Není adresa jako adresa - raději se spěchá do Paříže než Ulánbátaru.

Na světě je hodně tzv. hardship posts, z několika ne vždy se vylučujících důvodů - politických, ekonomických, klimatických, civilizačně kulturních. Na nepříjemná místa se jede v naději, že pobyt bude krátký a pomůže v kariéře a přesunu do více žádoucí končiny. Nikdo příliš nespěchá do Bagdádu či Kábulu.

La Paz, bolivijská metropole, získala zaslouženou reputaci „pohřebiště diplomatů“. Tam totiž v rekordní nadmořské výši nezřídka puká srdce, dochází k infarktům nejednoho tam delegovaného diplomata. V předlistopadové éře Sofie bývala uklizištěm pro zasloužilé soudruhy příliš dinosauřího typu, tehdy tam svou kariéru též končil stalinistický veterán, primitiv Václav David.

Jemenská Saná proměňuje mnohé zoufalce v alkoholiky. V Rio Muni (nynější Equatorial Guinea), kde v hlavním městě majitelů telefonů bývalo tak poskrovnu, že v seznamu byli uvedeni jen křestními jmény, na americkém zastupitelském úřadě z velké kopie vládní pečeti na zdi vylezla zelená, velmi jedovatá mamba a jeden diplomat ze zoufalství uškrtil druhého. Ze čtyř na oné truchlivé vartě tedy zbyli jen tři.

V knize Diplomatic Practice (autor R.G. Feldham, 1980) se lze dočíst o správných praktikách, jak hosty zvát a pozvání přijímat či odmítat, jak rozesadit a jaké pití k jaké krmi servírovat. V Moskvě vyšla kniha „Diplomatický protokol a praxe“ (autor F.F. Moločkov, 1977). Na 247 stranách se novicům dostává mnoho rad. „V chůzi se nekolébejte, choďte vzpřímeni, s důstojností! Nedrobte chléb do polévky! Kosti nevyplivujte! Nikdy si nestrkejte nůž do úst! Na nikoho se nedívejte příliš upřeně a vyjeveně!“ Autor též chlácholil slovy „Nebuďte zklamáni, budete-li mít dojem, že vás všichni ignorují.“

Čím vzdálenější mravy, tím ovšem víc úskalí. Na recepci v arabské zemi hostující hodnostář tehdejší ČSSR vypil misku s hypermanganovým roztokem, místo aby si v ní umyl konečky prstů. Totéž, byť ne s našincem provinilcem, se událo v Saúdské Arábii a místní panovník se vskutku zachoval královsky: aby hosta ušetřil ztrapnění, svou misku rovněž vypil.

Sir Maori Kiki, ministr zahraničních věcí nového státu Papua New Guinea, muž doby kamenné, na sira povýšený královnou Alžbětou, napsal knihu s výstižným titulem „Deset tisíc let v jednom lidském životě.“ Ten tedy měl nárok na řadu společenských kopanců.

Diplomat nereprezentuje sebe, ale svou zemi. Jeho akreditaci – že je persona grata - musí předcházet souhlas hostitelské země. Osoba židovského původu by neuspěla v nejednom přísně islámském státě. Nikaragujští sandinisté kdysi jmenovali Noru Astorgu jako svou velvyslankyni do Washingtonu. Tato značně atraktivní soudružka, též zvaná Mata Hari sandinistické revoluce, se proslavila vlákáním Reynaldo Péreze Vegy, krutého generála bývalého režimu, do své postele, v níž mu podřízla krk od ucha k uchu. Po delším uvažování Washington její přítomnost schválil, s doporučením nesedat si k ní příliš blízko na recepcích.

Hostitelská země může provinivšího diplomata vykázat prohlášením za persona non grata – nebo ho jen ignorovat (tzv. limited diplomatic boycot). Nebo prohřešky ignorovat a přenechat je masmediím, za předpokladu, že země vysílající se dovtípí a dotyčného odvolá.

