Tak prý odpověděl Winstor Churchill na otázku, jak je možné, že se dožil v tak dobrém zdraví tak vysokého věku. Je to poněkud drzé napsat to v době, kdy světem TV hřmí londýnská olympiáda, ale nešť.

Co se týče sportu, stále platí heslo "Výkonným sportem k trvalé invaliditě" a také povzdechnutí jednoho slavného šéfa na chirurgii, který při si pohledu do vrchlabské čekárny na úpatí Krkonoš povzdechl, že lidstvo je nekonečně vynalézavé ve způsobech, jak si co nejmoderněji rozbít hubu.

Ovšem abych dnešním mladým nekřivdil. Sport a tělocvičení dokázaly i v dobách Sokola udělat dost a dost malérů. Strýc, sportovní činovník, závodní plavec mne chtěl naučit dobrým mravům, což se mu valně nedařilo. Ba i babička ztrácela občas poněkud své vytříbené "salonfähig" jednání. Zejména když jsem v rámci sportu zvaného "přírodní vrh koulí", tedy v tomto případě kulatým kamenem, hodil přes zavřená vrata statku po jednom syčákovi (hodný jsem byl ve svém podání ten já) a trefil kebuli dotyčného s příslušnými následky. A chystala se konat. Bekhend i forhend jí šly, ale v té chvíli nehrála s dámami "lawn tennis", ale plela záhon a měla v ruce takové ty hrabičky, ty ostré čtyři prsty na pletí záhonu. Tak tak je stačila v poslední chvíli otočit – byvši zdatná hráčka tenisu - a mydlit do mne jen tou neostrou částí. Malá chybička byla, že jsem se přitom v zahradě přilepil tričkem na stromek oblepený takovým tím sajrajtem, co se tam dříve mazal kvůli mravencům a vůbec.

Prázdniny! To sladké slovo prázdniny! O prázdninách bylo nutno chodit k řece. Když už jsem sportoval, musel jsem trénovat, že?!? Náš trenér o našich výkonech říkal. že naše poslední vystoupení na plaveckých závodech bylo takové průměrné. Nic jsme sice nevyhráli, ale také se nikdo neutopil!

Místní říčka Skalice byla hlavně studená. Co studená. Ledová. Přetínal ji jez, na jehož hraně byl zabudovaný železný a notně zrezivělý vingl. Prostě kus železa. Takže jsme po té hraně běhali obuti ve starých teniskách. V ten letní den byly břehy obsazeny maminkami s proutěnými kočárky, babičky posedávaly na lavičkách a děti běhaly a vřískaly.

I já jsem zavřískal. V okamžiku, kdy jsem došlápl na hranu jezu. Přes ni stále krásně tekla voda, ale mne cosi silně bodlo. Do chodidla. Koukám na svoji "haxnu", jak jsme nohám říkali, a vidím, jak někde v místě horních tkaniček mi z nártu vylézá zespod od chodila skrz tenisku "krovák". My jim říkali "křovák ". Ale byl to hřebík na sbíjení krovů, tedy krovák. Rezavý, hodně rezavý a obrostlý čímsi zeleným. Zespoda pod teniskou byl kus dřeva, z kterého ten krovák koukal. On koukal na mě, já koukal na něj. Ono to v tu chvíli ani moc nebolelo. Nohy jsme my děti měly zimou z ledové vody celé bílé, až promodralé, což je tradice, v které dnešní děti našich dětí rády pokračují. Zblízka ty nohy od kolen dolů vypadají spíš jako nohy mrtvoly. Poněkud rozmáčené a modro-bílo-zelené. Ideální stav pro kluky u řeky. Dnes tento výjev dokáží naši vnuci – tedy to klepání promodralým tělem a bílými rty s tvrzením "mnnnněěě neeenní zimmmmma" předvést i u Jadranu. Kdepak, duch sokolů našeho národa se nezapře!

Dokulhal jsem na konec jezu, dopajdal kousek od mladých maminek s batolícími se ratolestmi - ony i v tuhém bolševismu se dětičky batolily v létě u řek a rybníků, ač to podle dnešních filmů a historických spisků nevypadá, a ani matinky těch dětiček se v zásadě moc nezměnily. Sedl jsem si na dohled od těchto lidských kvočen a dumal, co budu dělat. Chodit se tak nedalo, a taky v zásadě bylo krátce po poledni, tak co dělat do večera než se koupat, že?!

