20.9.2018 | Svátek má Oleg


AUSTRÁLIE: Vzpomínky starého zbrojnoše – válečné děti ulice, díl 4.

21.8.2018

V pohnutou dobu počátku let padesátých dostal Mirek Kerbuda jako dárek vzduchovku. Takovou fórovou, spíš hračku, diabolka z ní daleko nedoletěla. A protože krabička diabolek byla na naše finanční možnosti drahá, tak jsme přišli na zajímavou náhradu. Pan Lauš, co měl v přízemí obuvnictví, tedy spíš ševcovskou dílnu, měl nástroj, kterým vytvářel do bot dírky na tkaničky. Také měl v dílně dost odpadu z asi 5 – 6 mm tlusté gumy, ze které dělal podrážky. A když jsme děrovačem udělali dírky do té gumy, tak vlastně ten odpad sloužil lépe jako diabolka do Mirkovy vzduchovky. Navíc, projektil byla guma a tak při nárazu se odrazil a nezpůsobil škodu jako diabolka. Ovšem určitou rychlost i hmotnost tato munice měla, a když jeden jednu „koupil“ i přes bundu, tak to pěkně štíplo.

Protože Mirek byl vždy dobrý kamarád, tak mně občas tu vzduchovku půjčil a já jsem se s hrstí těch gumových diabolek učil nejen střílet, ale také se do cílů trefovat. To vše doma v ložnici. Jak jsem se už zmínil, tak v bytě nad námi bydleli Fišerovi. Paní Fišerová, maminka Franty, jinak člena naší tlupy, měla velmi pohrdavé poznámky ohledně té vzduchovky a našich schopnostech něco trefit. To neměla dělat. Byli jsme na tu zbraň patřičně hrdi. Po kratší výměně názorů a pár neslušných slovech jsme paní Fišerovou vyhecovali tak, že se sama a naprosto dobrovolně nabídla, že z okna vysune ruku dlaní dolů a pokud ten gumový projektil zhruba ty tři metry do výše vylétne a já se trefím, že to ani cítit nebude. Cítila. Po zásahu do dlaně ruka bleskově zmizela a ozvalo se zařvání saně. Paní Fišerová se pak po tři týdny chlubila krásnou krevní podlitinou na dlani. Ještě že jí ten gumový projektil nepronikl kůží. To by asi pak bylo zajímavější.

Ve stejném patře jako Fišerovi bydlel i starý mládenec a prototyp gentlemana, pan Bavenec. Tento pán hovořící jen spisovnou češtinou, až příliš uhlazeného chování a bezchybného, dokonalého vzhledu, mě uvedl do tajů amatérské astronomie. Protože bydlel blízko ke střeše, tak měl z oken jeho dvou pokojů dobrý výhled na noční oblohu. Vlastnil od triedru až po asi 25 cm v průměru a 2 m dlouhý na stativu upevněný hvězdářský dalekohled, i několik dalších. Těmito, pokud byl vzduch průhledný, tedy když nebyly mraky a nebo větřík k nám nevál popílek od teplárny, dlouhé noci pozoroval hvězdy. Byl to on, od kterého jsem se naučil rozeznávat a jmenovat souhvězdí a hvězdy severní polokoule. Ne, nebyl pedofil, jen zapálený astronom, jak mohu dosvědčit. Avšak jak on, tak i jeho byt lehce a nevtíravě voněl, asi nějakou vodou po holení a on byl vždy bezvadně upravený. K jeho žalosti jsme o něm my parchanti z baráku mluvili jako o Brabencovi. Tuto zkomoleninu svého jména dosti těžce nesl.