Akreditovaný diplomat u velvyslaneckého úřadu má imunitu neomezenou. Kdyby v opilosti za volantem přejel jakékoli množství chodců, nepůjde do vězení, ale na letiště, ze země ven jako osoba nežádoucí. Zdeněk Pisk, někdejší první tajemník velvyslanectví ČSSR , se pokusil zrekrutovat Franka Mrkvu, zaměstnance State Departmentu, aby zainstaloval odposlouchávací zařízení do kanceláře důležité osoby. Mrkva vše pověděl FBI a Pisk se musel pakovat. Bývalo by mu ale hrozilo zatčení, být pouze členem československé delegace u OSN v New Yorku. Ti totiž mají jen tzv. functional immunity, omezenou v souvislosti s výkonem legitimní funkce. Příkladem nám poslouží Jan Kavan, bývalý zákonodárce, ministr zahraničních věcí, jemuž se na parkovišti Valdštejnského náměstí podařilo nabourat několik automobilů. Když se pak Kavanovi dostalo náramného povýšení do funkce předsedy Valného shromáždění OSN a býval si v New Yorku, zopakoval své proslulé demolition derby, tamější policie by mu mohla oprávněně nasadit klepeta a strčit do šatlavy.

Imunitu mají i diplomatické vaky (pouch). Číňané za takový vak pokládají jen písemnosti, které diplomat může nést v aktovce. Většina států není tak úzkoprsá a zásilku o váze 50.000 liber nepokládá za něco zvláštního. S vakem rekordního rozsahu se Sověti prezentovali v přístavu v Baltimoru: vážil 35 tun, s označením „embassy household goods“ čili kuchyňské hrnce. Ani jeden americký celník se neobtěžoval dostavit k inspekci.

Diplomat s krásným jménem Waldo Emerson Waldron-Ramsey, velvyslanec státu Barbadosu u OSN, měl psa, který v městečku Pelham pokousal osm sousedů. Pelhamský starosta tedy poslal velvyslancovi slušně formulovaný dopis se sdělením, že došlo k pokousání „nerozumného množství lidí“ (the number of times that this dog has bitten people in the area is far from reasonable) a doporučil policii zlého hafana odstřelit.

Velvyslanec elegantně květnatě odpověděl, že takový zásah by mohl mít tragické mezinárodní důsledky. Experti mezinárodního práva se pak dohadovali, zda pes může mít imunitu.

Rovněž se objevila otázka, zda imunitu může mít mrtvola. V dávném již roce 1962, Karel Žižka, šifrant československé mise u OSN s oficiálním titulem atašé, mínil se svou ženou zběhnout k imperialistům. Estébáci se o záměru dozvěděli¨a dotyčnou manželku Věru v jejím bytě zavraždili (tento stranický úkol prý osobně vykonal Miloš Vejvoda, šéf rozvědky, za války příslušník protektorátního vládního vojska nasazený do Itálie po boku esesáků honit partyzány, po válce velmi činný v teroru padesátých let, po vraždě Žižkové povýšen, dotáhl to na náměstka ministra zahraničních věcí, snad i působil v Ženevě v organizaci OSN zabývající se lidskými právy – čili muž na správném místě). Když Žižka po noční službě přišel domů a uviděl krvavý výsledek, natolik jím to otřáslo, že se služebním cadillacem registrační číslo DPL-41 vyrazil do ulic. Z Manhattanu se rozjel po dálnici, nebezpečnou jízdou zalarmoval policii, ta s kvílícími sirénami se pustila do pronásledování, Žižka havaroval a zahynul.

Američané nařídili soudní pitvu a Praha protestovala, s odvoláním se na diplomatickou imunitu. Což bylo zdůvodňování dost nesmyslné. I kdyby dotyčný měl imunitu neomezenou, ta přece končí vyprcháním funkce, natož pak života.

Studentům, zájemcům o kariéru v diplomatické službě, poskytuji dvě informace – jednu dobrou, druhou méně dobrou.

Volných míst přibývá.

Přibývá jich ale spolu s rostoucím nebezpečím. Za posledních deset let ztratilo život víc amerických diplomatů než za předchozí víc než dvě století. Zahynulo už víc velvyslanců než generálů na bojišti.

A jelikož dochází ke globalizaci všemožných problémů, volných míst bude pravděpodobně přibývat i v českých řadách.

Neoficiální stránky Oty Ulče