Netřeba zastírat, že mezi oběma polistopadovými prezidenty ČSFR/ČR existuje cosi jako ideologická železná opona. Její samotná existence nás nutí postavit se na jednu nebo druhou stranu, politicky sympatizovat pouze s jedním z Václavů – Havlem nebo Klausem. Je to dilema, které nám byl čert dlužen: vždyť každá z obou osobností nabízí něco, s čím se lze vnitřně ztotožnit – a naopak. Černobílý pohled na špatně skrývanou studenou válku Havel vs. Klaus je cestou do pekel. Pastí, do níž by se přemýšliví lidé neměli nechat vlákat.

Často tak ale činí z pouhé nevědomosti.

Jeden příklad za všechny. Je veřejným tajemstvím, že Václav Klaus nepřipisuje lví podíl na změně režimu po 17. 11. 1989 disidentům, ale mlčící většině. Od toho není daleko ke zdánlivě logickému tvrzení, že jeho názorový oponent jako neoficiální lídr předlistopadového disentu musí mít názor přesně opačný. Že hybatelem změn nebyla primárně veřejnost, ale disidenti z Charty 77 a dalších iniciativ. Pak už zbývá ocejchovat Václava Havla a jeho stoupence pěkně po klausovsku za elitáře – a na světě jsou další nepřátelé té správné verze demokracie.

Není těžké si představit, že mnozí stoupenci nynějšího prezidenta takovéto konstrukci podvědomě uvěřili a připsali na konto jeho předchůdce další černý puntík.

Je ale Václav Havel opravdu stoupencem výše uvedeného názoru, který mu „klausovci“ přinejmenším nepřímo podsouvají?

Nikoli.

Prvního listopadu 1989 přinesla rozhlasová stanice Svobodná Evropa v pořadu Údálosti a názory výtah z článku Hodina mezi zkrachovancem a politikem, který pro říjnové číslo (1989) samizdatového vydání Lidových novin napsal Václav Havel.

Za klíčovou část příspěvku byly tehdy považovány odstavce pracovně nazvané „4 body“. Nabízím z nich čtenářům tohoto článku několik myšlenek, tak jak jsem je tehdy stihl z vysílání Svobodné Evropy přenést do svého posluchačského deníku.

Bod 1: Nezávislé iniciativy by neměly propadat okouzlení z toho, že lidé chodí na manifestace, že se nebojí podepisovat vládě nepříjemné petice a že je část veřejnosti vnímá jako reálnou politickou sílu, která vše vyřeší. Havel říká: Nikoli, vyřešit to musí ne iniciativy (za společnost), ale společnost jako celek. Čili: je zapotřebí více realismu.

Bod 2: Nezávislé iniciativy by neměly podlehnout namyšlenému domnění, že jen ony jsou povolány automaticky k jakési vedoucí roli a že vše, co ony podniknou, je lepší než to, co podniknou jiní, a že jen ony mají mravní kredit.

Bod 3: Zvýšený zájem o nezávislé iniciativy vede k pokušení dokazovat vlastní existenci inflací velkého množství deklarací, které jako by bezděky přesouvaly důraz z toho, co se skutečně dělá, na to, jaká publicita se tomu dává. Havel spatřuje nebezpečí v tom, že se disidenti mohou příliš upnout k jednorázovým akcím na úkor práce sice méně atraktivní, ale z hlediska budoucnosti důležitější. Na mysli má koncepční a organizátorskou práci pěstující smysl pro diskusi jako masarykovský předpoklad každé demokracie a kultivující občanský život.

Bod 4: Čím viditelněji budeme (disidenti – pozn. L.S.) vstupovat na území skutečné politiky, tím důrazněji bychom si měli připomínat původní, a tedy mravní kořeny svého počínání. Bedlivě bychom měli střežit, zda se naše odpovědnost nezačíná štěpit na dvě – politickou a osobní. Zde Havel připomíná: Odpovědnost máme vždy jen jednu. A dodává: Jako vězňové, vyděděnci i eventuální mluvčí národní vůle se musíme řídit týmž a jediným svědomím. Závěrem autor zdůrazňuje, o čem byl vždy přesvědčen: že zdrojem všech krizových jevů, jimiž jsme obklopeni, je mravní krize společnosti. Vyřešit každou z těchto krizí – ekonomickou, politickou, ekologickou – nelze jinak než překonáním této mravní krize.

***

Nechci se lacině ptát, co v té době, hovoříme o říjnu 1989, psal a do jakých periodik Václav Klaus a na jakých postech byli další dnešní Havlovi kritici, kteří se vyhnuli trnité cestě ke svobodě jménem disent. Mým úmyslem bylo něco jiného: pokusit se přimět každého, kdo o to projeví zájem, aby se zamyslel nad Havlovými úvahami z předlistopadové éry (potažmo nad jeho morálním kreditem) a dal si to do správných souvislostí s ohledem na to, co z opačného tábora čas od času zaznívá či v minulosti zaznělo.

Názorové ostří mezi Klausem a Havlem se tím nejspíš neotupí, ale když už je nutné vést ideologickou studenou válku, tak v demokracii za pomoci otevřených a hlavně pravdivých argumentů. Možná se pak leckterému vyznavači černobílého pohledu na boje v českém politickém rybníku alespoň trochu otevřou oči.

Stejskal.estranky.cz