Hřebík koukal skrz nohu. Pokus sundat tenisku, i rozšněrovanou, jaksi nevyšel. Drželo to jak helvítská víra. Dámy kolem mne mě ostražitě pozorovaly.

Nezbylo než zkroutit nohu, dál si ji na druhé stehno a začít to dřevo s tím hřebíkem, co mi procházel nártem, tahat ven. Nešlo to. Kamarádi se shlukli a radili. Děti jsou drsní tvorové. Matinky bledly a babičky dostávaly do tváří z bílé nazpátek červenou barvu, která jim odtud zmizela už po prvních deseti letech manželství.

Nezbylo než ten kus ohnilého dřeva pořádně popadnout, začít s ním kroutit a táhnout, aby se hřeb uvolnil. Maminky začaly svolávat děti a na nás svolávaly hromy a blesky, co že jsme to za mládež. Nevím, co měl ten hřebík v mojí noze společného s morálním stavem mládeže. Kroutil jsem s dřevem a hřebíkem,, občas kamarádi pomohli, odkrvená a studená noha ani moc nebolela, a tak za chvíli, když už babky vyklidily pole a jedna se pokoušela zvracet do maliní a matky ječely jak sirény a sháněly a chránily své dětičky, jako kdyby zrovna přijela skupina mongolských nájezdníků, hřebík povolil. Byl venku.

Ani moc krve neteklo. Dobelhal jsem se domů a protože tehdy nebyla zdravověda tak silně rozvinutá, babička mi nejdřív vynadala, přidala pár pohlavků, pokoušela se mne výchovně zmydlit - což dnes s odstupem let jen schvaluji - a pak nalila na obě strany díry v noze jodovou tinkturu. Tehdy trapná místní příhoda. Dneska by to možná skončilo mimořádně dramatickým vystoupením "zvláštního zpravodaje" TV Nova či Prima a převozem vrtulníkem do krajské nemocnice. Ovšem ve věku deseti let jsem dlouho nepochápal, proč jsme se pak museli s klukama chodit koupat k řece jinam. To z rozhodnutí místních dam a drben.

Sport mne však neopustil. Ani plavání. Soustředění u letního bazénu tuším v Ústí nad Labem mělo také svůj půvab. Bazén měl sice špinavou a taky ledovou, ale zato hodně chlorovanou vodu, ovšem taky skokanský můstek a taky tam byly na soustředění holky. Tedy kolegyně, závodní plavkyně.

Bylo to třetí den, když dívka Irenka usoudila, že je na čase předvést nové plavky, které dostala od strýčka odněkud ze Západu. Plavky to byly epesní. Všichni jsme čuměli. Někteří chlapci se zvláště vyvinutou fantasií a silnými hormony byli nuceni, když se prošla jakoby nenápadně kolem, naskákat do toho studeného bazénu a počkat, až fyzika - to známé zmenšování až scvrkávání předmětů chladem –začne fungovat.

Irenka byla za hvězdu. Kamarádky bledly závistí, trenérky se zajímaly, zda by se se strýčkem nedal nějak navázat kontakt, že a tak vůbec. Irenka se vlnila a rozdávala neurčité naděje a bylo vzrůšo.

Ovšem, jak se ukázalo, strýc byl buď osel, nebo srandista, nebo starý nemrava, to jak si to kdo přebere. Prolátlo se to v okamžiku, kdy nositelka plavek, okouzlena vlastní neodolatelností, ladně skočila do bazénu.

Tedy pardon, ukázalo se to, až když z toho bazénu vylézala. Půvabné a šik plavky ušité z úžasného a nevídaného materiálu byly skutečně z neuvěřitelného materiálu. Po namočení se totiž stal průhledným. Proměnil se v takový lehoučký závojík, jen pavučinku hedvábnou.

Půvabná dívka se také proměnila. A to v ječící sirénu. Ječela a pištěla tak, že jsem se obával, aby v nedaleké továrně pro chemickou a hutní výrobu nevyhlásili poplach, jak už se tak v chemičkách občas za ječení sirén stává.

Ale slušelo jí to! Plno kluků pak mělo dlouho neklidné spaní.

