Jenže ono to opravdu hrozně letí, je to taková chvilka, co jsme si naposled přáli vánoční pohodu a do nového roku hodně zdraví, a už se nám zase další kroužek uzavírá, a my ho můžeme navléknout ke všem ostatním. A zase nás jeho tíha o maličko víc přiblíží k Duhovému mostu; ale to není nic zlého, čeho bychom se měli zbytečně a předčasně bát. A kdyby přece jen ze světa na člověka dolehla momentální tíseň nebo tíže, je kolem tolik lidských i zvířecích tlapek, které nedovolí nikomu padnout. A těch tlapek je čím dál víc a mají větší sílu - ale nebylo to tak i před rokem, ne v takové míře. Jak a čím se to vlastně změnilo?

Dívám se zpátky do mrazu lednových dnů a vidím se, jak moc se mi stýská po Abbie, kterou jsem bohužel po Vánocích musela vrátit Kačerovi, jak tiše kleju u váhy a jak se snažím odehnat zimu stálým zametáním stále padajícího sněhu. Ale nepomáhá to, ta zima je všude okolo, a já mám pocit, že mě to studené bílo zavalí, a zatím se v bříšku mé dcery začínají tichounce dělit ty nejbáječnější buňky na světě.

Únor mi v mém chaoticky vedeném diáři začíná poznámkou, že jsme ráno na teploměru měli -5,9° C, na Libuši bylo -8,8° C a sluníčko vyšlo v 7 hodin 34 minut a zapadlo v 16 hodin 54 minut. A jinak prakticky po celý měsíc jen mráz a sníh. Moje dcera začíná tušit, že možná bude mít miminko. A posledním únorovém dni na Zvířetník zabloudí se svým Brixem naše milé wéwéwéčko, a hned svým prvním dlouhým příběhem získá naše srdce a začne měnit Zvířetníkový prostor v říši hrabalovsky nádherných lidiček.

Březen, to byl vůbec báječný měsíc! Dvojité trojité se objevilo s jednou ze svých úžasných historek i v prvním dni prvního jarního měsíce a já jsem ho nadšeně uvítala. Objevují se stále častěji příspěvky od Kardiaka a dozvídám se, že budu babičkou. To je neuvěřitelná zpráva, protože dcera není zdravotně docela v pořádku, tak jsem nikdy s vnoučetem nepočítala. Nejdřív mám hrozný strach, ale protože ona je tak šťastná a optimistická, beru to jako hotovou věc a začínám se moc těšit. A píšu sem na Zvířetník, že budu mít v září malou princezničku Amálku (i když to možná bylo až v dubnu? Nevím, ale je to vcelku jedno). V každém případě se mnohem dřív než Amálka narodí Mlsotník, to proto, že čím dál víc lidí začíná Zvířetník paní Dé považovat za svou hospůdku, kde se může mluvit o všem. A to je moc příjemné zjištění, vždyť první půlka března je spíš lednová, co pár dnů veliká sněhová nadílka a stálý mráz, a my jsme měli místo, kde se ohřát. Ale nakonec přece jen první jarní den udělal své, a tak 27. března mám zápis, že rozkvetly všechny krokusy, a 29. března, že začínají povodně. Pamatuji, jak jsme všichni drželi palce Bláže, která měla chatu nachystanou na oslavu narozenin, protože velká voda se valila republikou několik dnů a stále stoupala. No a poslední březnový den musela Anka urychleně na kastraci a na Zvířetníku začal kralovat Tojefuk.

9. dubna mi začaly kvést fialky, Anka už běhá jako srnka, a já jsem koupila pro mimíska první botičky. V sobotu 15. dubna je krásně, 18° C, kvetou puškinie, ladoňky i narcisky a my jedeme poprvé na farmu svého povedeného švagříčka. Přes noc se ale hrozně ochladí a tak Velikonoční neděli a pondělí zase trávíme doma u topení. Asi aby nám nebylo tak studeno na duši, dostáváme od paní Dé dáreček, novou rubriku Člověčiny, jako vždy s krásným logem z rukou jejího syna. A 22. dubna zase radost, přednosta mi koupil další japonský javůrek a dvě Jelínkovy azalky. Tady na Zvířetníku hrají nádherný slovní mariáš pánové www, TJF, Kardiak, vtipkuje JoVo, občas nakoukne i pan Ptakopysk, pan Kadlus a pan Růžička a další pánové a dámy, a začíná se tu vytvářet vybraná stolní společnost a dokonce se tu začíná plchovat! A já jsem na Zvířetníku čím dál závislejší; jsem už úplně ochočená, vědecky řečeno socializovaná, sice jen v tomto mikrosvětě, ale stejně je to obrovská změna v mém životě, nejen proto, že konečně začínám kamarádit s i holkama.

