1.5.2017 | Svátek práce






DIVADLO: Šifra mistra Leonarda po česku

19.1.2017

Motto: „Jak lze zkombinovat humor a dobré výkony se suchopárným světem genetiky...“

Ano, já vím, v minulém článku jsem to s tou vědeckostí trochu přehnal. Ale v přímé návaznosti na něj dnes nabízím odolnému čtenáři něco snad stravitelnějšího. Ono motto jsem si nevymyslel sám, nedomnívám se, že svět genetiky je suchopárný, právě naopak. Opačného názoru je ale autor jedné z recenzí na novou hru René Levinského „Dotkni se vesmíru a pokračuj“ (viz). Ve světové premiéře ji zhruba v půlce listopadu 2016 uvedla Nová scéna Národního divadla.

Podrobný životopis autora lze nalézt na webu. Připomeňme si jen, že je vzděláním teoretický fyzik, absolvent ČVUT Praha, kvalifikaci PhD získal na Univerzitě Karlově. Následně má za sebou mj. dvouleté přednášení na Univerzitě Alberta Ludwiga ve Freiburgu a vědeckou kariéru v Max-Planck Institutu v Jeně. Krom jiného ale byl už od mládí nadšeným divadelním ochotníkem. Předváděná hra není zdaleka jeho debutem, již ty předchozí se těšily značnému zájmu, zejména díky originálním zápletkám a perfektní znalosti dějového prostředí.

Kompletní původní scénář hry lze zakoupit v podobě půvabné programové knížečky. Ta vám současně poskytne vysvětlení, že se autor inspiroval dvěma hlavními motivy. Tím prvním byla ona úžasná, i trochu děsivá technologie „genové editace“. Tedy cílených zásahů do struktury DNA či RNA. S přesností až 95 % a následnými očekávanými změnami ve vlastnostech daného organismu. Tím druhým pak vzpomínka na dnes již téměř čtvrtstoletí starou odborně/mediální bombou od jistého doktora Ilji/Elijahu Ripse. Původně lotyšského Žida, poté občana Izraele. V roce 1994 vešel ve známost jeho objev „biblického kódu“, tedy věšteckých informací zašifrovaných v textu knihy Genesis, coby části Pentateuchu/ židovské Tóry. Senzace typu Nostradamova následnictví postupně vyvanula – ale co kdyby, že?

Propojením obého tak vznikl příběh zasazený do genetické laboratoře Ústavu chemické ekologie (ÚCHE) Akademie věd. I bez vodítek v programu by v něm zasvěcenci a fachidioti samozřejmě obratem poznali ÚOCHAB, tedy Ústav organické chemie a biochemie na Flemingově náměstí v Dejvicích. A následně jeho partu entomologů zabývajících se hmyzími hormony resp. feromony. A v současnosti i příslušnou genomikou, včetně genové editace (viz).

Výsledky šéfa imaginárního týmu, pana doktora Pavláska, jsou fascinující a nezbytně jej vedou k dalším plánům či vizím. A tak náhle zdaleka nejde jen o možnost “namutovat” pokusným lyšajům jejich stávající feromonové spektrum. A umožnit tak potenciálním nadsamcům či nadsamicím ten nejlepší výběr vhodného sexuálního partnera.

Hlavním posláním/sdělením hry se stává otázka: smíme se dotknout vesmíru genetického kódu a jeho cílených změn i ve prospěch lidstva /Gai? A smíme tak zasahovat do „přirozené“ evoluce, včetně té lidské? A co víc - existuje snad někde v oné společné genetické informaci všech živých organismů nějaké utajený „superkód“, jímž by nám Stvořitel naznačoval, jak dál?

Do těchto úvah ctižádostivého, sebevědomého a také patřičně cynického hlavního hrdiny se náhle – zdánlivě náhodou – připlete setkání s jeho přítelem z mládí. Profesí lingvistou a matematikem. A nadto nadšencem, jenž se “jen tak” pokusí nalézt v “kusech genomu” kamarádových pokusných octomilek nějaký skrytý kód, obdobný tomu dávnému objevu Elijahu Ripse.

A co myslíte? Má ho tam. Dokonce celé biblické boží vzkazy a návody.

Takže začne “krisprování” pokusných drosofil/octomilek. A sledování jejich odolnosti k tomu či onomu. Ale doktor Pavlovský má ještě vyšší ambice. Už je přece načase dát takovou šanci i lidské populaci. Dát stávající nahodilosti smysl a řád. Koneckonců, nachystaných embryí, včetně těch vlastních, z oplozených vajíček své choti, má plný mrazák...

Jak to vše dopadne? Inu, jděte se podívat.

Pro ty z vás, kteří někdy přišli s vědeckým prostředím do styku, to bude zážitek dvojí. V prvé řadě ze samotných herců, kteří si hru vyloženě užívají.

