Nedávno u nás pár dní pobývala kamarádka i s jejím psem. I když jsem se zprvu obávala, jak to vše dopadne v naší prozatím čistě kočičí domácnosti, strach nebyl na místě. Po pár dnech si kočky na nového obyvatele domečku zvykly, pes neměl problémy s kočkami hned od začátku, a tak těch pár dní uteklo jak voda a bylo velmi příjemných. A mně přineslo spoustu nových poznatků. Podařilo se mi totiž maličko nakouknout do nového světa. Do světa lidí psích.

Já, jakožto člověk doposud veskrze kočičí, jsem si soužití se psem pamatovala jen z dětství. To jsme doma psa měli, velkého, černého německého ovčáka Astora. Měl venku na dvoře boudu, volný pohyb, hlídal dvůr i zahradu, občas, když měl chuť, přeskočil plot a zaběhl si někam na zálety, nad ránem pak zařinčela vrata, jak je přeskakoval zpět a pak nás opět vítal na dvoře. Venčit jej denně nikdo nechodil, jen se pravidelně uklízel dvůr. Na procházky s námi chodil, to ano, dokonce si i pamatuji, že se mnou jezdil na sáňkách a že jsem ho měla ráda. To bylo asi tak vše, co jsem o soužití s psem věděla.

Mou lásku ke psům nepodpořila ani příhoda, kdy za raného dětství mě cestou do školky ráno, ještě za tmy, bez příčiny zezadu napadl jakýsi pes, strhnul mi z ruky rukavici a kousnul mne do ruky. Tyto střípky vzpomínek možná zapříčinily to, že jsem nikdy netoužila psa doma mít. A tak, když k nám na nějaký čas pes do domácnosti přibyl, jsem s úžasem zjišťovala, jak jiné je to být člověkem psím, na rozdíl od člověka kočičího.

Své kamarádce jsem musela být zezačátku určitě moc k smíchu. Chodily jsme spolu její fenku venčit a já, kdykoliv jsem někde v dálce zahlédla jinou psíčlověčí dvojici, velmi znervózněla. Už už jsem viděla, jak se oba psi na sebe vrhají a za velkého vrčení a štěkotu lítají chlupy na vše strany. Netuším, proč je ve mně tato představa tak hluboce zakotvená, ale každé setkání s jiným psem jsem prožívala se strachem a hrůzou, co se bude dít. Až po pár dnech, kdy mi kamarádka horem dolem vysvětlovala, že tak to mezi psy vůbec nechodí, jsem začala (za její velké pomoci) vidět první náznaky toho, jak psi mezi sebou komunikují. „Vidíš, už se navzájem vidí. Hele, ona ho zdraví, on říká jo, vidím tě, můžeš blíž.“ „Koukej, a už si budou hrát!“ a následoval úprk obou psů na jednu nebo druhou stranu, s následnou obrátkou, proběhnutím za námi, před námi nebo mezi námi na druhou stranu a já jen sledovala šťastně vlající uši a rozesmáté tlamy zvířat.

A co dělají lidé psí, zatímco si jejich svěřenci navzájem prohání po okolí faldy? No samozřejmě, probírají své psy. „Víte, on už je docela starý, už se mu špatně chodí, rád by si s ní hrál, ale nestačí jí...“ vysvětlovala smutně starší paní, když sledovala, jak její stařičký kokršpaněl se marně snaží dohnat naši mladou veselou fenku. „No jo, já s ním musím jezdit na kole, protože jinak bych mu nestačil,“ nám zas vesele vykládal mladý muž, který, vzhledem k tomu, že se jeho pes momentálně proháněl s novou kamarádkou po louce, slezl z kola, opřel se o něj a povídal si s námi. „Jé to je krásný pes, můžu mu dát piškot?“ se zase hned ptal pán v nejlepších letech, který se svou manželkou venčil krásného ohaře. „Neboj se, na tebe taky dojde,“ smál se, když střídavě dával oběma psům pamlsky a střídavě je sledoval, jak přeskakují spadlé stromy a řádí na kraji lesa. „No teda, ty jsi úplně z kondice,“ káral zase další majitel svého psa, který by evidentně tak rád tu mladou drzou fenku, co kolem něj vždycky jen profičela, dohnal a předehnal, aby jí ukázal, jaký je kabrňák, ale nějak na to prostě neměl. A tak dále, a tak dále.

A já jsem zjistila, že valná většina psů se nesežere navzájem, sotva se potkají, a jako zákusek že si nedávají páníčky z prohrané strany. Ano, všichni kdo mají psy, si asi pomyslí, že jsem zřejmě lehce mdlého rozumu, ale já se opravdu dostala do nového světa, o kterém jsem dosud věděla opravdu jen pramálo. Zalezlá v ulitě světa kočičího jsem si neuvědomila, že psi jsou na rozdíl od koček zvířata smečková a to že s sebou nese úplně jiné chování. A tak je mi trochu líto, že s kočkou takhle na procházku jít nemůžu. Nemůžu se na ulici zastavovat s jinými kočkaři nebo kočkařkami, sledovat naše zvířata, jak si spolu hrají a probírat co ten náš a co ta jejich...

To by totiž dopadlo přesně tak, jak v mých prvotních představách o psech. Nejenže by se asi málokterá kočka nechala zmermomocnit na procházku na vodítku (protože bez vodítka by to už vůbec žádná procházka nebyla), navíc setkání s druhou takto venčenou kočkou by asi probíhalo naprosto jinak, podle scénáře vysyč, drápni, vyfič... Proto se my, lidé kočičí scházíme převážně na internetu, na kočičích stránkách (a velké díky za to, našla jsem tam mnoho úžasných kamarádek a kamarádů), ale lidé psí se scházejí venku, na ulicích, loukách či cvičištích.

A já po těch pár dnech, které zde moje kamarádka pejskařka strávila, pevně věřím tomu, že ona se zde seznámila (díky svému psu) s mnohem více lidmi, než já za těch pět let, co tu žiji.

Nerada bych ale, aby celé mé zamyšlení vyznělo vůči kočkám nějak nepříznivě. Tak to vůbec myšleno nebylo. Své kočky mám moc ráda a beru je takové, jaké jsou, a moc dobře vím, co všechno mi v intimitě mého domova dávají. Jsou to nádherné bytosti a jsem ráda, že s námi žijí v tak úzkém sepětí. Chtěla jsem jen popsat pocity, které jsem zažívala při letmém nakouknutí do světa lidí psích a to, jak na mne tento svět hluboce zapůsobil.

A tak všem psím lidem přeji, aby potkávali jen další bezvadné lidi s vychovanými psy, a lidem kočičím přeji, aby si užívali nádherné okamžiky se svými kočičími přáteli. A všem dohromady přeji velkou fůru tolerance a vzájemné snášenlivosti a respektu. Vždyť je milujeme stejně. Stejně nás bolí jejich zranění, nemoci či odchody, stejně se radujeme, když jsou šťastní, veselí, zdraví a hraví... jsme přece jedné krve, ty i já...