Pro našince, snažícího se nahlédnout do duše Angličana či Australana, jako v mém případě, existuje několik otvorů, jimiž lze občas něco spatřit, případně se i do této sféry protáhnout. Zmínil jsem zde už kdysi kriket jako jednu z takových možností, dnes bych rád představil jinou. Tou je fenomén zvaný Gilbert & Sullivan. Tito dva pánové, přestože jsou už mrtvi déle než století, pořád ještě vládnou jevištím v anglosaských zemích, zejména těm ochotnickým. Nicméně plně profesionální verze, pojaté jak tradičně, tak i silně zmodernizované, dokonce až na úroveň rockové opery, se objevují snad každým rokem. Tři z takových produkcí jsem zhlédl v minulých létech a náramně jsem se pobavil.

Co je tolik přitažlivého na komických operách G&S, jak se jim zde běžně říká, tohoto super-úspěšného týmu z dávno uplynulé viktoriánské doby, že se mohou hrát nepřetržitě už po půl druhého století? Na druhou stranu, co je na nich odpudivé pro případné české producenty? Proč jsem o těchto klenotech anglického humoru i hudby ve starém domově nic nevěděl? Vždyť nejúspěšnější G&S opereta Mikádo se podle dostupných pramenů v českých zemích hrála celkem jen šestkrát, poprvé v roce 1903, naposledy 1988. Pár jiných se objevilo jednou, jako Piráti z Penzance v roce 2006. Přitom je Mikádo na britských, australských či amerických jevištích daleko nejčastěji hranou operetou všech dob a světově ji překoná pouze Straussův Netopýr a Lehárova Veselá vdova!

Sullivanova hudba a Gilbertovy texty se vzájemně skvěle doplňují. Pokud vůbec lze hudbou vyjádřit například ironii, což je doménou Gilbertovou, Sullivanova hudba to nějakým způsobem dokáže. Sullivan je totiž natolik dobrý, že jako divák cítíte, jak se skladatel nachází jaksi nad tím, z čeho si dělá legraci na jevišti jeho libretista. Gilbertovy texty k áriím se sice leckdy podobají těm lepším v jiných operách (konečně, co se také dá psát či zpívat o lásce, co by předtím už někdo někde nenaškrábal či nezazpíval), opravdová jeho síla je ale v satiře. A v tom, jak dobře prokouknutou měl mysl a manýry svých současníků. Existuje totiž cosi, co můžeme směle nazvat britským humorem. Od jiných národů se Britové liší hlavně v tom, že se dovedou zasmát sami nad sebou. Některé národy, jako třeba Američané či Rusové, jsou k něčemu takovému asi příliš veliké a uškodilo by to vědomí jejich vlastní důležitosti. Jiné národy, včetně toho našeho, jsou naopak příliš malé a postrádají proto potřebného sebevědomí. Britové se nacházejí tak nějak mezi těmito extrémy. Veliký národ to není, velikost spíš vždycky jen předstíral. Už v době G&S muselo být jasné výjimečně inteligentnímu člověku, jakým byl Gilbert, že jakékoliv pokusy o to ovládnout svět, o nichž už věděl nebo tušil, že k nim musí dojít, skončí jaksi neslavně. V čemž mu nastávající století dalo za pravdu. Když potom paroduje něco politického, skoro jistě se v naší době najde paralelní situace a s ní lidé, z nichž si lze podobně utahovat. Proto se operety G&S dají tak snadno zaktualizovat. No a když dojde na ty zamilované, kteří přece nemohou v žádné zápletce chybět, ti přece jednají v každém a za každého věku pošetile!

William S. Gilbert se narodil v roce 1836 v rodině lodního doktora a původně se z něj stal kromobyčejně neúspěšný právník. Za několik let své advokátní činnosti u jedné z londýnských firem, měl mít pouze jeden dokončený případ. Není proto divu, že se rozhlížel po něčem jiném, kde by mohl uplatnit svůj vrozený ostrý a pohotový humor. Naštěstí byl Gilbert dobrým kreslířem a podařilo se mu udat v novinách komiksový seriál humorných básniček, což ho uživilo. Pokoušel se i o divadlo, napsal několik her, pár libret ke komickým operám, v tomto čase ještě celkem neúspěšně.

