O Ukrajinu se mnoho nezajímáme, a přesto bychom po tenku pískali, kdyby u nás pracující Ukrajinci zabalili své švestky do uzlíku a odtáhli. Je větší než Francie a má 45 milionů obyvatel. V jejím hlavním městě teď zuří protesty. Jsou reakcí proti rozhodnutí vedení v čele s prezidentem Viktorem Janukovyčem zůstat ve spřátelených vztazích s Ruskem, než se bratříčkovat s Evropskou unií a Rusy si rozzlobit.

Potíž je v tom, že politika se na ulici dá ovlivnit, jaksi postrčit, když to legitimními prostředky dosáhnout nelze – u nás se to stalo v listopadu 1989. Je to ale plnohodnotná paralela? Situace by byla jiná, kdyby proevropské politické síly zvítězily v parlamentních volbách. To se nestalo. Můžeme zpochybňovat volby, namítat tak či onak, nicméně zůstává faktem, že v ukrajinském parlamentě je proevropské křídlo v menšině.

Nechme sympatie k těm či oněm stranou a zkusme se na celý problém podívat z jiné stránky. Filiace s Evropskou unií by musela mít pro Ukrajinu ještě jiný význam, než termín pro zrušení víz a s nimi spojenou buzerací. Musela by to být – řečeno lidsky – všenárodní chuť zúčastnit se něčeho zajímavého a produktivního a úspěch přinášejícího.

Bohužel, toto současná Evropská unie, tak, jak je nastavena a funguje, nenabízí. Takže, kamkoli jsou napřeny naše sympatie, je to málo platné: Ukrajina má 45 milionů obyvatel. Zásadní změnu směru by muselo chtít mnohem víc občanů, než je ten milión, který teď proti proruskému zaměření protestuje.