Obsazení je lákavé. Vedle hlavního hrdiny Davida Matáska mj. Saša Rašilov, Ondřej Pavelka či Jiří Štěpnička. Také Alois Švehlík – i když televizní přebohatý senior Mattoni se v tomto případě změnil v emeritního biochemika, jenž žebrá u kolegů o nějaký ten kousek grantu na dokončení svých pokusů. Inu realita naší vědy není financování majoritně „institucionální“, ale „účelové“. A láme tak smysluplné dlouhodobé programy do mozaiky dílčích výzkumných „ štěků“. Co myslíte, dokáže ten kontraproduktivní poměr zvrátit nové vedení Akademie věd, jemuž přímo do oken se Nová scéna ND dívá?

Sál byl vyprodaný. Smím-li věřit svému odhadu, pak jsme jednoznačně převažovali „my hoši (a dívky), co spolu chodíme“. Tedy vědci, výzkumníci či pedagogové, byť různého věku i pohlaví (zřejmě i „genderu“). Jsme si prostě fenotypově blízcí. Od důstojných kmetských párů po skupinky snad maturantů, snad doktorandů. Takže jsem měl průběžně pocit, že jsem se ocitl na akademickém meetingu či párty. Zřetelné to bylo i ve spontánnosti reakcí na děj, jeho zákruty i gagy.

A opakovaně se vracela znepokojivá otázka: jak by „nás“ asi viděl, vnímal, zařadil člověk z vnějšku, člověk normální, občan naší profesí nepostižený?

Subjektivně pojato, byla to ve svém celku výborná sci-fi, promíchaná s reality show. Pochoutka pro pamětníky a fajnšmekry, pro milovníky Járy Cimrmana na straně jedné a Terryho Pratchetta na té druhé.

Scénářová knížečka žel jen místy zachycuje vše, co bylo v představení vzpomenuto. V hereckých dialozích nechyběly mnohé reminiscence pamětníků (vzpomínka třebas na pověstného ředitele ČSAV z šedesátých let, profesora Františka Šorma), ale také zmínky o politických VIPech recentních (Ing. Tvrdík). Nechyběly komentáře na téma publikační mánie současné vědy (světové i naší). S podtextem dosavadního hodnotícího systému vědeckých publikačních aktivit RIV (jinak mezi námi zvaného kafemlejnek). Díky či kvůli němu ředitel dotyčného ÚCHE, jemuž bolševik zarazil aspiranturu a poslal jej „dělat laboranta do sklepa“, dohání své publikační manko články třebas v „Romanian Journal of Chemistry“ („vydává jej nejspíš Drákula – ale má impakt...“). Inu, účelové financování.

Divadelně vděčným minipříběhem, do těchto akademických reálií nejrůzněji zapadajícím, byla odbočka do prostředí Českého klubu skeptiků SISYFOS, s jeho strategií každoročního udělování Bludných balvanů. Autor si patřičně vychutnal jeho obvyklý ceremoniál. Řecké tógy a krásné dívky (netuším, zda přímo panny) jsou typickými jevy celé akce, právě tak jako její záměrné pozérství. Žel ve féerii nejrůznějších sdělení a forů se pro neznalce ztrácí hranice mezi citací reálných událostí a fikcí. Možná to i tak má být – ve hře. Jenže v reálu ona faktologická zázemí Bludných balvanů udělených výzkumu, jenž byl realizován za státní peníze (ochranné nanovláknové tkaniny, jež mají chránit lidské zdraví či zdraví mužských spermií proti pofidernímu elektrosmogu, či výzkum budoucích strategií exopolitiky, tedy komunikace s mimozemskými civilizacemi) opravdu existují (viz).

Ale vraťme se k samotnému ději. První půle je dle mého soudu skvělá. Půle druhá, včetně závěru, již podstatně horší. A nadto: děj se náhle začal odvíjet stále odlišněji od divácké scénářové příručky. Psána je písmem drobným, zrak už mi také méně slouží, takže svá podezření jsem si ověřil až dodatečně, doma. Ano, nemýlil jsem se. Nebo jsem nedával pozor?

Dle scénářové knížečky se totiž nakonec ten „do genomu zašifrovaný Boží vzkaz, jak cíleně a rychle vylepšovat nejen přírodu, ale také lidstvo“ vyjeví jako vykoumaný podvod. Nicméně – to by to ani nebyl Levinský, aby nám do téhle kauzy nenastražil past. Takže scénář končí slovy:

„...Opona se zavírá a na ní svítí stejný nápis jako na začátku: Press space to continue. Zpoza opony vykukují tucty podivuhodných mutantů, kteří vypadají jako upoutávka na další díl...“

Přemýšlej si, diváku. Kde končí realita?

