O Zvířetníku, Myši a vůbec

Alena Zemanová (Vave)

Na Zvířetník jsem v éře paní Míši nechodila, ale z toho, co jsem si již dříve přečetla v archívu, mám dojem, že byl tehdy zaměřen víc na zvířata, s důrazem na odbornost.

Pod taktovkou Dede má Zvířetník podstatně širší záběr, vznikly nové rubriky, které často se zvířaty nemají nic společného, ale pomáhají stmelovat společenství, které se na Zvířetníku schází. Přitom láska ke zvířatům a odbornost ve vztahu k nim se neztratila, stačí, aby tady kdokoli nastínil nějaký zdravotní či výchovný problém, a já nestačím žasnout, kolik cenných rad a kolik zkušeností se tu objeví, kolik osvědčených, nových nebo zřídka se objevujících nicků se najednou zapojí do diskuse se snahou pomoci.

Zvířetník je zvláštní společenství, někdy mi připadá, že je to jako když si lidé na velkém shromáždění navzájem podávají ruce; nemohou si stisknout ruce všichni se všemi, ale zprostředkovaně ano, nakonec se propojí všichni se všemi. To je vlastně dnes už Zvířetníková všednost, ale jsou chvíle, kdy naše spojení zintenzivní, jako bychom všichni dýchali v jednom rytmu, to když někdo potřebuje podporu pro sebe, své blízké lidi nebo pro svá zvířata, to pak držíme všichni palce, zapalujeme svíčky nebo se modlíme, každý dělá to, co umí a v co věří. A když někdo z nás i přes to ztratí blízkou bytost nebo onemocní nebo onemocní jeho blízcí, najde se tu vždycky spousta soucitných a účastných slov a podaných tlapek, najednou je na Zvířetníku cítit silná sounáležitost, tolik pozitivní energie.

Poznali jsme to překvapivě silně při smrti Tojefuka, byl to první člověk, jehož odchod nás velmi zasáhl a stmelil, pohnul námi tak, že jsme byli schopni založit konto, konto TJF, a na to konto se vybrala spousta peněz, původně jako přilepšení na dovolenou pro jeho dceru a vnuka, ale nakonec z toho byl příspěvek na počítač pro Martínka. A když už jednou konto bylo založeno, dalo se použít i na to, abychom naší Dede udělali radost a řekli jí, že je naše přítelkyně a že ji máme rádi.

Taky se konto dá použít na to, aby si naši pejsci vyzkoušeli při velkém zvířetníkovém setkání coursing, na to všechno konto TJF lze použít, ale aby naše skvělá Zana mohla správně peníze roztřídit a vyúčtovat, je nutné napsat do zprávy pro příjemce Martínek nebo akce DEDE nebo výcvik. Taky tam jde napsat slovo MYŠ; velmi doporučuju poslat na konto TJF nějakou korunu a napsat právě tohle slovo.

Protože pak se peníze tou nejkratší a nejjednodušší cestou, bez byrokratických překážek, dostanou k rukám jedné báječné ženské, která se narodila proto, aby pomáhala ne zcela zdravým dětem stávat se šikovnými a veselými dětmi, aby z nich pak mohli vyrůst co nejsamostatnější lidé. Tahle ženská, co se jí říká Myš nebo také Vrchní trpaslík Šmudla, pro své úžasné sluníčkové děti udělá první poslední a její děti jí za to velice milují. Učí je, povzbuzuje, utírá ulepená ústa a ruce, a také s nimi dělá spoustu aktivit nad rámec školní výuky. A to pak vezme svoje vlastní peníze a kupuje zdravotně nezávadné barvy a speciální tužky, modurit a já nevím co ještě, a taky jezdí s dětmi na výlety, jako třeba teď do ZOO v Praze.

