Já vím, že správně je to "Attila – bič boží", tedy latinsky "Attila, flagellum Dei". A že to přirovnání je poněkud přehnané. Ale mnohé babičky a mnozí dědečkové mají o prázdninách, když je navštíví jejich potomci a zanechají jim vnoučky, aby pak sami zbaběle prchli do města pracovat, mají již po několika dnech občas pocit, že je navštívily hordy nájezdníků. Před nimiž není nic jisté a nic jim není svaté. Jak říká kamarádka Věra: "Když přijedou, táákhle jim mávám… když odjíždí tak jim mááávááám ještě víc!"

To se děje hlavně v době, kdy "Státní organizace na krocení dravé zvěře" ukrytá pod kryptickým názvem "Škola" vypustí své chovance mezi lid obecný pod takticko-operačním názvem "Prázdniny". A začnou se dít věci..

Přiznejme si, že za našeho mládí to nebylo jiné. Jak napsal jistý anglický autor: Kdyby byli rodiče v hodnocení svých dětí skutečně upřímní, dost často by se stávalo, že by si řekli: "Přiznejme si, že se nám ten John moc nepovedl. Pojď, zabijeme ho a uděláme si jiného."

Dnešní doba toto radikální řešení nepovoluje, a tak nezbývá než děti vychovávat. Nejméně po dobu prázdnin. Krocení zdivočelé školní mládeže je takovým společenským problémem, že "náhradní krotící zařízení" zvané "letní tábor" doznalo u nás postupně takové obliby, že vydrželo všechny režimy. Od prvorepublikové demokracie přes protektorát, vítězné budování a později už jen útrpné dožívání socialismu, až po dnešní eurodemokracii.

Ale ani to neřeší všechno. První díl se často odehrává, když po dvou týdnech či třech nedělích vystoupí z autobusu svážejícího dětičky nazpět z tábora chlapeček ve stejných trenýrkách, v jakých do něj nastoupil. A v tričku, které by snad mohlo být podle tvaru – ovšem nikoliv barvy - tím tričkem, které měl původně na sobě. Jak napsal Eprahim Kishon, v takovýchto případech usoudíte, že u adolescenta je žlutá barva zubů také docela akceptovatelná. Doporučuje se přitom při transportu k vaně či sprše usadit takovéto dítko do auta na rozložené noviny či na ochrannou fólii používanou při zvláště špinících pracech.

Dívenky, zvláště ty mladší, pak buď mají na sobě neuvěřitelnou směsku oblečení, která je dle jejich názoru úplně a naprosto "happy", což jsou ovšem věci, z nichž část evidentně nebyla původně jejich a ty cizí jsou pokud možno seprané anebo jinak nekvalitní. Pravda je, že některé dívenky přitom vypadají podobně jako chlapci. I některé jemné blondýnky po návratu z tábora, místo aby kolem sebe šířily jemnou vůni toaletního mýdla, jsou cítit kouřem od ohně, nevyměňovaným tričkem a dva týdny nošenými holínkami. V jedněch fuseklích.

Po desinfekci provedené matkou jsou pak dětičky zhusta předány prarodičům. Kteří se na vnoučky strašlivě těší. Aby za dva dny marně dumali, proč se na ně vlastně těšili.

Děti jsou rozkošné! Na obrázku anebo z dálky. V praxi dvouletá vnučka lezoucí po zahradní verandě, dítě roztomile si pletoucí správné používání ručiček a nožiček, najednou hmatem hodným mláděte pitekantropa uchopí lezoucího brouka. A bleskurychle jej strčí do pusinky. Ani spojené úsilí dvou přítomných babiček pak nestačí na to, aby vyrvaly z pusy mladé dámě její kořist. Kvůli všemu jindy ječící dítě teď drží čelisti pevně sevřené a vyráží jen huhlavé zvuky, které jsou jasným znamením, že ono se téhle mňamky jen tak nevzdá. Zatímco se mu jedna babička pokouší vyvrátit čelist a druhá čeká, jak kostnatým prstem následně vyloví brouka kdesi v dutině ústní. Což se nezdaří. Matce je událost většinou zatajena.

Jindy zase mladý chlapec, co chlapeček, na procházce po lese s dvěmi dámami a jednou fenkou jezevčíka z dlouhé chvíle, za nepozornosti dam, které si právě musí cosi důležitého sdělit, zvedne klacek a začne šťourat v zemi v jedné mimořádně zajímavé dírce. Což se ovšem vůbec nelíbí vosám, co tam mají hnízdo.