Až když jsem dospíval, tak jsem zjistil, že milý pan Bravenec nezíral svými dalekohledy jen na hvězdičky. Nevím, nerad bych mu křivdil, ale asi v půli let padesátých se náhle oženil s asi o 20 let mladší pěknou mladicí, co bydlela přes ulici a která, jak se říkalo, se do něj bezhlavě zamilovala. Třeba to byla pravda, protože o pár let později mladá, pěkná paní Bravencová se občas pyšnila monoklem a sem tam nějakou tou modřinou. V baráku se opět říkalo, že ji manžel řeže. Tedy vážení, ten bezchybný gentleman a něco takového mně jaksi nešlo dohromady. Potom jsem si řekl, že mladá paní asi nenechala svého usedlého muže zírat celé noci na hvězdičky, jak byl zvyklý, a tak se po ní asi ohnal.

Třináctka, tedy Merhautova 13, zvaná Freundschaft, byla kapitola sama pro sebe. Dodnes to je veleblok činžáků postavených do U a rozdělených na asi 10 – 12 bloků, už si dobře nepamatuju. Zde bydlelo děcek v našem věku jako smetí, ale jaksi si mezi sebou stačila a mezi nás se moc nepletla. Nejvíc jsem se kamarádil se sourozenci Leitrovými, Gustou, starým jako já a jeho mladší sérgou Božkou, kteří se později přestěhovali do většího bytu v devítce, tedy Merhautova 9. Pepek Opletal a hlavně Laďa Binder patřili mezi obrgrázle a tak mě utkvěli v paměti z různých konfliktů, tedy bohapustých rvaček. Ale jedna děva, nějaká Naďa z Freundschaftu, mně utkvěla v paměti. Asi proto, že to byla oslnivá blondýnka veselé až výbušné nátury. Byla sice o rok starší, ale občas se zapletla mezi nás, protože, jak jsem se od ní samé o 50 let později v Klokánii dověděl, se jí tehdy líbil Petr Talacko z naší party. Náhodou jsme se mezi klokany potkali kempující na krásných loukách na Gee Hi ve Sněžných horách. Já ji po těch 50 letech poznal, byla furt oslnivá blondýna a i přes svůj pokročilý věk vypadala furt na hřích či na dva. Pěkně jsme si večer u ohníčku zavzpomínali na různé příhody. Dodnes bydlí v Melbourne.

V létě jsme se chodili často zchladit do městských lázní do Zábrdovic (odkaz zde). Jako děti jsme to měli za „kačku“ na celý den a tak jsme bývali častými hosty. Tam jsme se s Mirkem Kerbudou a Frantou Fišerem také naučili plavat. A to tak, že jsme „pudlovali“ v „dvoumetráku“ v hloubce, kde jsme sotva dosáhli nohama na dno. Potom nás větší kluci naházeli do „třímetráku“, což byl padesátimetorvý plavecký bazén s hloubkou 3 metry pod 5 m vysokou skokanskou věží, a v tu ránu jsme plavat uměli (odkaz zde).

Takže jak patrno, husté zabydlení v nájemních domech mělo svoje výhody i nevýhody. O kamarády nikdy nouze nebyla a později o děvčata také ne.

Ale zpět, abych neodbočoval. Nedaleko školky, také na Francouzské ulici, byla i sokolovna Sokola Brno 2. Této jsme si moc neužili. Rudoši sokolovnu brzo zavřeli, včetně našich bratrů cvičitelů. Ale to jsme už byli školáci. Navštěvovali jsme první třídu na chlapecké obecné škole na Vranovské ulici. Koedukace do škol dorazila až o rok později, kdy jsme měli ve druhé třídě takový rozptylující živel jako holky.

První třída na chlapecké obecné škole na Vranovské ulici č 17, kde je dohromady 82 tříd (odkaz zde), proběhla ještě tradičně, byl to školní rok 1947 – 48 (odkaz zde). Měli jsme i výuku náboženství, kde z nás byla mladá slečna katechetka Velebová nešťastná. Přesto nás dovedla k prvnímu svatému přijímání v zábrdovickém kostele Nanebevzetí Panny Marie. My jsme z toho měli pochopitelně velkou srandu. Načančaným holčičkám jsme tahali za kraječky na šatech, a když jsme, kluci od dívek odděleně, klečeli před oltářem, tak jsme tajně soutěžili, kdo tu ozdobenou svíčku více udlachní a ohne. Od pana faráře, tak jen jako mimochodem, mlasklo pár pohlavků i před svátostí a zraky Páně.