Náhodou jsem u toho byla a všechno jsem to viděla, jak se Myš a jeji asistentka Magda o děti stará, a jak se ty děti překonávají a spoustu toho už se naučily a ještě naučí jen proto, že to s nimi Myš umí. Jen málokdo si dovede představit, jak náročné to je, celý den s těmi dětmi být, respektovat omezení a potřeby každého z nich, snažit se pochopit, porozumět tomu, co děti chtějí, co sdělují, z čeho mají obavy a z čeho se radují, a k tomu všemu je něco učit, povzbuzovat je, ukázňovat, chválit. Nás v ZOO bylo dohromady šest dospělých ženských na pět dětí, a bylo to tak akorát.

Myš se pro své děti rozdává, své síly, své srdce, všechno, co v sobě má, a není toho málo. Neměli bychom jí ale nechat, aby všechnu tu svou činnost s dětmi, kterou dělá navíc, ještě ke všemu financovala. Takže prosím, kdo se zrovna rozmýšlíte, na jaký dobrý účel máte poslat nějakou tu korunku, vzpomeňte si na konto TFJ a hlavně nezapomeňte napsat heslo MYŠ do zprávy pro příjemce. Podrobnosti najdete na Hadopasech, pokud jste registrovaní u Toscy.

Na závěr trochu díků, jako na Oskarech, to se mi na nich vždycky líbí nejvíc. Takže děkuju Myši a Magdě, že nám trpaslíčky do Prahy přivezli, trpaslíčkům děkuju za to, že byli naprosto skvělí, milí a hodní, a milé Veram, Olčavě a Bedě za to, že dělaly dětem skvělé tety a že jsou tak prima.

A taky děkuju všem Zvířetníkům, kteří nám drželi palce a byli s námi na výletě v duchu. Třeba si tu radost s dětmi od Myšky budou moct užít příště osobně.

Setkání s anděly

Irena Dvořáková (Myš)

To byste nevěřili, že se člobrdík může setkat s anděly. Ptáte se, kde a kdy? Jo, jo, my vám to povíme a vy budete chtít taky! Ale protože nejsme lakomci, tak se s vámi o ten zážitek rádi podělíme.

Každý si představuje, že anděl je nějaká nadpřirozená bytost a vůbec netuší, že andělů je kolem nás, nechceme tvrdit, že spousta, ale pěkných pár určitě ano. My jsme měli to veliké štístko, že jsme jich hned několik poznali docela nedávno.

Už víte, že mezi vámi Zvířetníky - naše paní úča říká, že jste zvláštní skupinka lidí, která by měla být zákonem chráněná - jsou lidičky, kteří za námi přijeli s pejsky a další, kteří nám poslali spoustu krásných dárečků nebo korunek. A protože jsme schránčliví, korunky se nerozkutálely, ale zůstaly hezky v obálce a šest trpajzlíků si za ně udělalo výlet do ZOO v Praze. Bylo nás ve skutečnosti sedm - pět malých trpajzlíků, vrchní trpajzlík Šmudla a naše milá Magda. Trpajzlička Anetka nemohla jet, protože jí trápila spála.

Konaly se velké přípravy, museli jsme vědět, jakým autobusem můžeme jet, jestli nám pan šofér vezme do autobusu kočár pro Jiříka, kdyby hodně bolely nožky, kdy se vrátíme, co tam budeme dělat a hlavně s kým se v den D sejdeme. Paní úča se tvářila tajemně a pořád si s Magdou cosi špitala a v úterý po velikonocích nám začala promlouvat do dušiček. To jako - že jsme se zase trošku zlepšili, tak že už si výlet zasloužíme (nechceme to říkat moc nahlas, ale my někdy dovedeme pořádně zazlobit a Šmudla má z nás hlavu jak pátrací balón a dokonce občas chce utéct ze třídy, ale pššt, my se za to trošku stydíme), ALE že se na výletě musíme chovat jako slušné děti, protože na nás budou čekat tety ze Zvířetníku a kdybychom se předváděli, tak by se jistojistě lekly a utekly.

Musíme vám říct, že jsme se tak těšili, že nás zlobení ani nenapadlo. Zvědaví jsme byli jako opičky. No, nedivte se, ve velké zoologické zahradě nikdo z nás nebyl a tety ze Zvířetníku taky nikdo z nás neviděl a ještě, když paní úča říkala taková zvláštní jména Vave, Beda, Veram a Olčava. Ale všechno se vysvětlilo a z tet se vykubelili ti andělé, abyste věděli.

