8.12.2016 | Svátek má Květoslava






ČLOVĚČINY: Příteli Pavle, děkuji!

1.4.2014

Po šedesátce už člověk zřídka získává přátele. Opravdové, chtěl jsem napsat – ale to je zbytečné. Přítel je přítel. Oboustranně.

Před pěti lety mne čekal u zastávky autobusu v té krásné vilové čtvrti. Potvrdil mi, užaslému, že je skutečně synovcem Jiřího Mahena, mého drahého Mahena. Za jehož paní, paní Karlou, jsem roky jezdil do svého rodného města – do Mahenovy (!) ulice. Přežila muže o třiapadesát let.

Na první kontakt jsem k němu pojal dokonalou důvěru. Vedle úcty, jakou musí dnes citlivý starší pamětník cítit k někomu, co strávil dlouhá léta po maringotkách – tuláckým životem, žitím barabů, s kdovíjakou partou. A na kom se to nijak nepodepsalo! Vstřícný, vzdělaný, moudrý, noblesní, přitom přirozený, stále usměvavý...

Za chvíli mi představil v té krásné vile se strmou zahradou svou paní. A hned, okamžitě, mi bylo s tím tandemem dobře. To snad nemůže být pravda. A jak jsem s nimi chvíli, hodinku, dvě pobýval, viděl, cítil jsem – tohle je něco tak vzácného... co by se mělo zlatem vyvažovat.

Teprve před měsícem, když jsem u nich pobýval naposledy (ve třech...), jeho o osm let mladší paní Jana odešla připravit další pohoštění, a já se obrátil k němu a rychle pravil: Já to už musím mít potvrzeno – já mám intenzívní dojem, že tak krásné soužití jsem desítiletí u nikoho neviděl... Jak dlouho jste spolu? – Čtyřicet let, ano... a musím říct, že za to děkuju denně osudu!

Jen jsem se na něj díval a stiskl mu ruku... a přišla paní Jana (na niž vztáhněte tutéž řadu vlastností, jako na něj – viz výše) a bylo jasné, že tuto prostou vzácnou pravdu by cokoli dalšího jen rozmělnilo. Jen jsem chvíli nemluvil – pouze se usmíval...

A já jsem tenhle pár lidí na úrovni, neefektních, nenápadných, každým coulem na úrovni, s jasnými názory na zásadní věci, jež se přitom naprosto shodovaly s mými – já jsem měl tu nezasluženou výsadu jej třikrát - čtyřikrát ročně navštěvovat. Tohle je sůl země.

A postupně se to vyvinulo paradoxně tak, že jsem většinou, a pořád, mluvil převážně já – a oni ne že by jen zdvořile naslouchali, ne, vnímali mne, a já zcela výjimečně věděl, že tady, ve velkém prvorepublikánském pokoji se zimní zahradou, obklopen nádhernými obrazy a mezi nimi dvěma, co sem a do té doby dokonale zapadali – mohu být ve všem uvolněný, že oni mi dávají, co mi kromě dětí (ovšem jiná generace) nikdo léta nedával – a snad, doufám, i já jim.

Ite, missa est, končívala mše svatá kdysi – jděte, mše skončila. Tak i toto malé hektické svatořečení člověka, jenž na této zemi nosil jméno Pavel Vančura, a jejž budu snad navštěvovat na nenápadném místě té strmé zahrady, přímo před okny, kde – snad – budu občas sedat už jen s paní Janou. Ale budeme pořád tři.

 

Pavel Vančura

Jakub Sinderhauf Neviditelný pes


Menzies Aviation (Czech), s.r.o.
Pracovník skladu

Menzies Aviation (Czech), s.r.o.
Hl. m. Praha, Středočeský kraj

Diskuse


M. Pajakerryková
10:44
2.4.2014

H. Williamson
16:06
1.4.2014

H. Williamson
14:15
1.4.2014

M. Crossette
15:48
1.4.2014

P. Pů
...
11:49
1.4.2014

Z. Matylda
10:44
1.4.2014

Z. Tosca
9:15
1.4.2014

D. Ruščáková
8:51
1.4.2014

Š. Matyášová
7:19
1.4.2014

A. Bytová
12:50
1.4.2014

Z. Xerxová
6:08
1.4.2014

G. Švehla
3:18
1.4.2014

počet příspěvků: 15, poslední 2.4.2014 10:44









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde . více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !