Nejvyšší politici této země udělali dobře, že změnili anglický název Česka z Czech Republic na Czechia. Mohou tím jednou provždy skončit potíže, které máme, my Češi, s vlastní identitou.

Po 300 letech bez vlastní státnosti Češi vytvořili spolu se Slováky státní útvar zvaný Československo. Jen těžko se hledal hlubší emotivní vztah k tomu konstruktu, který zdejším obyvatelům jistě neříkal totéž, co Němcům Deutschland, Švédům Sverige, nebo Polákům Polska.

Jenže sotva jsme se s Československem identifikovali, bylo zrušeno a nahrazenou Českou republikou. Zní to strašně nejen v angličtině, kde se takové označení dá pochopit jako kontrolní republika. Úplně nijaká je potom zkrácená verze Česko, když jazykově správnější by bylo Češsko.

Proti tomu je anglické označení Czechia lepší. Je natolik dobré, že by se mohlo vrátit do češtiny v klasické a stoletími vyzkoušené podobě, tedy Čechie. To už je název na úrovni, na které je možné sjednotit řadu společně sdílených hodnot.

Pro příbuznost s termínem Slávie třeba upomíná na slovanský původ Čechů. Také symbolika Slávie dnes prochází renesancí, jak dosvědčuje nově používaná vlajka stejnojmenného fotbalového klubu s tzv. kolovratem. To je slovanský symbol, který vypadá jako kolo od žebřiňáku. Stejně je možné oživit Čechii.

Dvě nejznámější sochy Čechie stojí v Roudnici nad Labem na mostě a v Praze před Národním muzeem. V obou případech ukazují urostlou ženu s bujným poprsím zahalenou v jakýsi antický plášť, jak střeží hodnoty češství. V Praze dokonce drží meč.

Může sloužit jako předobraz budoucího kanonického obrazu Čechie, bude však třeba vypořádat námitky Moravanů a Slezanů, že Češi z Čech nad nimi chtějí nastolit svou hegemonii. Tady je ovšem možné vysvětlit, že jsou tři Čechie – nejen česká, ale také moravská či slezská.

Problém je také v tom, že odkaz na slovanství je třeba nějak vyvážit znázorněním příslušnosti Čechů k evropskému západu. Zachované sochy Čechie jsou také příliš zasmušilé, introvertní, vhodné pro národ trpitelů, který usiluje o uznání, ale naprosto se nehodící pro moderní emancipovaný národ.

Tady se nabízí poměrně schůdná cesta. Národním nápojem Čechů je pivo, o tom není sporu. Pivovary rády prodávají své výrobky s pomocí reklamních portrétů kyprých žen, které nabízejí hostům orosený půllitr. Mnozí by právě tyto obrazy mohli považovat za symbol češství.

Spisovatel Jaroslav Žák si navíc už za první republiky povšiml, jak se dámy s půllitrem podobají americké Soše svobody. Proto nechal malíře Vlastimila Radu vytvořit Sochu svobody Spojených států žižkovských, která je oblečena v pruhované tričko, sukni po kolena a drží půllitr s pivem. Znalci vědí, že stojí na křižovatce u Bulhara.

Asi není možné převzít sochu symbolizující nezávislost a svobodu Žižkova bezprostředně jako byť neoficiální státní symbol. Najít kompromis s mytologicky zasmušilou postavou Čechie by však nemělo být pro nějaké uměřené výtvarníky zase tak obtížné.

V každém případě by se mnozí dokázali snadno ztotožnit se sochou, která upomíná zároveň na bájnou národní minulost, lásku ke svobodě i výkonnost moderního potravinářského průmyslu. Jednou větou: stačí vyladit pár detailů a národní identitu máme vyřešenou.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus