Místo pohádek mi čítával E. T. Setona a pokud měl čas, vyráželi jsme do ZOO. Při jedné z návštěv jsme narazili na venkovní klec trochu stranou od běžných návštěvnických pěšinek, která vypadala opuštěně. Avšak! Po chvíli z boudičky v rohu vylezlo zvíře a můj život se změnil.

Objevila jsem psouna! Psoun prérijní americký! Otec, známý rétorik a znalec, mi okamžitě poskytl vyčerpávající informace. V té době jsem byla celkem poslušná holčička, ale od té klece mě tehdy musel odtrhávat násilím a po kouskách, těsně před zavírací hodinou.

Týdny jsem nemyslela na nic jiného, a protože jsem byla též holčička citlivá, velmi mě trápilo že - je tam tak sáááám, búúúúú!!

Otravovala jsem příšerně a zdálo se mi o něm. Pak přešel podzim, doma mě uklidňovali že "Psounek teď spí, neřvi pořád!", a nastal čas předvánoční. Vše směřovalo k "dopisu Ježíškovi". Svedla jsem strašný vnitřní boj a tiskacím písmem vyrobila požadavek: MYLÝ JEŽÍŠKU, JÁ TEDA NECHCI TU MRKACÍ PANNU (hit konce 50.tých let) ALE AĎ TEN PSOUN DOSTANE PSOUNIČKU. DĚKUJU.

Pak se stalo spoustu věcí a do pražské ZOO jsem se řadu let nedostala. Vyrazila jsem tam nostalgicky až se svým malým synem. Hned vlevo za vchodem, jak bývaly želvy, jsem nakoukla do rozlehlé skruže. A tam se slunilo, hrabalo, panáčkovalo, z děr vykukovalo, pobihovalo a čuchalo dobře tak třicetihlavé stádo psounů.

A od té doby vím že Ježíšek existuje.