Měli jsme moc hodnou třídní učitelku, mladou slečnu Josefu Bartlovou z Komína. My jsme se jí za to vše, co nám dávala, odměňovali až neskutečnými lotrovinami. Když mě jednou o přestávce na školní chodbě při jedné nepravosti přistihla, tak mě odchytila a odváděla do ředitelny k panu řediteli Rybovi. Nedovedla. Já jsem vyřešil krizovou situaci tak, že jsem jí prokousl ruku. Byl jsem okamžitě puštěn a utekl jsem zbaběle do sklepa školy, kde jsem se schoval. Slečna učitelka byla ošetřena, já byl opět odchycen, rodiče povoláni a pan ředitel Ryba jen práskal svými bohatýrskými kníry, co že to dnes chodí do jeho školy za grázle. Po návratu domů byly náležité dozvuky a pak jsem si pár dnů nemohl dobře sednout. Touto příhodou jsme se s třídní učitelkou slečnou Josefou Bartlovou neobyčejně sblížili a to tak, že jsem ji jezdil navštěvovat u ní v Komíně, když se pak vdala a ze školy odešla. První třídu jsme ukončili s novou třídní učitelkou Věru Augustovou.

Druhá třída nám začínala jako v nové škole. Ve školním roce 1948 – 49 se z chlapecké a dívčí školy stala škola koedukační a tak jsme měli ve třídě i holky. Ze školy zmizel pan ředitel Ryba a s ním několik učitelů a přibyli noví. Náš nový třídní učitel, Vladimír Svoboda, byl ještě ze staré školy a byl z té naší hordy grázlů nešťastný. Navíc, našli jsme si spoustu nových kratochvil, různě jsme znepříjemňovali život holkám ve třídě. Jako třeba máčení konců copánků do inkoustu v kalamářích. Vítaná to změna ve třídě dříve složené jen z kluků.

Pomalu a nenápadně začínalo přituhovat jak ve škole, tak i ve veřejném životě. Nová ředitelka školy, Vítkovičová, byla sice bývalá sokolka, ale dovedla si rychle převléct kabát a tak se na škole ještě 2 roky udržela, než i na ni došla řada. Soudruzi sice důvěřovali, ale také prověřovali a ta léta v Sokole jí pak zatraceně spočítali. Společnost se začínala polarizovat a začali se objevovat ti, kteří měli žaludek na to, aby novému režimu sloužili a tím si sobě zřizovali různá privilegia. A byli takoví už i ve škole mezi žáčky, i když se to zdá nepravděpodobné. Tito pocházeli z rodin, kde se toto dělo, a tak byli mravně narušení už v útlém věku. I když většina učitelů byla ještě ze staré školy, tak se báli něco nevhodného říct a nebo vykonat, aby je nějaký takový výtečník mezi žáčky neudal a oni neskončili v kriminále a nebo v lepším případě někde ve fabrice zametající špóny, či u lopaty ve výkopu.

Do budovy školy nás žáčky vpouštěl ráno pan školník až za 10 minut 8 hodin. To proto, aby páni a slečny učitelky měli klid se připravit a také abychom měli co nejméně času provést nějakou lotrovinu, než začne vyučování. Když pan školník otevřel veliké, masivní dveře o dvou křídlech, rychle ustoupil stranou a horda malých řvoucích nedočkavců se řítila do schodů ke třídám. Chodili jsme do školy trochu dříve, protože ráno v davu před školou se jeden dověděl poslední novinky z našeho světa a tak se dala naplánovat další činnost na den. Čekání, obvykle čtvrt hodiny, bylo pohodové, dokud bylo teplo. Zima však byla tehdy jaksi tuhá a mrzlo, až praštělo. To jsme se zahřívali, jak to šlo a také se bavili tím, že jsme sahali na velkou masivní měděnou kliku na vratech do školy, na kterou se naše tlapky „lepily“, tedy přimrzaly. Okamžitě se zrodila otázka, který hrdina tu kliku olízne. Našel se a potom tam stál s jazykem přimrzlým na klice, než došel pan školník, který se vrátil pro teplou vodu, aby toho hrdinu od kliky odmrazil. Příhoda měla potom dozvuky v ředitelně.