Přemýšlel si ale i režisér. A divákovi nabídl i poutavý příklad, jak z alternativní sci-fi udělat cílenou agitku o lidské krátkozrakosti a té tak standardně prezentované vědecké pýše a nezodpovědnosti. Kdysi, v dobách mého socialistického mládí, byli takovými opovrženíhodnými kariéristy třebas Robert Oppenheimer či další jaderní koryfejové. Dnes propagátoři a realizátoři moderních GI/GM technik. V závěrečném kontextu hry jak ti sysifovští Skeptici, tak sami vědci vypadají opravdu jako nevidomí šašci. Zmínění „podivuhodní mutanti“ nevykukují někde za oponou, ale s obřími tykadlovými hlavami, svítícíma očima, oblečeni v bílých pláštích, stojí za zády zaslepených lidí a pilně si do bloků zapisují svá pozorování „té lidské pokusné rasy“. A divák se nutně ptá – copak se to asi narodí zamilované gravidní doktorandce, kterou Matásek ukecal k odnošení „svých“ mutovaných lidských embryí?

Ale to vše je hra a režisérské právo a je na divákovi, jak to zkousne. Popravdě – rád bych byl přitomen fázi prvních dohovorů autora s režisérem na téma škrtů a modifikací v původním scénáři.

Co však obtížně zkusuji, je opět ona útlá knížečka. Až příliš mi svoji strukturou a dikcí připomíná díla typu edice „Doba jedová“ o hrůzách moderní vědy a civilizace. Zlatej Däniken...

Uvedena seriozní kopií výše zmíněné PNASovské publikace nabízí divákovi také další alternativu. Tak to přece je v mediálním prostoru zvykem, divák či posluchač má právo na vyrovnanou informaci. A to nejen v dvojici astronomie – astrologie či léčba klasická - alternativní. A tak dílko obsahuje i úvahu nazvanou „Etické aspekty v genetických vědách“. Varovná agitka má i své odborné opodstatnění.

Nepodceňovat. Na etické aspekty zvláště těchto technologií tu přece máme i „Bioetickou komisi

Rady pro výzkum, vývoj a inovace“. A ta se věru nenudí.

Nechci se také nijak odborně dotknout jejího autora. Neznám jej osobně, jeho životopis si najděte sami na internetu. Zda jej zařadíte buď mezi odborné hvězdy, nebo spíše mezi čaroděje čtvrté kategorie, je na vás. Z mého pohledu jsou však přinejmenším jeho závěrečné řádky psány velmi lehkým perem. Cituji:

„... Rozvoj genetických věd nás vybavil bohatým arzenálem prostředků umožňujících zásadní zásahy do přirozených biologických procesů. Úroveň technických možností však značně předstihla znalost přírodních mechanizmů. Je proto na místě položit si otázku, zda jsme schopni objektivně posoudit všechny důsledky spojené s použitím nových metod, neboť následky jsou nevratné. Každý nástroj dokáže v nesprávných rukou napáchat více škody než užitku a metody genetického inženýrství, schopné ovlivnit celé populace, jsou nástrojem velmi mocným. Postoj současné společnosti je tedy právem rezervovaný, neboť případná rizika za současného stavu poznání převažují nad přínosy. Otázkou zůstává, zda a kdy se to změní – a k jakým následkům změna povede.“

Osobně jsem toho názoru, že pokud je „postoj současné společnosti“ (jaké, které?) nepřekvapivě rezervovaný, pak je to dáno zejména její jednostrannou masmediální masáží. A tím i obrovskou mírou neznalosti podstaty problému. Ano, následky mohou být zlé, pokud bychom souvislosti podcenili. Nikoliv však nevratné – to už věda ví a na různých příkladech je schopna dokázat. A podílí se, velmi aktivně a celosvětově, na formulaci a dodržení patřičné legislativy. Stav poznání je jistě menší, než doufejme bude, ale od toho tu věda je, aby na něm pracovala, pokud jí to bude společensky dovoleno. Motivována je i vírou – v nikoliv božský kód či genetickou šifru mistra Leonarda, ale ve své dosavadní zkušenosti. Právě tak jako ve skutečně zásadní přínos těchto „nástrojů“ – viz příklady mj. v mém minulém článku. A nástroj v nesprávných rukou? Pračlověk kdysi risknul používání ohně. Homo vskutku sapiens by si měl poradit i s genovou editací.



Jak si snížit IQ tričkem
Jak si snížit IQ tričkem

Primitivní vtip, trapná anglická hesla, stereotyp a zoufalstvím vyždímaně designové dílny. Aneb pekelnosti českých e-shopů.

Diskuse


V. Vaclavik
20:03
19.1.2017

V. Vaclavik
20:04
19.1.2017

Z. Opatrný
23:08
19.1.2017

Z. Opatrný
23:12
19.1.2017

M. Marek
9:09
19.1.2017

počet příspěvků: 6, poslední 19.1.2017 11:12









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.