětlovalo, proč Smoky pak už zvracela jen sliny. Jenže až dosud, kdykoliv některá kočka zvracela, vždycky si tím patřičně ulevila a hned byla zase v pořádku. 

Protože Smoky stále zalézala do různých míst v domě, lehla jsem si tentokrát do naší ložnice, kde zůstávají dveře pootevřené, abych ji mohla kdykoliv slyšet. Chudinka nás svým vrháním na prázdno, které bylo pokaždé zakončené bolestivým zamňoukáním, probudila během noci ještě několikrát. Když jsem ve středu ráno okolo páté hodiny zase vstávala, abych po Smoky vyčistila vyzvracené sliny, všimla jsem si, že v nich jsou i maličké krvavé kousky kůže. 

To už bylo na pováženou a tak manžel zavolal našeho veterináře, jakmile otevřel ordinaci, a on řekl, že můžeme hned přijet. Vzala jsem s sebou i ukázku s krvavými kousky, které jsem z koberce seškrábla na víčko od jogurtu. Pan doktor řekl, že to jsou opravdu kousky kůže, zřejmě tím opakovaným zvracením stržené z jejího podrážděného krku. Jak se ukázalo, Smoky měla vysokou horečku a tak jí doktor raději odebral krev na kontrolu. Dívala jsem se na to jen na půl oka, protože mně bylo Smoky tolik líto. Asistentka jí zaklonila hlavičku a pan doktor z žíly na krku odsál velkou ampulku krve. 

Já tady byla první!

Já tady byla první!

Po chvilce nám ale sdělil, že rozbor je naštěstí po všech stránkách zcela uspokojivý. Smoky ale byla tím vytrvalým zvracením velice dehydrovaná, což by prý pro ni mohlo být nebezpečné. Doktor nám to dokázal na jejím kožíšku, který jí byl najednou nějaký volný, a po jejím zvednutí a stisknutí na různých místech zůstal „stát“, místo aby pružně spadl dolů. Doktor řekl, že u zvířat je mnohem těžší, aby jejich tělo získalo ztracenou tekutinu, a že ji Smoky musí dodat co nejrychleji uměle, tedy žilou. Zároveň s tekutinou dá Smoky na sražení horečky nějaká antibiotika. 

Tak jsme tam kočku nechali a pan doktor řekl, ať zavoláme kolem druhé odpoledne. To také manžel v danou dobu udělala a s ulehčením jsme se dozvěděli, že Smoky je už mnohem lepší a její horečka klesla. Přesto si ji tam chtěl pro jistotu ještě dvě hodiny nechat. Když jsme ve čtyři odpoledne kočku vyzvedávali, doktorova asistentka nám s úsměvem sdělila, že Smoky už musí být mnohem lépe, protože na ni zle zasyčela, když jí přendavala do přenosky. Měli jsme pak přijet ještě druhý den ráno na kontrolu. 

Jako po předešlých návratech od veterináře, tak i tentokrát jsme správně předpokládali, že Dixie bude na Smoky „cítit doktora“ a proto syčet. Takže nás to ani nepřekvapilo. Smoky se stejně po vypuštění z přenosky utekla schovat za postel, kde zůstala zalezlá až do večera. To ráno jsme na veterině nechtěli zavádět dlouhé řeči, protože na pana doktora už čekal další čtyřnohý pacient a o příhodě s kocourem jsme mu nepovídali. Nepovažovali jsme to za tak důležité. Pan doktor proto usoudil, že Smoky prostě musela sníst něco dráždivého, co způsobilo její zvracení a horečku. My jsme ale byli přesvědčeni, že to byla ošklivá reakce na stres z předchozích dnů (a neznámý majitel zlého kocoura nám teď dluží sto osmdesát sedm dolarů za „následky“). 

Zátiší s kočkami

Zátiší s kočkami

Chtěla jsem Smoky dopřát další klidnou noc a tak jsme si spolu zase lehly do studovny. Ráno Smoky určitě vycítila, že na ni něco chystáme, protože přede mnou utíkala, ale nakonec se mi ji podařilo přelstít a chytnout do náruče. Ovšem v okamžiku, kdy jsem ji chtěla strčit do přenosky, kterou manžel držel, narostly kočce nejméně čtyři další nohy a bylo to jako snažit se do klece vtlačit pohádkovou devítihlavou saň. Sice se to podařilo, ale odnesly to moje ruce a natržené tričko. 

Kontrola u veterináře, který je pár minut autem od domu, naštěstí trvala velice krátce. Smoky už neměla teplotu, ale dostala s sebou domů zbytek antibiotik, které jí pan doktor den před tím začal dávat. Po návratu jsem raději kočku ještě v přenosce odnesla do studovny, kde jsem jí kožíšek otřela mokrou žínkou a Smoky tam pak zůstala spát až do odpoledne. 

Dokončení příště. 

Článek původně vyšel 16.10.2003 v Dumce.

(Než bych pracně hledala ve spoustě kočičích fotek ty správné, vybrala jsem jiné, pokud možno z let, kdy se tohle stalo.)

Marička Crossette Neviditelný pes


10 rodičovských rad
10 rodičovských rad

Jak vychovat šťastné děti.

Diskuse


Z. Tora
18:42
18.9.2014

M. Crossette
20:29
18.9.2014

H. Williamson
21:20
17.9.2014

M. Crossette
22:09
17.9.2014

H. Williamson
1:39
18.9.2014

Z. Jenny
20:50
17.9.2014

Z. Zdena-B-P
21:09
17.9.2014

M. Crossette
21:48
17.9.2014

Z. Jenny
20:42
17.9.2014

Z. Vave
18:56
17.9.2014

M. Crossette
17:44
17.9.2014

M. Crossette
17:51
17.9.2014

M. Beda
23:05
17.9.2014

H. Williamson
15:40
17.9.2014

H. Williamson
16:25
17.9.2014

M. Crossette
17:45
17.9.2014

Z. Zdena-B-P
14:29
17.9.2014

M. Crossette
18:15
17.9.2014

A. Bytová
14:08
17.9.2014

M. Crossette
18:18
17.9.2014

D. Ruščáková
13:58
17.9.2014

Z. Yga
14:18
17.9.2014

M. Crossette
18:28
17.9.2014

Z. Yga
21:35
17.9.2014

M. Crossette
18:22
17.9.2014

Z. Yga
13:14
17.9.2014

M. Crossette
18:34
17.9.2014

M. Beda
12:33
17.9.2014

M. Beda
10:43
17.9.2014

M. Crossette
18:38
17.9.2014

T. Zana
8:25
17.9.2014

M. Crossette
18:43
17.9.2014

Z. Matylda
8:01
17.9.2014

M. Crossette
18:46
17.9.2014

Z. Xerxová
6:30
17.9.2014

Z. Mravencová
6:28
17.9.2014

M. Crossette
18:50
17.9.2014

Z. Mravencová
6:26
18.9.2014

počet příspěvků: 38, poslední 18.9.2014 08:29