Třetí třída, školní rok 1949 – 50, už byla ve znamení plného rozmachu budování jasných socialistických zítřků. Hlavně těmi, co za války ochotně sloužili okupantům či byli konfidenty gestapa. Třídní nám dělala ředitelka Vítkovičová. Jak společnost, tak i my ve škole jsme byli oblbovaní stupidními hesly. Budovala se JZD a rodinám sedláků se kradla půda, která jim po generace patřila. Vypukly stavby mládeže a z části tehdejší lidově demokratické armády se stalo trestné komando, tehdy nazývané „nápravné“ zařízení. Útvary PTP prošly tisíce mladých mužů a poznamenalo je to na celý život. Ano, to byli ti praví černí baroni, nosili černé výložky.

Náboženství se už ve škole neučilo, ale zato se vytvářely příšerné nástěnky oslavující výdobytky socialistického zřízení jak v naší republice, tak i v celém tehdejším „táboře socialismu“. Při tvorbě jedné takové hrůzné nástěnky jsem stál na židli a malým kladívkem jsem cosi přitloukal. Aby byla sranda, tak Standa Zeman, sígr z Freundschaftu, mě chtěl židli podtrhnout. Já to zpozoroval a hbitě jsem ho vzal kladívkem po hlavě. Nepřítel se bez hlesu skácel na zem. Záhy se mu u hlavy začala tvořit kaluž krve. To už někdo dovedl učitele, potom byla zavolána sanitka a Standa se pak asi za týden v nemocnici probral s vyspravenou lebkou po těžkém úrazu. Tak, i když to bylo v prokazatelné sebeobraně, jsem ten rok skončil s trojkou z mravů. Blblo se však mezinárodně a blblo se na kvadrát a my, i když nám bylo jen 9 let, jsme vycítili, že to je v podstatě přetvářka. Šlo jen o moc, výhody a majetky. Těch komunistických idealistů bylo zatraceně málo a partaj, tedy ti co v té partaji byli z prospěchu, se těchto idealistů velice rychle a brzo zbavovala, protože nezapadali do schémata věcí.

Čtvrtá třída, školní rok 1950 – 51, nám jen potvrdila, co jsme ve třetí jen tušili. Zmizela ředitelka školy Vítkovičová a pár starších učitelů. Na post ředitele školy dosedl typický politický kariérista a samozřejmě „kovaný“ komunista, relativně mladý, Vladimír Štefl. Tento, pokud vím, se později stal inspektorem. Dál jsem kariéru tohoto odstrašujícího amorálního případu nesledoval. Museli jsme zapomenout na oslovení pane, paní a slečno učitelko a zvyknout si na nové, soudruhu a soudružko učitelko. Naše třída dostala jako třídního nového učitele, pro kterého bylo učitelování životním posláním. Ladislav Lamař byl zhruba padesátiletý robustní muž a zapřisáhlý komunista – idealista. Za války byl na gestapu vyslýchán a mučen, měl z toho podlomené zdraví, ale jak jsme se později dověděli, dostal naši třídu na vlastní přání, protože v ní byli ti nehorší darebáci ze školy. A tento idealista z nich chtěl vychovat předně slušné občany a pak také komunisty. Svým přístupem a chováním si získal respekt nás všech, i těch největších sígrů, akorát ti, co už byli ze svých rodin morálně narušení, ho nerespektovali. Takže nás dokonce i něco naučil.

