Chorý jsem dekadent, mámť choré srdce;
v předvečer chmurné myšlénky buší mi do spánku prudce.
Zemru snad do roka...
Klam? Život můj!
Snění? Jed mého žití!

(S.V.)

Za křižovatkou na hlavní třídě byl hlavní městský park, vlastně to byla bývalá klášterní zahrada, zvláštní park dvou tváří, oddělených od sebe vysokou cihlovou zdí. Zadní část, to byla divočina s nezbytnou požární nádrží, s plácky a pískovištěm, chodily tam děti z družiny a ze školky na procházku, a protože se park táhnul až skoro ke gymplu, byl to samozřejmě i denní studentský klub, kuřácký prostor o velkých přestávkách. Skvělé místo, zastíněné, na rozdíl od slunečné části parku s růžemi bylo celé pravdivé, s odrolenými zdmi, starými stromy, lavičkami věčně obsazenými a s Krvavým kolenem v koutě.

A zdejší protipožární nádrž byla nejlepší ze všech ve městě, protože tam žili čolci s červenými bříšky, a jednoho se mi podařilo ulovit, donesla jsem si ho domů, když byla mamka v lázních a mě hlídala babička mečová. Ale byla to čolčice a do vody vypustila hromadu průhledných vajíček s černou tečkou uprostřed a jednoho dne se z kuliček vylíhlo šestatřicet čárek, to už teda bylo na mamku moc, skoro potřebovala znovu do lázní. Jenže pak jsem měnila vodu a asi jsem jí dala moc a čolčice mi utekla po listu z akvária ven. Sirotky jsem musela vylít zpátky do nádrže, kam jsem pohřbila o týden později i čolčici, když jsem ji konečně našla; zahynula bídnou smrtí v prachu pod postelí, až úplně v koutě.

Menší část parku, otevřená na hlavní třídu, byla vizitka města, ideový klenot a pietní místo, zejména v květnu. Celý ten park se jmenoval Park Významné události, samé pískové cestičky a záhony růží kolem trávníků, v centru malá vodní nádrž s chrličem ve tvaru ryby, ale hlavním středobodem, skoro v nejzašším rohu, byla socha Nepokořeného. Klečel ten člověk na kameni, skutečně nějak nepokorně, s bradou vzdorně zvednutou, a pásku přes oči měl zavázanou tak, že určitě něco zpod ní musel vidět. Vždycky jsem přemýšlela, co viděl a co vidět chtěl, jestli to byl úsvit nebo popravčí četa, smrt v hlavni, smrt za nechuť umřít ve válce, která přinesla do Evropy krátké intermezzo, iluzi svobody před válkou další, po níž už ani na tu iluzi nebyl žádný čas. Jako mnohé jiné komunisti ukradli a pošpinili i tuhle historii, překroutili ji a znásilnili podle své potřeby, udělali z ní div ne malou květnovou revoluci v Čechách, a Nepokořený na to trpně shlížel zpod pásky, určitě ho už bolela kolena a stále se mu chtělo domů.

I film o tom natočili, po náměstí jsme běhali jako chudý lid, i my, úplně malé děti, a v naší školce se taky točilo, pod taktovkou pana režiséra z dávných dob, který tehdy také nemluvil pravdu o těch minulých dnech, ale pak už asi lhát nechtěl, a tak o čtyři roky později odešel tou voňavou a zlatavou samosmrtí s příchutí pelyňku.

Poprava sama byla provedena ohleduplným způsobem: oči byly zavázány, hlasitých povelů nebylo, nýbrž byly dávány znamením šavlí. Skoro neslyšně přistoupilo dvanáct vojínů ke každému ze tří odsouzenců - třesk! a okamžitě, beze všech útrap odebrali se všichni tři na věčnost...

(Z dopisu evangelického faráře otci S.V.)

Nakonec i na mě došlo a na konci základky jsem stála při výročí Nepokořenému u paty, náš třídní mě tam postavil, takový kariéristický spratek to byl. Poslouchala jsem vždycky, co o něm vykládá jeho žena, když k nám domů přišla na návštěvu, vyšplhal se svým donášením na kohokoli až na zástupce ředitele, takový vlastně nešťastný typ to byl, co chtěl aby ho lidi měli rádi za to, že je frajer, jenže neměli, protože on frajer nebyl.

Tehdy jsem vymyslela tu svou pomstu růžovou, na něm i na parku, který sice za nic nemohl, ale byl symbolem těch světlých lží. Slíbila jsem ve třídě sehnat kytku na rozloučenou a v noci před posledním školním dnem, když máma měla noční, jsem přes tu temnou část parku proběhla do království růží, nebylo to vůbec poprvé, takhle jsem si tam chodila pro růže pravidelně. Jenže teď jsem počítala, ve třídě je nás třicet dva, každý tři růže pro pana učitele, rozhodně ne s láskou, a něco do rezervy, chodila jsem cestičkami sem a tam, sto růží jsem tam tenkrát uřízla, dávala jsem je na velkou starou deku u Nepokořeného, a pak je nesla domů v rukou pokreslených něžnými trnovými ornamenty.

My jsme svého učitele ve třídě neměli rádi nikdo a tak jsme mu dávali ty růže s úsměvem a se slovy Pozdrav z parku Významné události, a čím víc kolem něj bylo růží, na katedře, na stupínku i na prvních lavicích, tím byl bledší a rudější, a už nám ani nic nepřál do skoro dospělého života a když předal poslední vysvědčení, utekl ze třídy, a my jsme ty růže rozložili po všech lavicích a večer jsme se všichni opili vínem na koupališti, naposled spolu a naposled děti.

Snad dojdem spasení na pražském dláždění.
Cesta bude dlouhá, než přijde svoboda...

(Sloka z písně, kterou S.V. složil 21. května 1918 pro vzbouřence při přechodu L. hor )