Nevím přesně, kdo si u nás první uvědomil, jak důležitý je text písně. Možná to byl bratr Žižka, když jeho sedláci táhli do boje na rtech s písní, kde se sice krásně mluvilo o božích bojovnících, leč křižáci nehodlali v poli válečném po neblahých zkušenostech diskutovat, kdo je čí bojovník, a vyklidili bojiště. Ještě dnes, ač jsem jinak v této věci indiferentní, když slyším ta velebná slova, vlévá se mi do žil takový nějaký národní a vlastenecký duch. Sílu má ta píseň obrovskou. Ostatně stále mne pronásleduje jedna myšlenka. Řekl bych přímo česká myšlenka, vycházející z našeho naturelu. Co takhle dát dohromady nějaký sbor, vyrazit do Itálie a jen tak si tenhle chór z plných plic "šoupnout" ve Vatikánu? V chrámu svatého Petra? Schválně, co by řekli.

Velice mnoho textů se mi za dlouhá léta vrylo do paměti. K textům jsem měl totiž vždy tak trochu osobní vztah. Prožíval jsem kdysi se svým kamarádem z kapely, jejíž jméno jsem už zapomněl, při tvorbě textu pravá tvůrčí muka. Byla, abych tak řekl, přímo opačná, než měli Š+G při tom, když skládali píseň "Onehdy jsem po ránu točil klikou rumpálu". Kde bylo hlavně důležité , aby neupadli do průměru a nebylo to o lásce. Když jsme tehdy my skládali svůj první text, měli jsme problém právě opačný. Chvěli jsme se touhou složit píseň o lásce, neboť ta nás tehdy nejvíce zajímala. O takové té čisté první jarní lásce, nezkalené materialistickými podrobnostmi. Navíc písně, hřmící kolem našich hlav, o čisté lásce mnoho nevyprávěly. Pavka Kohout byl stále ještě slavný tím, že jeho hrdinové měli ptáky z ocele a lítali s nimi na nepřítele, a modrokošilaté sbory vyřvávaly tuto píseň, kde se jen dalo. Text písně je to slavný. Přeslavný. Jako jeho autor. Jen mi dodnes není úplně jasné, jak to tehdy "Pavka" Kohoutů vlastně myslel. Nebo na co vlastně myslel, když to psal. Několikrát jsem se jej na to chtěl zeptat při různých příležitostech, ale on byl vždycky tak elegantně oblečen a vypadal tak intelektuálně, že jsem nesebral odvahu. Ovšem pravda je, že jen v jeho textech k nám "letěl anděl míru".

Ale jinak bylo tehdy létání v oblibě. Stačí jen připomenout píseň o tom, že "to je tím, to je tím, že my jsme letci, létáme se svými stroji do oblak, pro nás letadla jsou nejkrásnější věci a ďévušky až pak".
Jak říkal jeden známý odborník, i takováhle deviace je možná.

Ohlušeni zpěvem Kučerovců a Čapajevových souborů, po těžké práci při sběru amerického brouka na polích, aby nám nesežral brambory, proplížili jsme se kolem pionýrské hlídky a ukryti v klidu pod mezí namáhali jsme si mozkové závity při tvorbě českých veršů na rytmus boogie-woogie. Nevím ostatně, zda jsme to vlastně někde "neobšlehli",a nebo zda to bylo naše dílo. Ale vzniklé verše, o tom, že: "dopis budu psát, té, kterou mám rád, .".až po " …. dopis dostal jsem, růžový měl lem, co bylo v něm, hned povím vám, psal jsem si ho včera sám, jsi láska má, jen má" nás naplňovaly pocity pravých tvůrců.

Ale i pak, když jsem se do psaní textů už nepouštěl, sledoval jsem pečlivě zázraky, které vyšly z per našich mistrů textařů. A vždycky, když čtu v kritických přílohách našich novin blábolení o tom, jak odporný komercionalismus zničí tradičně vysokou úroveň naši textové tvorby, začnu si vzpomínat. Zkuste to se mnou, vy, co to pamatujete. A ti mladší čtenáři se mohou těšit na to, že uslyší několik veršů, které rozhodně neupadly do průměrnosti a nebyly o lásce a když ano, tak nějak nově, že?!