Koncem školního roku, tuším, že to byl červen, jsme celá škola absolvovali měsíční „školu v přírodě“. To nás všechny spakovali a odvezli do Jablunkova, kde byl nedaleko městečka lágr po Němcích, a tam nás v chatách všechny ubytovali. Byl to úctyhodný komplex se vším všudy. Nechyběla hřiště, tělocvična, společenská hala, jídelna, kuchyně a marodka. Zde vládla tvrdá segregace a kluci spali v chatách klučičích a holky v holčičích. Ložnice byly velikánské šalandy, kde bylo postelí, že celá třída spala v jedné místnosti. A tam s námi tuto nocležnu sdílel náš třídní učitel Lamař. To aby nás měl furt pod kontrolou. Měl svoji postel v koutě a vždycky večer se zhaslo, jen u jeho postele bylo světlo na čtení a on nám na pokračování předčítal Příběh Opravdového Člověka od Borise Polevého. Uměl to s námi, poslouchali jsme a ani jsme nedutali, někteří za odměnu si mohli dokonce k němu lehnout do postele. Ne, pedofil nebyl a navíc jsme s ním o knize i debatovali.

Po táboře chodil v jakési staré vojenské rubášce přepásané širokým vojenským řemenem. Ten neměl jen na ozdobu. Jednou, jeden z těch morálně narušených, Laďa Binder, utekl z tábora a vrátil se až za tmy, když ho dohnal hlad. Tak připravil našemu třídnímu horkou chvilku a ten po jeho návratu nás všechny postavil v nocležně do latě, abychom na vše dobře viděli, a pak chlapečka seřval. Potom si odepjal ten široký vojenský řemen, darebáka si přehnul přes koleno a vysázel mu příslovečných 25 na prdel. Nešetřil ho, byly to pořádné šlehy, nic symbolického, kluk řval, jako by ho čtvrtili, a my jsme měli husí kůži. Spát musel jít bez večeře. Pak až do konce školy v přírodě byla naše světnice tou nejhodnější z celé školy. Makarenko zapracoval.

Pátá třída, školní rok 1951 – 52, nám začínala tím, že náš třídní, soudruh učitel Lamař, odešel ze školy ze zdravotních důvodů a naším třídním se stal ředitel školy soudruh Vladimír Štefl, prototyp komunisty let budoucích. Proslýchalo se, že ještě než soudruh učitel Lamař odešel, tak na nějaké učitelské schůzi řekl bez servítků řediteli Šteflovi, co si o něm myslí, a prorokoval, že pokud bude v partaji takových hajzlů více, že dovedou celou partaj a republiku do záhuby. To netušil, že to bude trvat skoro 40 let, než se jeho slova naplní.

První starostí našeho nového třídního bylo, aby byli ve třídě pionýři, a začal na nás a hlavně rodiče náležitě tlačit. Používal k tomu všech prostředků vlastních jemu podobných. Potřeboval soudruhům nahoře vykázat činnost a sebe ukázat jako „schopného“. Já bych řekl spíš všehoschopného. Nepamatuji si, že by nás něco naučil, ale koncem roku bylo už ve třídě 7 pionýrek, kluci ani jeden. Tak jsme zdárně dokončili pět tříd základní školy a po prázdninách jsme šli na měšťanku. Budova naší nové školy je jen kousek nad tou základní.

