Zaujalo mne tvrzení, že v obrazech může být "konzervována" energie. Pominu duchy z obrazů, různé ty Ruprechty, ale něco na tom přeci je. Máme doma obraz starý tak dvě staletí a již moje mamka ho jako děcko nemusela. Je to portrét, je na něm zpodobněna žena - vcelku je to dost kvalitní práce, řekl bych laicky. Nikdy, už od dětství, jsem ho nepřijal za svůj. Jako dítěti se mi ta "ženská" nelíbila. Pravděpodobně to bude Němka, žiji totiž v Sudetech a obraz byl zabaven spolu i s jinými nějaké rodině. Mnohokrát se mi o něm zdálo. Ve snu  jsem přišel do pokoje a obraz byl proměněn. Jednou tam místo něj byly barevné, pohybující se geometrické vzory, které doprovázel bzučivý zvuk. Jindy postava zmizela a já cítíl, že chodí po bytě jako průsvitná bytost. Nebo, a to bylo hodně hnusný, na mě mlčenlivě křičel, zíral s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou. Nemám ho rád. Už jako dítě jsem říkal, že si ho do svého bytu nikdy nedám. Nerad se k němu přibližuju. A vůbec, nemusím moc ten celej pokoj - je jakoby hlídán očima té paní. Nevim, zda je to moje autosugesce, která se přenesla z bázlivého dětství v devadesátých letech, kdy se objevily duchařské příběhy, staly se populární (knihy, dokumenty, filmy...atd) a já je naprosto s přiškrceným hrdlem hltal a hltal a často jsem nemohl přestat, protože mě jakoby držely, však to znáte. Po nocích jsem pak nemohl spát. Prostě určitý psychický handicap tu je, i když se dnes do sklepa pro brambory nebojím. Buď je to má autosugesce nebo na tom portrétu fakt něco je. Je tak živý, té ženě se živoucně lesknou perly na krku a já se na ně odvažuji pohledět jen se směsicí drzosti, strachu a zvědavosti. A ty oči...  Máte někdo podobnou zkušenost? Třeba je to od každýho kousek: fobie+divnej obraz= psycho. Ale prostě mi to nedá!