23.4.2024 | Svátek má Vojtěch


CYKLOVÝPRAVA: 70 let Záhady hlavolamu a jiné foglaroviny

22.9.2010

Britský spisovatel John Fowles (1926-2005), který se proslavil pozoruhodným románem Sběratel, přiznal v eseji Strom, že všecko "přece jenom popsat neumí".

Ne všecky věci všehomíra. A za tři nejpodstatnější nepopsatelné měl vesmír, moře a les.

Nezapomněl na město? zeptejme se řečnicky.

Taky město, pravda, bývá vesmír sám pro sebe (a my planetami anebo rovnou hvězdami), ale samostatným kosmem se přece může stát i čtvrť. Stínadla, třeba. A právě tudy procházely Rychlé šípy, i když stísněně, a šlo taky o samostatný vesmír, ale i les. O hvozd nebezpečí, živoucí a... Podle čeho si říkal?

Podle popraviště? Podle stínů? Dokonce i v poledne vládlo ve Stínadlech šero! Zda podle toho či onoho, o tom se nadále vedou spory, určitě bych ale připojil, že Foglarova Stínadla byla víc než kosmem a víc než lesem oceánem. A ne?

Najdu i nejméně jeden konkrétní důkaz. Hle! Na jednom z obrázků seriálu touží Bratrstvo kočičí pracky, aby Bohouš, jinak jejich řádný člen, vyzradil to či ono. Bohouše svoluje nerad a škemrá: "Bú! Chci za to mušli, kterou jste našli ve Stínadlech.“

Kdo ví, zda právě tady nevystihl Foglar bezděčně podstatu nepopsatelnosti?..

*

Záhada hlavolamu ilustrovaná Janem Fischerem začala v melantrišském Mladém hlasateli vycházet 30. srpna 1940 a tedy právě před sedmdesáti lety.ježek v kleci Vtáhla do Foglarova světa i hlavolam nazývaný ježek v kleci (existující ovšem už před Foglarem) a netrvalo mnoho měsíců a vzniklo svébytné odvětví "průmyslu", které nezaniká a chrlí nové a nové ježky, takže na momentální výstavě umístěné ve vitrínách průchodu ve Vodičkově ulici v Praze si každý může prohlédnout víc než sto variant fenomenálního ježka: od půlmetrové po méně než centimetrovou, zato ale zlatou.

Výstavu hlavolamů doplňují ukázky z kreslených Rychlých šípů, ale i létající kolo Ivana Tleskače, a vše to zorganizoval Slavomil Janov, míhající se ale i na pozadí bezpočtu dalších foglarovských akcí… S Milanem Lebedou a Martinem Rosolem kupř. uspořádal i řadu cyklovýprav Prokopským údolím, a to právě ve Foglarových stopách. Zatím poslední proběhla v neděli 19. září, více než devadesát let poté, co budoucí spisovatel vstoupil v "Prokopáku" na skautskou stezku. Více o výletu napíše sám Slavomil Janov na tzv. Bohouškovi, nicméně přijměte i tady několik postřehů…

Při akci bylo nostalgicky, i když zvesela připomenuto natáčení filmu Titimekův náhrdelník (1920) a seriálu Záhada hlavolamu (1969).

Dobrodružný snímek Titimekův náhrdelník natočil známý režisér Václav Binovec (1892-1976) podle scénáře jakéhosi Tommy-Falley-Novotného, který děj umístil až do Jižní Ameriky. Do hlavní role obsadil všestranný Binovec sám sebe a Jaroslav Foglar nám zanechal i jediné svědectví o přesném místě natáčení jedné skalní scény, během které se bohužel nešťastně zřítil a zranil jeden z herců (nikoli ale Václav Binovec).