Ve školním roku 1952 – 53 byla měšťanská škola na Merhautově ulici (odkaz zde) ještě rozdělena na chlapeckou a dívčí, a třídy od první do čtvrté (odkaz zde). Byli jsme už studenti a ne žáčci, jinak ale jedenácti až dvanáctiletí dacani, co prováděli alotria a přidávali tak úspěšně vrásky jak učitelům, tak i rodičům. Z učitelů byli ještě někteří zapomenutí z dob minulých. Tito jistě věděli, že to mají spočítané, a tak nás učili, jak byli zvyklí, a nebo i tak, jak zvyklí nebyli. Škole řediteloval Dr. Kohoutek a snažil se školu kočírovat úskalími doby. Také nás učil přírodovědě. Botanice, zoologii a biologii. Byl přece doktorem přírodních věd, že ano. Největší dojem na nás učinily učitelky ze staré školy, Michlová a Chudárková, kterou jsme zvali Chudina. Obě byly svobodné, dříve se učitelky nemohly vdát, aby se mohly plně věnovat svému poslání učitelky. Učitelka Michlová nás učila zeměpis. Dovedla nám poutavě vyprávět o krajinách, o kterých jsme se učili, zvláště o Francii a Paříži, kde jako studentka nějakou dobu žila. Podařilo se jí do našich zpustlých myslí zasít semínko touhy poznávat daleké kraje. Zeměpis pro mnohé z nás býval zlatým hřebem vyučování, avšak až po češtině, které nás učila učitelka Chudárková. Ta byla mezi studenty bezkonkurenčně nejoblíbenější pedagog na škole.

Té bylo šumafuk, co se kolem dělo, věděla, že je to jen otázka času, kdy doučiteluje, a tak nebazírovala na oslovování soudružko učitelko a někteří jsme jí s gustem věci zapovězené říkali paní učitelko, což kvitovala s úsměvem. Co ji ale dělalo mezi námi studenty tak populární, byl její originální přístup k výuce mateřského jazyka. Do hodiny češtiny přišla s kabelou, po pár slovech úvodem z ní vytáhla ohmataný Rodokaps a z něj se jala předčítat žáčkům měšťanky lidově demokratické republiky dobrodružství drsných mužů amerického západu. Třídou vládlo ticho jako v márnici a my jsme jí viseli na rtech. Ke konci hodiny jsme si o ději napínavého příběhu v této úpadkové tiskovině ještě povyprávěli. Mimo povinné četby knih typu „Timur a jeho parta“ a nebo „Na obzoru plachta bílá“ od spisovatelů ze země, kde zítra znamená už včera, nám doporučovala číst knihy od Zane Greye, Karla Maye a podobné. Velice nás zaujalo pět dílů knihy „Tarzan z říše opů“ od Edgara Rice Burroughse, ilustrované Zdeňkem Burianem. Tyto knihy jsme si tajně půjčovali a hltali jako ovoce zapovězené. Prostě Chudina byla pro nás naše „babička Méry, s kolťáky za pasem“. Je zajímavé, že to na ni nikdo nelátl, tedy neprozradil a na škole vydržela až do konce školního roku.

Významnými událostmi tohoto roku byla pro nás dvě úmrtí. Počátkem března 1953 se odebral báťuška Stalin tam, kam zasloužil, aby pak za podivných okolností ho do deseti dnů následoval Klement Gottwald, tehdejší prezident Československé republiky. Věřím, že Stalin ho vítal ve společném kotli. Pro nás to mělo tu výhodu, že každý den veřejného „smutku a truchlení“ byla velká tryzna. Takže odpadlo vyučování, my jsme z tryzny utekli a toulali se po štatlu.

Tehdy, ještě před koncem školního roku, se udála další velkolepá peněžní loupež komunistů v české kotlině, v moravských úvalech a na slovenských horách. Komunistická vláda okradla obyvatelstvo o to málo, co po válce mělo, a 1. června provedla měnovou reformu (odkaz zde).

Sice v tu dobu zrušili přídělový systém kupování na lístky, ale 8 let po válce to bylo už asi načase. Navíc tak ožebračili většinu obyvatelstva a celostátní životní úroveň se propadla do hlubin socializmu. Po této reformě měl můj taťka, jako dělník v bývalé ZKL Líšeň, nynějším Zetoru, plat 1100 Kčs hrubého měsíčně. Domů donesl něco přes 9 stovek a ceny byly takové, že jsme z toho téměř nevyžili. Konečně tabulka cen některých potravin je na odkazu. Poplatky za nájem, energii (elektřina a plyn), voda a uhlí na otop, spolkly více jak polovinu platu. Na oblečení nezbývalo a mamina přešívala staré. Takže pochod k jasným zítřkům pod vedením sovětského svazu pokračoval kroky jarými (odkaz zde).

