Květnové dny budou navždy spojeny s koncem druhé světové války. Ať již se její konec slaví 8. či 9. května, pro spoustu lidí je to především den volna, který všichni vítají s tím, že je vytrhne z běžné rutiny a v nejlepším případě, když kalendář dá, jim prodlouží víkend.

Nevím, jestli se ještě někdo více zamýšlí nad tím, jak to vlastně vypadalo v době, kdy válka končila.  Známe dobře (zvláště my, co už jsme toho více prožili) záběry rozesmátých děvčat, házejících kytice šeříků na tanky osvoboditelů prostřídané záběry vojáků, hrajících na harmoniku a tančících u toho kozáčka, z osmahlých tváří svítí v úsměvu bílé zuby a vše je radostné a veselé. Ani já jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. V rodině se o těchto dnech moc nemluvilo, prostě válka tehdy skončila a hotovo. A pak jednou při důkladnějším úklidu skříně před stěhováním na mne z jedné staré knihy vypadlo pár zažloutlých listů. Podívala jsem se do nich jen tak letmo, abych věděla, co s nimi dál udělat. A pak už jsem jen seděla, četla a chodil mi mráz po zádech. Vypadl na mne dopis, který psali lidé, co v našem domě kdysi žili, a popisovali v něm, jak prožívali konec války v Brně a v Bílovicích nad Svitavou.

Myslíte si, že máte velké trápení, že váš život je těžký a vůbec že je vše nazadrmo? Když mám někdy tenhle pocit já, vzpomenu si na tento dopis a rychle se vrátím na zem. Co jsou moje problémy proti jejich…

Úryvek dopisu 1

Ta doba musela být opravdu hrozná.  Kdykoliv jsem pak šla po Brně, dívala jsem se kolem sebe a představovala si, jak to tam asi vypadalo. Ne, nedovedu si to představit a jsem za to velmi vděčná.

Brno hoří kolem dokola

Že ani osvoboditelé se vždy nechovali jako osvoboditelé, jsem slýchala už odmalička, ale jen tak potajmu a bokem, protože do hlavního proudu se tyto informace nehodily a hlavně se snad ani nesměly nahlas říkat. V dopise je o tomto také nejedna zmínka, a není to pěkné čtení. Co víc mě ale zarazilo a rozesmutnilo, bylo to, že poválečnému drancování se nevyhýbali ani místní.

O této válce je natočena spousta dokumentů, rozborem jednotlivých válečných operací se zabývají mnohodílné seriály, válečná technika je probírána odshora až dolů.  Bylo natočeno i mnoho filmů, které se válečnou dobou zabývaly, mnohdy byly velmi drsné a velmi syrové. Ten dopis, ta velmi smutná a velmi pozoruhodná výpověď o době, která již dávno minula, mě ze všech těch informací, které jsem o této válce kdy viděla či slyšela, zasáhl nejvíce. A přitom to je pouze prostý popis té hrůzné doby, tak, jak ho zažíval obyčejný člověk. Jeho autenticita je ale právě to, co je na tom dopise tak působivé. Co na tom, že tento dopis psal někdo, koho jsem nikdy nepoznala a do mé rodiny ani nepatřil.  Díky jeho slovům si alespoň trochu dovedu představit, co prožívala v té době moje babička, moje maminka – a chápu, proč o ní nechtěly mluvit.

Berte mé zamyšlení jen jako připomínku toho, že přestože se občas cítíme tíhou povinností zdrceni, si žijeme tak, jak si lidé dříve nedokázali ani představit. Ano, i naše doba má své problémy, ale která je nemá. Je zapotřebí nenechat se semlít a opět zvednout hlavu. Vždyť naši předci to vždycky dokázali, důkazem toho je i to, že jste tu a můžete si v klidu přečíst tyto řádky…

Pozn.: Celý dopis je možno si pročíst v přiložených skenech. Na adrese v odkazu si můžete text zvětšit, aby byl dobře čitelný.

 http://likalika.rajce.idnes.cz/Tora_Kvetnove_dny_v_Brne_po_valce/