K nezapomnění je například normalizační text o tom, co hrdina prožívá, "když ráno frézu roztočí, tu svoji krasavici". Pak, pokud si pamatuji, "díval se jí do očí" a něco se chystal říci, cosi jako že "vím, je to vlastně tím, že už si vůbec neumím představit život bez tebe, bez tebe"… atd, přičemž pointa písně byla v tom, že jednou ráno sdělí své milé, že si nedovede představit "život bez vás obouúúúúúúúú". Z textu nebylo přesně jasné, zda se přitom díval do očí fréze nebo dotyčné soudružce. Pamatuji si, že u mých kamarádů, kteří pracovali u soustruhů a fréz, vzbuzovala tato píseň různé pocity. Jedni pravili, že autor je debil, zatímco druzí pravili, že je to píseň poučná, a přitom se rozhlíželi ostražitě kolem sebe.

Zpěvem textů, které zde pro nás zanechali pánové V+W a Jaroslav Ježek, jsme si tehdy zachraňovali duševní rovnováhu do té doby, než nás okouzlily texty, v nichž dívka "měla vlasy samou loknu". Leč mnoho je povolaných a málo vyvolených. Písně konzumní hřměly a řítily se na nás ze všech dvou stanic Československého rozhlasu . O obrazovce ani nemluvě. A bylo co poslouchat! To si takhle v šedesátých letech stoupli dva velice populární zpěváci před kameru TV a spustili píseň s refrénem k příležitosti Olympiády v Tokiu: "Totototo Tokio a já tě tak ráda mám... " Tototo Tokio opakovali do úplného utotání. Zlé jazyky tvrdí, že několik dětí, které se tehdy učily u odborníků nekoktat, po shlédnutí tohoto uměleckého díla odmítlo dále logopedy navštěvovat a vydalo se do nahrávacích studií. Dlouhá léta se pak zdálo, že se tam některé dokonce uchytily.

Mimořádné texty se objevily v době, kdy, jak říkal Vladimír Škutina, se u nás objevili "vstupci". V oné době se například zjevila píseň, v které se skvěl verš "to se mi to odemyká, když mám chlapce zámečníka". Daleko za veleveršem o Tokiu nezůstala v sedmdesátých letech ani píseň, v které se kladla otázka: "Hej, hej, Mário, copak je to za bio?" Tento výplod textařského deliria se v písni opakoval snad dvacetkrát.

Přímo výchovný pak byl text písně, kterou dodal na naši pop scénu jistý nejmenovaný dr. Janeček a zazněla neopakovatelně z plácajících úst, aby sdělila mladému adolescentovi "běž domů, běž, zatím drž se mámy, věř, to mi věř, je to mezi námi, máš ještě čas, abys na lásku si hrááááál... ", přičemž mi dodnes není jasno, co to po zpěvačce pubescent chtěl. Anebo že by po textaři??! Texty písní nás provázely a provázejí po celý život. Zdá se, že píseň bez textu, který by byl obecně pochopitelný, je nesmysl. A že nemůže získat popularitu. Prostě stát se obecně oblíbenou. Ale všechno má své výjimky.

O tom, že si lze oblíbit písně, z jejichž textů nerozumíme ani slovo, nás přesvědčili čtyři mladíci z "englického Livrpůlu". Jejich kytary šokovaly naše swingové i dechovkářské otce, jejich dlouhé vlasy byly neskutečnou provokací, alespoň podle tvrzení tehdejšího tisku. Prostě vzor zvrhlé mládeže. Protože - zvrhlá mládež - to se za našeho mládí nosilo! Starci si jistě pamatují text: "sedmnáct měla let, co na tom záleží, viděla filmů pět o zvrhlé mládeži... měla černou duši, věděla, že jí to sluší, sluší moc...!" (V dnešní době má ona tehdejší "zvrhlá" sedmnáctka něco přes sedmdesát.)

A český posluchač vlastně dodnes nezná skoro žádný český text k jejich písním. Tedy oficiální text. Protože jeden, ten neoficiální, ten jsme znali všichni. Vycházel z naší znalosti světových jazyků a neotřele transformoval původní verš z nesmrtelné hlavní písně "Žluté ponorky" (Yellow Submarine) od Beatles do této podoby:

"Ja inžeňér, ja inžeňér,
ja savjetskij inžeňér,
u meňa velikij plán,
kak prepláávať okeán:
Ja pastrojim žoltyj parachod, žoltyj parachod... "

To furt posloucháme od odborníků keců, že překlady slavných písní jsou vždy jen špatným plagiátem. Nejsou! Neznámý genius to dokázal! Zazpívejte si se mnou na památku ztraceného mládí:
"Ja inžeňér, ja inžeňér….

(Tento text už se nevešel do knížky "Stálo to za hovno ... a stejně byla sranda" , takže jej máte tady.)

POZNÁMKA: Soubor humoristických fejetonů Václava Vlka o létech našeho mládí Stálo to za hovno ... a stejně byla sranda si můžete stáhnout na Palmknihy.cz zde a knížku Hurá na chalupu zde.