Ale hezky popořádku, vyráželi jsme docela brzo ráno linkovým autobusem, bylo dost místa, takže jsme seděli pěkně pohromadě, pozorovali jsme auta, Ondra hlásil každou sanitku, policii a hasiče a povídali jsme si, co nás na výletě čeká. Taky se nám povedlo rozchechtat půlku autobusu. Šmudla se ptala Jiříka, jestli jí sveze na kočárku, když by jí bolely nohy a než stačil odpovědět, Ondra to vyřešil za něj - prohlásil, že to by teda nešlo, protože je paní úča hroch a do kočáru by se nevešla (poznámka Šmudly - i tak vypadá úcta k pedagogovi!). Cesta nám rychle utekla a na nádraží v Roztylech už na nás čekaly tety.

Ze zvláštních jmen se vyklubala teta Alenka, teta Věrka, teta Olinka. Rozdali jsme jim sluníčka pro štěstí a pak už si každá teta čapla za packu jednoho trpajzlíka a vydali jsme se do metra. Po jezdících schodech jsme to zvládli hezky, metro se nám tuze líbilo, to vám byl fofr. Autobus byl docela nacpaný, ale i to jsme zvládli a najednou jsme byli před Zoologickou zahradou. No a co nesmí chybět na žádném správném výletě, no? No přece pořádná sváča a nejlépe řízek. Zašli jsme tedy do parčíku a tam to začalo - tety na nás byly moc hodné, protože nám rozdaly spoustu dárečků a dobrůtek, dokonce jsme dostali i pamětní list na náš výlet s anděly. Když jsme si nacpali pupíky řízky a rohlíky, koupila Šmudla lístky, teta Alenka půjčila dřevěný vozík, do něj jsme nacpali všechny naše batohy a naše putování mohlo začít.

Hned za vchodem byly pandy červené, kousek od nich krásní barevní papoušci, zaběhli jsme se podívat na slony z ochozu, viděli jsme létat orla i černého čápa - to vám byla ladnost… Zvířátka se nám moc líbila, ale nezlobte se na nás, my vám spíš napíšeme, jak moc se nám líbilo s těma príma tetama. Drželi jsme se jich jak klíšťata, ony nám všechno hezky ukazovaly a vysvětlovaly, když jsme se báli, tak nás chlácholily a pevně držely, aby ten strach utekl.

Poslaly nás na vláček a nám se to moc líbilo, když na nás mávaly a volaly, nebo když s námi v dětském koutku krmily kozy. Taky jsme prolezli všechna dřevěná zvířata. Občas jsme se zastavili na načerpání energie ze sváči a zase jsme putovali dál. Představte si, že teta Beda objevila u cesty ležet na sluníčku krásnou mourovatou kočičku, tak se pro ní natahovala i s bolavými zády a když jí měla v náručí, kočička byla tuze spokojená a předla jako kolovrátek. Určitě taky poznala, že je to moc hodná teta a že je u ní v bezpečí.

Moc se nám líbilo krmení tučňáků, to jsme vydrželi pozorovat dlouho a taky lemuři se nám líbili. Jen nám bylo líto, že jsme nesměli ke gorilám. Mysleli jsme si, že třeba uvidíme čerstvě narozené gorilí miminko, ale dopadlo to špatně, a tak se k nim vůbec nesmělo, aby měly po tak smutné události klid. To se nám nepovedlo - přinést jim štěstí. Tak snad se to podaří příště, Kamba musí být moc smutná. Jiříkovi to vrtalo hlavou celý den, jak se něco takového může stát a proč.

