V úterý večer jsem se jako vždy těšil na svou milovanou „Prodanku“, tedy Prodanou nevěstu, kterou Nové divadlo v Plzni zahájilo svůj provoz a vysílali ji v televizi. Mám pro tuhle operu celoživotní slabost, viděl jsem za více než sedm desetiletí mnoho inscenací, ale vždycky se těším na tu novou, kterou mi divadlo, a teď dokonce televize, nabídne.

A z té úterní v Plzni jsem více než rozpačitý. Vyčítám si, že jsem operu neposlouchal buď se zavřenýma očima, nebo se spokojil jen se zvukem. On totiž orchestr plzeňského divadla doslova zářil, všechny sekce hrály s dokonalou virtuozitou a přednesem a zkušený dirigent celým hudebním nastudováním vytvořil spolu s interprety krásné dílo, hodné té slavnostní chvíle. Bohužel jen po stránce hudební.

Ani to ostatní nechci kritizoval všechno. Scénické provedení s bílými náznaky domovních štítů a zdí je možno také považovat za moderní projev, hlavně když bylo použito výhod otáčivého jeviště. Ale to je všechno. Co s touto inscenací ale udělal režisér, je mi nepochopitelné a divím se, že to bylo vůbec na jeviště vpuštěno, protože to znehodnotilo celý dojem z této krásné národní opery. Zvláště proto, jak bylo také včera večer řečeno, že operní publikum Prodanou nevěstou obvykle začíná – a to hlavně děti.

Začalo to už předehrou, která je doslova skvostem české hudby. Často se provádí jako samostatné číslo na koncertech a je opravdu co poslouchat. A zaslouží si, aby si ji obecenstvo poslechlo a vychutnalo v klidu. Na všech dosavadních desítkách inscenací, které jsem viděl, si nikdo nedovolil během ní pustit na jeviště veselou taškařici, kde sedlák brutálně honí po jevišti nápadníka své dcery vidlemi a parta přiožralých chasníků staví májku, pak usnou a nějaká jiná parta jim ji krade. Ano, pro ty, kteří inscenaci neviděli, to všechno a ještě mnohé další se odehrálo během jednoho z nejkrásnějších Smetanových děl – jeho předehry. To snad aby to ty děti, které začínají s operou, skutečně zaujalo! Tohle by si snad nedovolili ani v Tyláčku v Nuslích v nějaké staré operetě.

A pak to pokračovalo: Mařenka přinese Jeníkovi v moderní plastikové brašně kastrůlek s gulášem, Jeník si pochutnává, pak i na buchtě a dokonce stačí ještě všechno bravurně spolknout, než zazpívá o věrném milování. Romantiku potom podtrhne Kecal, který přitlačí motocykl ČZ, vyrobený už za naší generace a použije ho jako dominantní rekvizitu svých výstupů. Viděl jsem už mnoho Kecalů – v poslední inscenaci Národního divadla dokonce přivezou Kecala na trakaři, ale to bylo celkem vtipné, protože to vhodně zapadlo do děje. Byl i jeden horší Kecal. Při jedné hostující inscenaci nejmenovaného divadla v Tylově divadle v Praze přišel dokonce na scénu oblečený jako vekslák, v koženém oblečení, ve velkém širáku a s černou kufříkovou aktovkou. Ale to, co bylo vidět v úterý, už snad nemuselo být! Ten úterní Kecal za to nemohl a myslím, že z tohoto naaranžování nebyl moc veselý.

Režisérská vynalézavost pokračovala v hospodě, kde chasníci běhali po stolech – to se přeci v hospodách běžně dělá, maminky byly u vytržení, když se Jeník povaloval v bílých peřinách v botách nebo když Vašek hladil na klíně vycpanou slepici a nad scénou vykukovali dva vrkající holoubci. Taky vycpaní. O dalších režijních nápadech se nechci ani šířit.

Celkem vzato, režijní pojetí tuto inscenaci znehodnotilo. Je s podivem, že se tak stalo v Plzni, v divadle s tak velkou tradicí. Moje paměť s Prodankou dosahuje až do válečných let, kdy hlavními protagonisty byli nezapomenutelní Jindřich Blažíček a Ota Horáková, Emil Pollert, Karel Hruška a Oldřich Kovář. Viděl jsem i jedno koncertní provedení, když Oldřich Kovář dokonce ve fraku mimicky přehrával výstup Vaška, a právě proto si uvědomuji, že všechno to, co se děje v této opeře kromě muziky, má být vkusné a decentní, jak si to uvědomovaly desítky předchozích inscenátorů. Škoda, že toto prošlo právě nyní a právě v Plzni.

Na závěr svého rozčileného projevu musím ještě znovu pochválit hudební projev orchestru, zpěváků i pana dirigenta. Na Prodanku se ale do Plzně pojedu určitě podívat – vlastně poslechnout, protože už vím, kde mám zavřít oči.