Květen podle diáře nezačal moc dobře, prý první máj, lásky čas, jenže při líbání pod stromem nám drkotaly zuby o sebe tak, že to bylo k smíchu. Ale miminko v bříšku mé dcery už bylo tak veliké, že se daly zachytit jeho pohyby, a mám pocit, že někdy v této době jsme se dozvěděli, že Amálka je vlastně Tadeášek. Myslím, že moje holčička byla zklamaná víc než já, protože já jsem byla odjakživa víc na kluky - ačkoli pořád nejdůležitější pro mě bylo, aby byli oba zdrávi. Co se týče počasí, květen končil tak, jak začal; bylo prostě hnusně. U 30. května mám zapsáno: max. 13° C, zima, déšť, v Čechách opět záplavy. Jen na Zvířetníku je krásně a slunečno pořád.

Začátkem června sedí úplně zkřehlá Li na posedu, počítá zmrzlé a mokré koloušky a dává jim jména podle barev. A my Zvířetníci vtipkujeme, zda bychom jim všem neměli uplést svetříky, Lídoškovi i miminkům. A jen se trochu zlepší počasí, přichází moc špatná zpráva; milovaný noblesní Xerxes si vyšel se svou rodinou na vycházku, ze které se už nevrátil. Tohle všechno ale zjišťuji zpětně, protože jsem hodně mimo Prahu a nemám skoro žádný čas. Ale i tak se mi podaří koupit pro Tadeáška postýlku s veškerým vybavením, včetně kolotoče, do kterého je právě teď hrozně moc zamilovaný, zejména do toho barevného motýla.

A v červenci je to s časem podobné, navíc se rozjíždíme na dovolené, ale všichni se moc rádi vracíme do té naší hospůdky a vyprávíme, co jsme zažili, a taky jak moc se nám stýskalo. Myslím, že v tomto měsíci jsme se poprvé seznámili s kosatkou Betynkou, která se koncem měsíce nastěhovala domů a začíná objevovat Xerxův svět, a my jsme díky Xerxové stále u toho. A Tojefuk skoro horečně mluví s námi se všemi, všechny chce vidět, poznat, obejmout. Kdyby jen člověk věděl proč. Kdyby jen mohl něco udělat. Nebo alespoň víc naslouchat. Kdyby jen člověk neodkládal věci, až budou dokonalé; to nemá smysl, raději míň, ale hned, raději trochu chyb, ale teď hned. Protože PAK už nemusí nikdy přijít.

Srpen, to je taky třeba poznámka z 11. srpna: "od začátku měsíce je 20-22° C, občas prší, 7. a 8. byly řeky velice rozvodněné, ale naštěstí přestalo pršet. Včera jsem jedla jako blázen. Za dva dny budu mít svátek a taky budu rok nekuřák". Srpen, to jsou taky narozeniny Lídoškova Elišáka, můj první psí dort a také první, současně ale poslední telefonický rozhovor s Tojefukem. Občas se dívám na fotky z toho slunného a báječného dne. Objímala jsem Dráčka a lehce vyšinutá - to já jsem z telefonování odjakživa - mluvila s člověkem, který pro mě začal znamenat úplně nejvíc až o týden později, když odešel za Duhový most. Protože teprve pak jsem si uvědomila, že jsem přišla o klíč k pokladu, že se nenávratně ztratilo heslo otevírající bránu do jiného světa. V něčem mi Tojefuk po mnoha letech nahrazoval i tátu, přestože věkem by mohl být spíš můj trochu starší bratr, odhaduji.

