19.11.2017 | Svátek má Alžběta


DIVADLO: Boží evoluční kód skvěle jezdí šalinou

9.11.2017

Je mi až s podivem, jak málo mých kolegů sledovalo večer posledního státního svátku projev našeho pana prezidenta. Jejich chyba, moje smůla, nemohl jsem si s nimi probrat svoje vlastní pocity, dojmy či závěry. Ne, nemám teď na mysli komentáře k jednotlivým osobám či osobnostem. Zaujalo mne poselství jeho závěrečné části, zaměřené jednak na koexistenci vědy a umění, jednak na přednosti a limity věd společenských oproti těm „exaktním“. Včetně vzpomínky na Dennise Meadowse a jeho knihy „Meze růstu“, následného vzniku Římského klubu a vůbec celé postupné geneze odborně podloženého názoru že/jak/proč lidstvo spěje k neodvratnému zániku.

Pan president v současnosti, pokud jsem dobře pochopil, tyto závěry příliš nesdílí. Možná ale podceňuje dopad dalších možných alternativ, jak se k onomu zániku může lidstvo vlastní invencí přiblížit. Netuším, jak se Hrad staví třebas k posledním novinkám v oblasti genového inženýrství, potažmo genové editace. Poslanecký přístup znám, ti ani na příslušné informační akce, speciálně pro ně organizované, nechodí. Narušovaly by jim jejich apriorní názor. Ale třebas by je přilákalo vzdělávání v převleku uměleckém?

dotkni1

Koncem ledna jsem v článkku Šifra mistra Leonarda po česku shrnul svoje dojmy z inscenace hry René Levinského Dotkni se vesmíru a pokračuj na Nové scéně pražského Národního divadla. Hry, kterou on sám charakterizoval jako komedii. Která však v žádném případě jen tak prostou komedií není. Hry se spoustou různých zákrutů a chytaček, typicky „levinských“. Hry, která vtahuje diváka do světa té nejpokročilejší molekulární biologie, říkající si o nobelovku a současně budící zděšení i odpor u všech, kdož těmto vědeckým roztopáším naprosto nefandí. To tak, plést se Pánubohu do jeho oboru a drze si „krisprovat“ pro vlastní potěšení, světskou slávu či zisk.

Na Nové scéně měla hra premiéru 3. listopadu loňského roku. Netuším, kolik repríz - my jsme ji s mojí paní viděli asi na čtvrté, v lednu, na programu byla několikrát měsíčně – a je na něm dodnes.

A překulil se necelý rok a ona „komedie o cestě biochemika Bohumila Plánovského z vrcholu až na samé dno a pak zas dál“ měla 16. a 17. září premiéru v Městském divadle v Brně. Premiéru „v brněnské verzi“, jak sděluje příslušná programová publikace – a premiéru, po mém soudu, skvělou.

Moji brněnští přátele nechť odpustí, že jsem se nad tím sdělením o „brněnské verzi“ nejprve pousmál. Režisérkou představení je totiž paní Hana Burešová a dramaturgem pan Štěpán Otčenášek, oba čelné osobnosti z pražského Divadla v Dlouhé. Oba, ovšem co vím, s brněnskými kolegy dlouhodobě úspěšně spolupracující.

Čtenářům tohoto textu se pak musím přiznat, že jsem byl v této souvislosti osloven s nabídkou napsat do programu brněnské inscenace vlastní „odborně-popularizační“ komentář. Ve stylu onoho leonardovského blogu, a názorově tedy značně odlišný od verze pražské. Neakcentující přízraky a rizika spojená s těmito převratnými technikami, ale zmiňující i jejich unikátní přínosy pro život člověka i této planety.

Odlišnost brněnské verze od oné pražské byla zřejmá v mnoha ohledech. Nejen zařazením různých brněnských reálií. Scénu otevřelo hvězdné nebe s typickou konturou Petrova, klíčový Ústav chemické ekologie byl přesunut z pražského „Flemingáče“ do Veveří, Stromovku nahradily Lužánky. Ale hlavně výrazným prosetím scénáře i originalitou výpravy. Hudební částí i celkovým ozvučením. Minimalistické vybavení scény dalo vyniknout hereckým výkonům .A již úvodní věta „Je tam, je tam! Máme ho, máme ten peak…“ svým nadšeným podáním musela vtáhnout do místy až příliš intelektuálního děje nejen přítomné vědecké fajnšmekry.

No ano, byli tam. Tedy ti fajnšmekři. Asi ne v takovém masivním počtu jako v případě „našeho“ představení pražského, ale snadno identifikovatelní. Prostě radost.