Chlapeček pak mává větví nad sebou a dostane pigáro do ucha, které bleskurychle nateče. Čuba se snaží prchnout, ale zaplete se řemínkem do roští a schytá několik žihadel do své rozměrné.. ehm… pihele. Dámy zahájí ústup. Chlapeček částečně řve, částečně je zaujat svým vlastním uchem, které vyzrává do tvaru karfiolu. A klade otázky, zda mu to tak zůstane a kdyby mu to tak zůstalo, tak co by …. Dámy ječí na psa i na dítě a, jak se praví ve zprávách z bojišť při ústupu, "zkracují frontu". Česky řečeno zdrhají. Fenka předstírá téměř smrtelnou nemoc. Ostentativně a nápadně kulhá a pak si sedne na zem a odmítne pokračovat. Nezbude tedy ženským než tu bestii chlupatou nést. On se ale i jezevčík pronese.

Na kraji vesnice uřícené dámy zapadnou do hospody, protože pivo je to, co je potřeba. Chlapečkovi dali na karfiol - tedy původně ucho - mokrý kapesník, čubu šouply pod lavici a každá si dala jedno na zchlazení. A vedly řeč, o tom, jak ten chlap doma zas bude mít plno keců, až se takhle vrátí z výletu, a jak to takticky vylepšit. Po poradě, co s tím psem, dostanou nápad, že by mu taky mohlo pomoci ochlazení. Tak mu zadek strčí do ledového horského potoka, který teče hned kolem hospody. Fenka sebou mlátí a vyje, ale nakonec usoudí, že tohle nemá zapotřebí, aby jí to tam vzadu umrzlo, a vytrhne se jim z rukou. Vyhrabe se z potoka a vyrazí čile po silnici k domovu. Zázračně uzdravená a bez jakékoliv známky kulhání….

Zájezdy k moři s vnoučky jsou též pěknou kulišárnou. Prohnaní rodiče slíbí, že přispějí na zájezd, rukoudáním a s přísaháním "na holý pupek" prohlásí, že děti budou hodné a budou poslouchat, a vůbec vypráví lstivě a neupřímně, jak vlastně babičce a dědečkovi závidí, že si jedou s vnoučky užít k moři. A jede se. Na Jadranu pak slunce svítí, moře šplouchá, cikády cikádí, fíky zrají a zmrzlina je výtečná. Ony snad ty rodiče těch dětí měly pravdu?! Naprosto výjimečně!

A ta báječná zmrzlina! Takže si ji vnuci dají ještě jednou. A pak snědí ještě nějaké ovoce, když jsme na jihu, a taky jim koupíme colu, když jsou prázdniny a je takové vedro. Co bychom ty děti nerozmazlovali, vždyť na to vnuci jsou.

Večer jdeme na večeři. Nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem…. Tady není Split, ale je to k němu kousek, hvězdy "hoří", obloha je středomořsky temná, vzduch voní, moře se leskne a bílá pěna vln na pobřeží dokresluje kýčovitý obraz. Jak říkal J. R. Pick: "Je to sice kýč, ovšem velice krásný!"

Z kolonády do moře vybíhá krátké betonové molo, na jehož konci stojí lampa, a v průhledné vodě je vidět, jak v kruhu světla krouží malé přístavní rybičky.

Hned naproti molu je pizzerie. Dáme si pizzu. Vzduch je voňavý a pizza také voní, z vedlejší restaurace hraje hudba, bóóže to je krásně, s vnoučaty na dovolené! K pizze si dá ten mladší ještě colu. Že má móóóc žízeň! Co bychom mu to nedopřáli, že jo?! Vždyť je léto a dovolená u moře … Zbytek pizzy do sebe cpe už nějak přes moc, ale tvrdí, že mu to moc chutná. Když chutná, tak chutná!

Pak se ozve škyt a blééé a na kostkovaném ubrusu a na zemi kolem stolu je už pizza nazpět, i s tou colou. Popadnete dítko za ruku, vlečete je z hospody.. honem kam, sakra, kam, než začne znovu blít… tak na molo, na konec pod lampu, abychom nespadli do vody.. už zase začíná …. stačíme to. A další dávka jde už do moře. Čert vem čistotu vod a ekologii. Vnouček visí za ruku, silně nakloněn nad hladinou, ještě že mám metrák, abych jej vyvážil. Obracím tvář na druhou stranu, abych mu náhodou neasistoval. Zvracení těsně vedle vás je nakažlivé.

Když vnouček přestane vydávat hýkavé zvuky, chvíli počkám a pak se obrátím zpět k němu. Chlapeček visí stále na mé natažené ruce v divoké šikmé poloze a upřeně se dívá do vody.

"Tak co, budeš ještě blít?" ptám se.

"Ne," zná stručná dopověď.

"Tak co tam ještě děláš? "

"Koukám,"praví zamyšleně vnouček. "Jak to ty ryby žerou…"

Přeju hezké prázdniny s vnoučaty!