Svojí nešikovností poskytl tento nešťastník Foglarovi i ostatním účastníkům jeho vůbec první skautské výpravy dobrou šanci k dobrému činu, když se podíleli na přepravě raněného k vlaku, který bylo třeba zastavit, a událost se nezapomenutelně vryla do spisovatelových vzpomínek, takže bylo ONO MÍSTO dne 19. 9. 2010 plným právem výrazně označeno dlouhým nápisem a zoufalcův pád zároveň pietně rekonstruován za pomoci pistole (střílel z ní Martin Rosol) a figuríny nakreslené známým výtvarníkem Milanem Teslevičem a doplněné nad propastí exkluzivními Janovovými botami (i když už poněkud prochozenými).

"Prásk!" Sotva pistole nečekaně štěkla, papírový herec se společně s lanem zřítil ze svislé skály k potoku a k nohám účastníkům výpravy, mezi kterými kupodivu zrovna chyběl Slávek Janov, ale netrvalo dlouho a také on se vynořil na nedalekém, ze stráně klesajícím schodišti.

"Pohřbíme zesnulého," bylo rozhodnuto a musím rychle zdůraznit, že nemělo jít o první pohřeb pod skalou, protože herec už padal vícekrát. K zakopávání nicméně i navzdory pohotovostní přítomnosti polní lopatky nedošlo a Martin Rosol místo toho přitloukl na stožár nefunkční lampy mužovy boty a klobouk.

Kdo ale vlastně tenkrát před devadesáti roky byl tím raněným? Zůstává to otázkou, ale víme, že vedle Václava Binovce hráli ve filmu (který se bohužel nedochoval) i L. H. Struna (jako "zrádný mestic"), Hugo Kraus a Vladimír Pospíšil-Born. Šlo o dobrodružství českého vystěhovalce (= Binovec), který pátrá po pověstném pokladu Aztéků a narazí na Titimekovu hrobku (filmovalo se ovšem částečně na střeše paláce Lucerna).

Vystěhovalec se dostane do nitra oné hrobky a najde uvnitř smaragdový náhrdelník, o který však musí svést zápas na život a na smrt, aby… Aby ve finále získal ruku krásného děvčete, přičemž není známo, zda šlo o Marii Vítkovou anebo "Mary" Jansovou, kteréžto herečky se filmování zúčastnily.

*

Cyklovýprava ze dne 19. září ovšem skalním tunelem navštívila i vápencový lom u Řeporyjí, ve kterém točil Hynek Bočan bitevní scény seriálu Záhada hlavolamu, a nejde, upozorňuji, v žádném případě o lom, který sklerotický režisér později předvádět v televizním dokumentu. Místo je to i dnes úžasné a členové výpravy si tady rádi zasoutěžili v házení kamenem na hocha Roberta Komoura. A kdo byl Robert Komour, to snad víte, ne? Dotyčného hrdinu záludně zasáhli kamenem do hlavy a zranění podlehl, načež následovalo fatální sjednocení Stínadel, a tak také účastníci expedice, snad aby se ještě víc sjednotili, trefili postupně kamenem Komourovu (plechovou) hlavu - a byli za to po zásluze odměněni.

Nešli, zdůrazněme, jen ve stopě filmařů, ale pokřtili v zatopeném lomu na začátku údolí i novou turistickou známku Prokopské údolí a posléze taky nečekaně zúžili pole pátrání po statku, do kterého Jaroslav Foglar za války docházel pro vajíčka k neznámému děvčeti v krátké sukni (jak na to vzpomínal). Stanuli jsme u objektu a odložili na chvíli kola, ale ze slov dávné místní obyvatelky vzápětí vyplynulo, že dotyčný U Kosů, který je poutně navštěvován z výše naznačeného důvodu, patrně sídlem děvčete nikdy nebyl.

Vím, vím. Mnozí z vás už nadávají, že na tom přece čerta starýho záleží. Snad! Ale stále se k nebi s bílými oblaky tyčí železniční viadukt (součást Pražského Semmeringu) tvořící symbolický vstup do Prokopského údolí ve směru z Hlubočep a Foglarově srdci a duši jím začínala krajina dětství. Není důvodu, aby tak nemohla začínat i každému, kdo i dneska najde stejnou sílu, odvahu a snad i bláhovost.