Svým tolik předčasným odchodem nás ale TJF ještě víc semknul, a myslím, že vůbec není náhoda, že hned od září se třeba o Myšku a její trpajzlíčky začalo zajímat víc lidí. A září vůbec byl významný a vynikající měsíc, světlo světa spatřila Anežka Šejbalová-Šibalová, Tadeášek a Rozcestník. Jsem šťastná jako snad nikdy, mám nádherného zdravého kloučka-vnoučka a Lucinka je také v pořádku. A i počasí je až do konce měsíce krásné, skoro je až příliš sucho, vždyť teploty jsou nad 20° C. Přes Toscu se seznamujeme s Evou TJF a malým elementem Martínkem. A vymyslíme pro ně účet, aby měli o prvních Vánocích bez dědečka alespoň z něčeho radost.

Začíná podzim, od října se ochlazuje a my začínáme mít starosti s Kardiakem, potřeboval by opravit srdíčko, jenže se přidaly i jiné zdravotní komplikace, a nakonec se Kardiak odmlčí a nějaký čas trvá, než se podaří vypátrat, kde je a co s ním je.

A paní Dé nám zničehož nic oznamuje, že se za chvilku stěhuje na rok do Norska, do té tmavé ledárny!

Tak běží říjen a listopad, na Zvířetníky padl zubomor a další choroby, několik skvělých lidí odchází za Duhový most. A my jsme se naučili držet si palce, myslet na sebe, podporovat se.

Je prosinec 2006 a mně je tu s vámi moc dobře. Sice se mi občas honí hlavou, jak být dobrým Zvířetníkem, a kolik času vůbec Zvířetníku věnovat, jak často reagovat na články a příspěvky, abych nebyla "ta, co je všeho", ale současně nepřehlédla něco důležitého. Taky jak daleko jít za těmi, kdo dočasně zmizí. Jestli je to správné někoho hledat, nahánět, vždyť třeba někdo musí odejít z rodinných či pracovních důvodů, nebo jen potřebuje pauzu. Ale asi se dnes už většinou známe natolik, že alespoň vždycky někdo s někým je v užším kontaktu, vytváříme takový řetěz okolo celé zeměkoule, vlastně teď třpytivý vánoční řetěz spojených rukou, a myslím, že když se takhle propojíme, že naše duše musí svítit. A to je moc dobře, protože když duše svítí, může dávat energii dál. A stále je tolik lidí a zvířat, kteří ji potřebují.

Budu moc ráda, když se tu i příští rok budeme takhle scházet. Už jsem si zvykla, že mám místo, kam se mohu chodit smát i plakat, kde nikdy nejsem sama. Za to všem Zvířetníkům moc děkuju.

Pro mě ten uplynulý rok byl, přes všechny ztráty, velice dobrý. Myslím, že jsem dostala mnohem víc, než jsem dala, i než jsem ztratila. I díky vám.

Přeju všem milým Zvířetníkům a jejich rodinám, aby byli v novém roce co nejvíc zdraví a spokojení, aby měli hodně důvodů se usmívat a smát. Aby nám naše milá paní Dé ve zdraví přežila Norsko a wéwéwéčko zdárně dostavěl domeček. Aby se nám vrátil Kardiak. Aby …

Zkrátka aby se všem dařilo..

P.S. Ale stejně mi vrtá hlavou, kde jsou, kam zmizeli JaMra, Jindřich se svou Sesi a Rikim, pan Aster, Hanča, …..

P.P.S. Poslala jsem minulý týden paní Dé první verzi a pak si všimla překlepů. Opravené vyprávění jsem jí poslala, jenže dnes se dozvídám, že zatím nepřišlo. Mám teď šanci ještě něco změnit ve světle smutného víkendu, kdy odešel Kardiak a Dráček. Jenže jsem tase poznala Bedu a Rpuť a na Zvířetníku přisedlo pár dalších lidí ke stolu. Ne, nic nebudu měnit. Přes všechnu bolest, přes všechny ztráty, nebyl to špatný rok. Dokud budou lidi jako jste vy, žádný rok nemůže být tak docela špatný.