Všechny tety fotily a Šmudla pištěla, že jsou nebezpečné. O vozík jsme se někdy tahali, ale převážně ho tahal Jiřík a nechtěl vůbec pomoct. Ondra Fousík vlezl do velikého dřevěného medvěda a taky drtil Olince ruku, když se bál tygra, Jirka prolezl velrybu, i když se ze začátku bál a občas poctil svou návštěvou Bedu, která mu moc pomáhala, Andrejka byla snad úplně všude a všude jí neúnavně doprovázela Věrka, Lubošek házel na Alenku zamilované pohledy a nepustil jí ani na chvilku, druhý Ondra chodil s Magdou a pořád jí něco vyprávěl a Šmudla se snažila být všude i s kočárem, ale nějak fakt nestíhala.

Čas ale letí strašně moc rychle, my jsme museli opustit zvířátka a vydat se na autobusové nádraží, aby nás autobus dovezl za maminkami. Víte, byl to náš první výlet bez rodičů, ale vůbec se nám díky bezvadným tetám a spoustě zážitků nestýskalo. Vlastně jsme si ani neměli čas vzpomenout, jen Jiřík nadiktoval paní úče esemesku. Domů jsme jeli luxusním autobusem, tety nám moc mávaly a nám se vůbec nechtělo loučit s těmi bezvadnými a hodnými anděly. No, všechno má svůj konec, ale určitě není konec všem dnům a třeba budeme mít příležitost tety zase někdy vidět. Moc se budeme těšit, ale hlavně moc moc děkujeme za nádherný den. Budem si ho dlouho pamatovat. DĚKUJEME A POSÍLÁME FOUKANOU SLAĎOUČKOU PUSU !!!

A teď povídání vrchního trpajzlíka Šmudly:

Lidičky, víte, je to strašně těžké vůbec dát dohromady takové povídání, protože ty dojmy jsou pořád hrozně moc silné a já mám zase sevřený žaludek a klepací ruce. Popravdě řečeno, ještě nikdy jsem se nesetkala s takovými bezva lidmi, jako na Zvířetníku. Budu se opakovat, když napíšu, že jsem něco tak úžasného vůbec nečekala, když jsem psala svojí prosbu v září loňského roku. Měla jsem jí připravenou dlouho a pořád jsem váhala s odesláním, protože jsem si říkala, že jsem děsně drzá, když po cizích lidech chci, aby přijeli za úplně cizími dětmi lán světa.

Samozřejmost s jakou jste vzali trpajzlíky za své a s jakou jim i mně pomáháte mi pořád vyráží dech a blbě vidím na klávesnici. A kdo nezažije trpajzlíky v akci, ta jejich rozzářená kukadla, papulu, kterou nezastaví, packu ve své ruce, ten asi nepochopí můj obrovský vděk za všechno, co pro ně děláte. Už jsem vám psala do diskuse, že druhý den byl báječný, to se totiž akorát rozležely v hlavinkách čerstvé zážitky a všechno se prožívalo zase znovu nad plánkem ZOO, který jsme dostali od Alenky, fixem jsme vyznačili trasu, kterou jsme prošli, trpajzlíci kreslili nebo razítkovali zvířátka, na chodbě na koberci postavili z kostek výběhy a do nich nastavěli dřevěná zvířátka. Všechna správně vybrali ze třech krabic, co máme.

A mluvili a mluvili a mluvili - buď byly na pořadu tety nebo zvířátka nebo zase tety, prostě pořád dokola s nadšením, které bych vám přála zažít. Znovu jsme museli probrat Kambu, protože Jiříkovi vrtalo hlavou, proč se miminko narodilo mrtvé a co s ním bude, kam se dá to mrtvé gorilátko a jestli je Kamba moc smutná, prý o tom doma mluvil celý večer a to jsme se o tom v ZOO zase tak moc nebavili. No, přiznám se, že jsme se toho ten den moc nenaučili z klasického učiva, ale jinak to byla obrovská škola života pro děti i pro mě.

Raději to ani po sobě nebudu číst a pošlu to milé Dáše, protože bych to asi celé smazala. Nikdy nedokážu napsat, jak moc jsem vám vděčná a co cítím. Tak jen STRAŠNĚ MOC VÁM VŠEM DĚKUJU A MOC SI VÁS VŠECH VÁŽÍM!