Jak na to ten člověk vůbec přišel, probůh? Jistě, Jean-Claude Carrière je skvělý scenárista. Jistě, spolupracuje už dlouho a těsně s Milošem Formanem. Jistě, zná se asi dobře s Milanem Kunderou a přepsal mu Nesnesitelnou lehkost bytí ve scénář. Zajisté musel jako francouzský intelektuál prostudovat Doznání od Artura Londona. A nesporně také zná dílo svého řeckého kolegy Costy Gavrase, Z.

Ale jak mohl francouzský scenárista na začátku tohoto tisíciletí vystihnout ovzduší policejní stanice v zemi jakési diktatury? Jak nás ve hře Normální okruh dokázal vtáhnout do světa donašečů, informátorů a jiných fizlů tak, že ti, kteří pamatují vládu jedné strany, nestačí žasnout? Ano, Carrière se omezil na fizly mistrovské úrovně, a ti jsou, bohužel, patrně stejní po celém světě. Navíc se takoví často objevili i v dějinách sladké Francie. Fízlíci, které donutil osud a režim, aby se zpronevěřili zásadám lidské slušnosti, ať už z čistého až živočišného strachu, nebo proto, že se báli, že by se jim jinak děti nedostaly na pořádný gympl, o vysoké škole ani nemluvě, ti se v Carrièrove hře neobjeví. Fízlové, kterým jejich špinavá hra dělá potěšení až orgiastické, ti tam ale jsou ve své plně nahaté kráse.

V každém případě, francouzský scenárista svým textem tak fascinoval skvělou českou rozhlasovou režisérku Hanu Kofránkovou, že se jeho rozhlasovou hru rozhodla inscenovat. Do dvou hlavních (a jediných) roli povolala herce na první pohled zcela rozlišné: policejním komisařem je Jiří Lábus, kterého většina z nás zná jako znamenitého komedianta z pražské Ypsilonky, jeho fizlovskym protějškem jeden z nejvýznamnějších českých charakterních herců Viktor Preiss, dnes člen Divadla na Vinohradech v Praze.

Tohle ovšem nebyla první spolupráce Preisse s Lábusem. "Když jsem absolvoval DAMU," vzpomíná Lábus, "sešli jsme se s Viktorem v inscenaci Řeka Zorby na scéně Divadla ABC. Spolu s Carmen Mayerovou jsme hráli trojici, která diváka prováděla dějem, předváděli jsme hru na buzuki, a zpívali jsme. Jmenovali jsme se Osud. Takže jsme se vrátili obloukem, normálním okruhem, zpátky k sobě. I když my jsme mezitím spolu hráli i v nejrůznějších televizních inscenacích, třeba v Lakomci. A hlavně spolu velice často pracujeme v rozhlase."

Ale jak se dostala Carrièrova hra z pražského rozhlasu ve Fochově, pardon, Stalinově, promiňte, Vinohradské třídě, na prkna, která znamenají svět v Burnaby, předměstí kanadského Vancouveru?

Přes prkna, která znamenají svět v pražské Viole na Národní třídě. Tam totiž uvádějí volný seriál rozhlasových her, které zaujaly. Herci je hrají v imitaci rozhlasového prostředí, i s mikrofony, byť němými. To znamená, že čas od času sáhnou i k psanému textu. Přesně tak, jak to dělají, když nějakou hru natáčejí pro rozhlas. Je to zajímavý nápad, a diváci dávají najevo souhlas tím, že tyhle večery jsou zpravidla vyprodané. A do tohoto prostředí zavedli Kofránková, Lábus a Preiss Carrièrovo dílo.

Ve Vancouveru ovšem žije všeumělecký skřítek jménem MUDr. Josef Skála, který se od svého skřítčího kolegy v Praze Vladimíra Justa dozvěděl, že tohle představení by si neměl nechat ujít. Do značné míry právě díky jemu oslavilo vancouverské české Divadlo za rohem už třicátou úspěšnou sezónu. Místní amatéři tady hrají hry převážně českých autorů, včetně Václava Havla, Bohumila Hrabala či Ivana Klímy. Po pádu vlády jedné strany v Čechách se na zdejším jevišti vystřídali také mnozí čeští umělci, třeba Iva Janžurová, Václav Postránecký, Nina Jiránková, Petr Kostka a Jana Hlaváčová. Členem souboru je na dálku i Pavel Kříž.

A tak se stalo, že jednoho krásného večera zazněl 50 kilometrů od Prahy telefon. "Hráli jsme v Poděbradech. To bylo nejdál, kam jsme se s Normálním kruhem dostali," vzpomínají Jiří Lábus a Viktor Preiss. "A najednou nás hlas z Vancouveru zval za moře."

V půli května přilétli tedy Lábus s Preissem na kanadské tichomořské pobřeží. Několik dní se kochali krásami Vancouveru a jeho okolí, dostali se dokonce na Vancouverův ostrov, ale pak se pustili do práce. Dr. Skála jim nabídl trochu jiné jeviště než to, které znali z Violy. Místo náznaku rozhlasového studia stál uprostřed vancouverského jeviště kancelářský stůl se dvěma židlemi, šanony a papíry, věšák, a světlá lepicí páska vytvořila na podlaze vzorec, který mohl stejně dobře znázorňovat kachlíky jako mříže. Navíc na ten stůl postavil vázu s kytičkou. Zaschlou, ale přece jen symbol života.

Lábus vejde na jeviště a tu vázu dá na zem. Je po životě. Začíná tragické drama policejní úřadovny.

Preiss s Lábusem sehráli ve Vancouveru své představení třikrát před nabitými sály a byli nadšeni: "Reagovali snad ještě spontánněji než diváci ve Viole!"

Odpovědět na otázku proč, by asi bylo těžké. Nabízí se snad jediné možné vysvětlení: vancouverští diváci jsou vesměs lidé, kteří právě před takovými praktikami, o nichž je Carrièrova hra, před lety prchli. Navíc jsou od Čech vzdáleni snad sedm tisíc námořních mil. Vidí proto vývoj ve staré vlasti soustředěněji, aniž by je rušily nejrůznější šramoty momentálních politikářských zájmů účastníků českého veřejného života. Ovšem, může to být také úplně jinak. Jisto je pouze to, že vancouverští diváci přijali všechna tři vystoupení Lábuse s Preissem s upřímným zájmem a nadšením, a odměnili je velice zaslouženým potleskem.

Lábus s Preissem se už vrátili do svých pražských působišť. Opálení a bohatší o spoustu nových zážitků a zkušeností. A jejich diváci si budou ještě dlouho lámat hlavy: jak to ten Jean-Claude Carrière vlastně dokázal? A hlavně: jak by se v situacích, které přivedl na jeviště, zachovali oni?

Právě o tom je dobré divadlo.

(Foto: Josef Skála)