O šest let mladší Sullivan byl synem londýnského kapelníka vojenské hudby a opravdové zázračné dítě. Už v osmi letech dokázal zahrát na všechny nástroje v otcově kapele. Komponoval církevní hudbu, chorály a písně, ve čtrnácti letech potom obdržel Mendelssohnovo stipendium ke studiu v Lipsku jako skladatel, kde pobyl několik let a kde později také studoval dirigování. Všeobecně se očekávalo, že se Sullivan stane důležitým skladatelem vážné hudby a mnohé ze skladeb, které vytvořil v 60. letech se tomu zdály nasvědčovat. V té veliké kudrnaté hlavě, jíž ho tak rádi obdařovali karikaturisté, se ale sváděl neustálý boj. Po celý jeho poměrně nedlouhý život zde na jedné straně bojoval anděl, stojící na straně skladatelových ambicí stát se uznávaným tvůrcem vážné a církevní hudby, se zlým šotkem nutícím ho sypat na notový papír na zakázku a bez zjevného úsilí líbivé melodie. Nakonec to byly ony, které nezbedného Sullivana i jeho vtipem sršícího společníka učinily bohatými a uznávanými členy viktoriánské společnosti a které jsou zodpovědné i za jejich současnou popularitu. Na rozdíl od toho druhého Sullivana, jehož jedinou symfonii v E-dur občas někde můžete zaslechnout a o jehož jediné grand-opeře Ivanhoe se možná někde dočtete. Nicméně byl to právě ten hodný Sullivan, který pohnul královnu Viktorii k tomu, aby ho pasovala na rytíře, a to už v roce 1883, a on si mohl titulu užívat až do roku 1900, kdy zemřel. Gilbert, který se svým ostrým humorem často vládnoucím kruhům nezavděčil, se takovéhoto vyznamenání nedožil. Dostalo se mu ho až v roce 1911, nedlouho poté, co zemřel jako 75letý na srdeční záchvat. Ten se dostavil krátce nato, kdy skočil do vody jezera na své zahradě, aby tam zachránil topící se mladou dívku. Vskutku, čin hodný rytíře!

Když v roce 1871 začali G&S spolupracovat, složili nejprve hudební pásmo Thespis, které bylo jakousi ozvěnou na evropském kontinentě velmi populárních Offenbachových operet a které se dočkalo 64 repríz. Což ještě nebyl skvělý úspěch, nicméně to postačovalo k tomu, aby se partnerství ujalo a pokračovalo po následujícího čtvrt století. Brzy přišly opravdové hity ─ Proces před porotou, HMS Pinafore, Piráti z Penzance, Patience, Iolanthe, Mikádo, Gondoliéři… Těchto sedm lze dodnes zhlédnout na jevištích, sedm jiných operet zapadlo a objevují se jen zřídka. Padesátiprocentním úspěchem se ale stěží může honosit jakýkoliv tvůrce, snad kromě Shakespeara, z jehož 38 her jich přežívá nějakých 20.

Vrcholem éry Gilberta a Sullivana jsou tzv. Savojské opery. Richard D'Oyly Carte, který byl od počátku jejich producentem, dal v roce 1881 postavit nové divadlo nazvané Savoy. Divadlo a o něco později vedle něho přibyvší hotel stejného zvučného jména, existují dodnes. Divadlo Savoy má jedno prvenství, které mu navždy zůstane, i kdyby se na G&S někdy zapomnělo. Bylo nejen prvním divadlem, ale i první veřejnou budovou na světě, která měla plně zavedené elektrické osvětlení. Něco takového si mohl dovolit jen agent tak úspěšného týmu. Na prázdné parcele vedle divadla stál generátor o 120 koňských silách. Sir Joseph Swan, skutečný vynálezce žárovky (Američané tvrdí, že jím byl Edison, Rusové zase mají své Lodyginy a Jabločkovy…) dodal 1200 žárovek a uspořádal také v divadle v jejich světle přednášku. Generátor se zpočátku ukázal být trochu slabý a plynové osvětlení, které mělo divadlo v záloze, se občas muselo používat, zanedlouho ale už vše fungovalo skvěle, a tak se brzy stala divadla bez elektřiny skoro nemyslitelná.

Závěrem jednu anekdotu. Gilberta se zmocnila při jakési společenské události během amerického turné dáma, které se pořád jen rozplývala nad tím, jak jeho společník sir Arthur skládá "úplně stejně dobře jako Báč". A zdali pak Báč ještě skládá? Poněkud podrážděný Gilbert odvětil:
"Nikoliv, milostivá paní. Bohužel, Bach už se pouze rozkládá."

Autorovy memoáry:
http://www.mujbibr.com
Autorovy stránky:
http://www.voyenkoreis.com