Sport mne lákal stále. Najmě lyžování. Na lyžích tedy člověk dost těžko může očekávat, že kolem něj šusem z Míseček pojede nahatá dívčina, ale nešť. I jinými rozkošemi živ je člověk. A abychom si ty rozkoše užili, udělali jsme si na stráni nad vesnicí takový ten kotvový vlek, jistěže načerno, jak bylo tehdy zvykem. Bolševici o nějaké vleky postavené načerno neměli zájem, zelení byli jen trpaslíci na Marsu (škoda, že tam nezůstali), a tak se jezdilo, až se hory zelenaly. Tedy tyhle hory moc ne, protože Krušné hory byly díky bezohlednému postupu bolševiků vůči přírodě v tak hnusném stavu, jako je dnes Šumava po dvaceti dvou letech společné péče ekologistů, vědců jihočeské university, jejich donátorů a "kmotrů" z Brusele. Prostě děs-běs.

Leč my jsme lyžovali, lyžovali a lyžovali, co to šlo. Rakouské Alpy byly pro nás dál, než je dneska pro kosmonauty Pluto. Tu sobotu přišla večer obleva. A nějaký debil se prošel ve sněhulích přes sjezdovku. K ránu přišel mráz. Při první jízdě jsem chytil hranou o tuhle stopu a křach, hlavou o ledovku. Strašná rána!

Nejdřív nic, ale jak říkala naše babička: Áber die konzen!

Začala mne bolet hlava. A nejvíc, když jsem s pokoušel dělat to, čemu se už po staletí ženy vyhýbají s lživým tvrzením: "Mmiláčku, dnes ne! Dnes mne bolí hlava!"

Jenže mě bolela fakt a děsně. Kamarádka Madlenka pracovala ve veliké pražské nemocnici a objednala u pana docenta pořádné vyšetření. Jak se dnes říká, "kulichovské".

Pan docent mne přivítal v ordinaci a pravil, abych si odložil. Úplně. Madla jen vykvikla, že musí jít, ale pan docent pravil k mladá dámě: "Paní kolegyně, jen tady zůstaňte. Vždyť jsme dospělí. A ten pán je váš kamarád." S jistým důrazem na slovo "kamarád". Ovšem "kamarádka" Madla nedala na naléhání pana docenta a vycouvala ven. Pan docent jen kroutil hlavou. "Vy jste kamarádi?" zeptal se nedůvěřivě. "É…hm ano.. prosím," zakoktal jsem.

Pan docent mne vyšetřil, nechal mne chodit nahatého po čáře na zemi, pak mne odeslal na nějaký přístroj a nad papíry, co z něj vylezly, dlouho dumal. A mezitím neustále nahlížel do předpokoje, zda je "kamarádka" Madla na místě, a žádal ji, aby zůstala do konce vyšetření.

Nakonec si nás zavolal oba. "Hm, hm," pravil nejdřív. "Tak to není nejlepší ani nejhorší, je tam nějaký hematom a drobné krvácení ….. tak to vám říkám, paní kolegyně, jak jste říkala, že jej při tom vždycky strašně bolí hlava, tak na to pozor! Moc velký pozor! Kolegyně, to vám říkám: jako jeptiška, rozumíte?! Jako jeptiška. …"

"Ale my jsme jen kamarádi…." tiše odporovala mladší kolegyně panu docentovi.

"Já vím, já to chápu!" pravil pan docent. "Jste jen kamarádi," dodal, když nahlédl do papírů na kolonku stav, kde bylo napsáno "ženatý". "Já to všechno chápu, kolegyně. Jste mladí, já vím, jste jen kamarádi, já to vím, ale tohle skutečně není žádná legrace. Jak jsem již říkal: jako jeptiška!" A milostivě nás propustil.

Odcházeli jsme po dlouhé nemocniční chodbě, oba trochu rozpačití, když tu se otevřely dveře od pracovny pana docenta a chodbou se nesl za námi jeho naléhavý hlas: "Jak jsem říkal, kolegyně: Jako jeptiška, jako jeptiška!"

Kdepak sport, ten může přinést různá rizika.

POZNÁMKA: Soubor humoristických fejetonů Václava Vlka o létech našeho mládí Stálo to za hovno ... a stejně byla sranda si můžete stáhnout na Palmknihy.cz zde a knížku Hurá na chalupu zde.