Z herců, k mé hanbě mně méně známých, se téměř neodvážím někoho upozadit. Výborný a věrohodný byl hlavní hrdina i jeho manželka, půvabná, chytrá a láskyplná doktorandka Anděla, zcela autentický bývalý ředitel ÚCHE, správně feministická kočka novinářka – a také neskonale herecky podaný předseda spolku SISYFOS. Do jeho zhmotnění se mi navíc nepletlo vědomí, že to je Jiří Štěpnička, a tak obraz známého astrofyzika byl sice od reálu v mnohém vzdálený, ale příslušné roli krásně sedící.

Ano, současná věda skutečně občas balancuje na hraně Bludného balvanu. A jen uznávaná Occamova břitva jí napomáhá v orientaci.

Zhlédl jsem představení, sepsal si k němu výše uvedené řádky – a uložil je do šuplíku, ať si nějak dozrajou.

A ejhle – před několika dny jsem si shodou náhod přečetl v „Divadelních novinách“ profesionální recenzi s titulkem „Octomilky, kvasinky a lidé“. Sepsanou profesorem Vladimírem Justem, na premiéře přítomným. Začetl jsem se do ní skutečně s gustem – ejhle, zcela čerstvý dokument interakce HighTech vědy a umění, sepsaný nepochybným divadelním teoretikem – a občasným komentátorem věd přírodních, přinejmenším v kontextu s aktivitami „ekologickými“.

dotkni2

Nebudu vás zatěžovat rozsáhlými citáty, najděte si na internetu originál. S naprostou většinou komentářů zcela souhlasím – viz např. charakteristika hlavní postavy, biochemika Bohumila Plánovského: „Před sebou tak vlastně máme tradiční postavu Dottore z komedie dell´arte, jenže je to dottore 21. století, genetický inženýr.“ Nebo: „Věda se tu v postavě Plánovského a spol. dostává po přísně racionálních, exaktních a pokrokových kolejích do blízkosti čirého bláznovství. Havarijní situaci vědců ve vrcholné scéně asi nejtrefněji zhodnotí televizní zvukař – Tak to je dobrej bizár..“

Popravdě – nedivím se „zvukařovi“ a možná ani mnohým divákům. Autor Levinský, díky svému talentu uměleckému i „přírodně vědeckému“, se v tomto díle opravdu předvedl jako guru všemožné mystifikace, v níž „..splašený vědecký rozum už evidentně atakuje hranici šílenství..“. Berou či neberou současní genoví odborníci vážně ono poselství „Sám Bůh, nebo nazývejte našeho Tvůrce jakkoliv,nás žádá abychom dokončili jeho dílo. Nabádá nás k tomu, abychom zmutovali náš genom a postoupili na vyšší vývojový stupeň..“?

Nepřekvapilo by mne, kdyby si otázky jak o intelektuální normalitě, tak o příslušné morální zodpovědnosti nejen reálných „čínských“, ale i našich, molekulárních genetiků kladl, a to nejen pod Levínského vlivem, i pan profesor Just...

Navzdory tomu – jeho odborné vyjádření k samotné inscenaci je jednoznačné: „… brněnskou verzi Levinského hry považuji díky invenci Hany Burešové a hereckým výkonům za událost nové sezony.“

Už je to řada let, když jsem na jednom velkém mezinárodním biotechnologickém kongresu ve francouzském Colmaru procházel před večerní recepcí na místní radnici „uličkou hanby“. Tedy dlouhým špalírem místních i nemístních aktivistů. Ne, nedošlo k inzultacím, jen k provolávání vzkazů, napsaných na transparentech. Za velkého kraválu všemožných hudebních nástrojů – od kravských zvonců po kuchyňské nádobí. Důvodem tehdy byla problematika geneticky modifikovaných rostlin.

Jejich odpůrci se dočkali drakonické evropské legislativy, manifestační vášně opadly.

„Aplikovaného“ krisprování lidských embryí se s pravděpodobností hraničící s jistotou naštěstí nedožiju. Určitě ne v Evropě. Jak uspěl doktor Plánovský v Číně, hra neříká. Možná v dalším díle?

Jo, abych nezapomněl. Levínského Vesmíru se bude v lednu dotýkat samo Divadlo v Dlouhé…



Peugeot 301 1.6 VTi ACTIVE
Peugeot 301 1.6 VTi ACTIVE

r.v. 2014, naj. 35 000 km, benzín
179 000 Kč (s DPH)

Diskuse


J. Schwarz
Hm.
17:37
9.11.2017

počet příspěvků: 1, poslední 9.11.2017 05:37









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.