Druhý rok na měšťance, školní rok 1953 - 54 byl podobný jako druhý rok na škole obecné. Měšťanka už nebyla a začali jsme chodit do sedmé třídy koedukační osmiletky. Pro ty, co skončili minulý školní rok ve třetí měšťance, vyrobili soudruzi jakýsi kurz, aby dokončili vzdělání podle starých osnov. Pochopitelně v tomto věku, kdy nám bylo 12 – 13 let, byla pro nás koedukační změna velice vítaná. Nemuseli jsme se na holky čumět někde přes plot, ale měli jsme je hned vedle sebe ve třídě. Toto uspořádání přinášelo zcela nové situace, zvláště tam, kde se začali studenti a studentky párovat. Pochopitelně s námi „naše“ holky nechtěly mít nic společného, ale studenti z vyšších ročníků byli už jiný kafe. Škola dostala silný politický nádech. Lví podíl na tom měla naše třídní učitelka Anna Svobodová, které jsme říkali Anča z lidu. Tato zanícená komunistka z Rosic u Brna se z nás snažila ze všech nadělat svazáky, tedy členy tehdejšího ČSM, modrokošiláče. A tak jsme úspěšně propluli úskalími sedmé třídy a počínající puberty, abychom v roce 1954 začali poslední rok osmiletky.

Poslední rok na osmiletce, 1954 – 55 byl poznamenán přípravou na závěrečné zkoušky a na „výběr“ dalšího studia a nebo zaměstnání. Anči z lidu se podařilo navléci většinu třídy do modrých košil, ale to ještě nezaručovalo, že se tito dostanou tam, kam by chtěli. Pro ilustraci uvedu vlastní případ. Býval bych si přál jít dál na bývalou jedenáctiletku, tedy gympl, a pak dál na lékařskou fakultu, prospěch problém nebyl. Ovšem jako syn nespolehlivého otce, který si troufl říct, co si o komunistech myslí, a odmítnout nabízené členství v partaji, jsem byl rád, že jsem se dostal do učení v té stejné fabrice, kde můj taťka makal za trest jako dělňas. A tak po závěrečných zkouškách v osmé třídě jsem po prázdninách nastoupil do učení do ZKL Líšeň, dnešní Zetor. Tehdy také prakticky skončilo moje dětství a začala další fáze života.

Těm čtenářům, kteří by se snad divili, jak si to vše pamatuju a kde ty informace a fotky co jsou na rajčeti beru, tak je mohu ujistit, že moje špionážní síť hravě zastiňuje CIA s KGB dohromady. Za fotky z ulic vděčím panu Googleovi a mapy CZ. Navíc doufám, že i jiní bývalí obyvatelé Merhautovy č. 11 a blízkého okolí v Brně – Černých polích, si pamatují více a lépe než já. Tito jsou vítáni k doplňkům a opravám. Jak napsal Mark Twain: „Dosáhl jsem věku, ve kterém události, které si jasně pamatuji, se nikdy vůbec neudály.“ Takže vaše angažovanost je vždy s úctou vítána.

Psáno 5/11/2017. Obrázky najdete zde na Rajčeti.



Diskuse


Z. Hanča
22:31
21.8.2018

Z. Jovo
20:14
21.8.2018

T. Zana
11:28
21.8.2018

Z. Lika
9:07
21.8.2018

Z. Yga
8:54
21.8.2018

Z. Jenny
10:13
21.8.2018

T. Zana
11:26
21.8.2018

Z. Yga
12:34
21.8.2018

Z. Matylda
8:15
21.8.2018

Z. Xerxová
6:16
21.8.2018

počet příspěvků: 10, poslední 21.8.2018 10:31









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !