Rozporuplný svět islámu

Předesílám, aniž bych se chtěl vychloubat, že na rozdíl od mnohého ducha spanilého, co o rovnosti všech věr píše a islamofobii zvysoka káře, se v islámu slušně vyznám. Je jedním z objektů mého publicistického i soukromého zájmu; prostudoval jsem dosti vzevrubně korán a mám ponětí o neméně významném ústním, v koránu nezaznamenaném podání tzv. hadíthů. Absolvoval jsem dva ročníky klasické arabštiny (čímž netvrdím, že ji dosud v plné míře ovládám), procestoval jsem, sám a nezprostředkovaně – hned to spočítám – jedenáct muslimských zemí včetně sedmi arabských, poznal tamní lid, jeho charakter a způsob myšlení. Rád potvrdím, že jsou muslimové ve svých domovských zemích vesměs lidé čestní, neúchylně poctiví, k cizinci vlídní a tolerantní, pakli se ovšem cizinec nezačne zastávat Izraele; též debatám o příčinách terorismu je lépe se vyhnout. Nicméně je islám, nemalujme si co není, nauka s naším chápáním světa nekompatibilní, ne náboženství jako každé jiné, jak se z povrchnosti tvrdívá, nýbrž ultimativní životní návod, odchylek netrpící mravní, právní, politický a všeobecně společenský řád, ucelená, odporu ani odchylek nesnesoucí ideologie. Co mi ze všeho vyšlo, není islamofobie, jak by zajisté můj postoj nazval lísavý duch politické korektnosti, nýbrž kritika islámu. A zdůrazněme hned, že kritizovat musí být dovoleno všechno, včetně věcí nejposvátnějších. Co si nárokuje nekritizovatelnost, bez výjimky smrdívá.

Abychom si něco nenamlouvali: jsme muslimům tím, čím bývali různí pohané křesťanským misionářům: lidským materiálem nižší kvality, jemuž je dřív nebo později určeno uzřít světlo Pravdy, lze-li po dobrém, nelze-li, po nedobrém. Neboť tak praví súra Pokání: On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi nábožentsvími jinými… A tamtéž (pro ty, kdož si představují, že mohou problémy vzájemného vztahu vyřešit kavalírskou dohodou, my ústupeček, vy také ústupeček): Neochabujte a nevybízejte k míru, když máte převahu! Což není nábožná alegorie, jak jsme zvyklí z Písma svatého, nýbrž program. Naprosto a pro každého závazný; dokonce i pro ty z muslimů, jež máme sklon zvát umírněnými.

Je islám nauka velmi sebejistá, obsahově však mělká; věru je obtížno uvěřit, že s něčím tak lajdáckým seslal Bůh archanděla Džabrá´íla (Gabriela) k proroku Muhammadovi, aby zvěstoval lidstvu pravdu v celé definitivní a dál už nezlepšitelné dokonalosti. Veškerá, všeobsahující pravda pak je vespána do svaté knihy koránu, jejímž autorem je sám Bůh; musíme vědět, že existovala už před stvořením světa a čekala na okamžik, kdy mu bude moci být zvěstována. Kdo chce mluvit o islámu, měl by se jí aspoň zběžně prolistovat. Najde povrchně, jakoby v kvapu opsané pasáže z evangelií a židovských pověstí Starého zákona, tu a tam stopu zoroastrismu, jediné skutečně původní jsou prvky společenského kodexu kupecko-pastevecké společnosti západní Arábie v počátku sedmého století, našemu žaludku ne vždy stravitelné. Očekával jsem, že v něm najdu ne snad něco, s čím bych se mohl bezvýhradně ztotožnit, ale nad čím bych si řekl, vida, tohle je mi nové, z tohohle pohledu jsem o té věci ještě nepřemýšlel… kdepak. Jen plytkosti a naivity, někdy k pousmání, to když korán líčí radosti ráje: Tam dívky budou rozkošné a překrásné velkých očí černých, v stanch střežené, jichž nedotkla se ruka muže ni džina žádného (súra Milosrdného)… pro bohabojné je připraveno místo blažené, zahrady a sady révy vinné, dívky s plnými ňadry, věkem s nimi stejné, a poháry po okraj naplněné… (súra Zvěsti). Ráj, jak vidno, pouze pro pány; co se děje s bohabojnými muslimkami, jestli také budou mít k dispozici chlapce rozkošné, jichž nedotkla se ruka ženy ni džínice žádné, korán nepraví. Jindy k hrůznému ustrnutí, když dojde na líčení pekla, jež jest údělem méně bohabojných. Těm, kdož neuvěřili, střižen bude šat z ohně a hlavy jejich budou vodou vroucí polévány, jež rozleptá vše, co v břichách jejich je, i kůži jejich, a pro ně připraveny jsou důtky železné…(súra Pouti). Ti, kdož prohlašovali za lež, s čím posly Své jsme vyslali, ti záhy poznají, až s okovy na šíjích a v řetězech budou vláčeni do vody vroucí a pak v pekle budou páleni…( súra Odpouštějícího). Nutno dodat, že ani jedno, ani druhé muslim nepokládá za nezávazné podobenství, jak jsme naklonění chápat náboženské texty my, nýbrž za realitu, o níž se nepochybuje. Tápe tak mezi nejistou nadějí na ráj a mnohem přítomnějším strachem z hrůz pekelných, z čehož odvozuje své konání. Tím spíš, že laškování s dívkami plných ňader a poháry po okraj naplněné nejsou nikterak zaručeny, ba naopak. Muslimský Bůh, jsa velmi reálně všemohoucí, by mohl dopřát radostí ráje všem, ale on si libuje v příšernostech. Pravíť súra Padnutí na zem: „Kdybychom chtěli, dali bychom správné vedení duši každé, leč nechť uskuteční se slovo Mé: Věru naplním peklo lidmi spolu s džiny!“ Člověk by neřekl, že Bůh může být takový sadista.

Je islám též nauka podivně nekonzistentní, popírající na konci, co přikazovala na začátku. Takový je například vztah k alkoholu: jednou chvála, podruhé zákaz (súra Včely: … a z hroznů opojný nápoj získáváte i stravu výtečnou – také v tom znamení je pro lid rozumný), zejména však k jinověrcům. Praví súra Pavouk: nepři se s vlastníky písma (míněni jsou křesťané a židé[1],) leda způsobem nejvhodnějším. A rci: uvěřili jsme v to, co bylo sesláno i vám, a náš i váš Bůh jednou jsou, a my do vůle jeho odevzdáni.“ Naproti tomu súra Prostřeného stolu: Vy kteří věříte! Neberte si židy ani křesťany za přátele, neboť oni jsou přáteli jedni druhým; a Bůh věru nepovede lid nespravedlivý. A tamtéž: Uvrhli jsme mezi ně (muslimy a jinověrce) nepřátelství a nenávist až do dne zmrtvýchvstání… Tak si vyberme.

Říkává se o islámu, že je náboženstvím míru a ne každý muslim že je fanatik. Na obojím je kus pravdy. Samo slovo islám (podřízení se) je odvozeno přesmyčkou z arabského as-salamu = mír. Ovšem mír mezi námi, kteří jsme uvěřili. Jinak… Až uplynou posvátné měsíce, zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! (súra Pokání). Tamtéž: Bůh věru koupil od věřících jejich osoby i jejich majetky s tím, že jim bude dán ráj. A oni bojují na cestě Boží, zabíjejí a jsou zabíjeni. Jakož i súra Prostřeného stolu: A odměnou těch, kdož vedli válku proti Bohu a jeho Poslu, bude věru to, že budou zabiti nebo ukřižováni či jim budou useknuty jejich pravé ruce a levé nohy, zatímco na onom světě je čeká trest nesmírný. Začíná přitom každá súra slovy Bi ismi lláhi rahmáni ráhimi, Ve jménu Boha milosrdného, slitovného… strach pomyslet, kdyby takový nebyl.

Existuje ovšem i smírná, tolerantní verze islámu, súfismus, zdůrazňující spíš mystické spojení člověka s Bohem než cestu výboje. Potíž je, že nemá podporu v doslovném znění koránu a zůstává tak vnitřním přesvědčením nevelkého počtu myslivějších lidí. Zejména poslední dobou nabývá na síle a vlivu směr opačný, saláfismus, chápající korán až sakramentsky doslovně. Ti, kteří pokládají za zbytečné seznámit se s jeho jedinou řádkou, nás utěšují řečmi o sekularizovaném islámu, o islámské demokracii, ale povězme si bez příkras, že dřív porodí kočka štěně, než islám demokracii. Podmínkou demokracie je mnohost názorů, kde je povolen názor pouze jeden, nemůže být o demokracii řeči. Něco je buď demokratické, nebo islámské, obojí v jedno spářiti nelze, inšalláh. Co pak se sekulárně, kriticky etc. smýšlejících muslimů týče, nu, hrstka by se jich porůznu našla. Je ale otázka, jsou-li ještě muslimy. Nezanášejme se darmými nadějemi; muslim, který tu a tam poruší příkazy své víry, napije se kořaličky nebo zbaští kousek vepřového, zdaleka ještě nesmýšlí sekulárně či dokonce kriticky. Můžeme udělat pokus: najít takto světsky si počínajícího muslima a dát se s nám do debaty o náboženství. Povím předem, jak nejspíš dopadne: muslim se nějak zdvořile vykroutí, začne mluvit o něčem jiném, nebo jsa povahy přímější, poučí nás v téže blahosklonné zdvořilosti, že náš názor zajisté ctí, ovšem pouze jako názor neúplný, nepoznavší dosud pravdu učení Prorokova. Že však s jistotou, jako že je země dole a nebe nahoře, je všemu světu určeno, aby pravdu v celé dokonalosti poznal, přijal a podřídil se jí.

Shrňme tudíž: islám, ukončiv svůj vývoj v sedmém století, usoudil, že dosáhl dokonalosti, již už nelze dál rozvíjet. Sebezbytování je zcela prost; tolerance je schopen, ale jen jako vztahu nadřazeného k podřízenému. V Boha pouze nevěří, nýbrž si je jist, že Bůh je jeho jednostranný přívrženec, který ho odměnou za přísné zachovávání věroučných předpisů automaticky přivede k úspěchu, ku štěstí, k vítězství. Je to pocit vlastnický: stejně jako jiné ultimativní systémy se islám cítí být výhradním majitelem pravdy, veškerého práva i samotného Boha. Je to též pocit velmi sebestředný: vlastní právo platí, cizí neplatí; platí i vlastní škoda a utrpení, kdežto cizí je zanedbatelné. Nezná diskuzi a kritika je mu rovna urážce; tím je vyloučena na těchto dvou principech postavená demokracie, v jejíž zavedení doufají ti, kteří by si měli pozorněji přečíst korán. Pro to vše, nic si nenamlouvejme, k ničemu nevedou a ani nepovedou vyjednávání a kompromisy, proto se nelze shodnout na společném zájmu.

Nicméně, dokud křesťanský Západ s jeho příkazy a postoji zůstával omezen na svá sídelní území a islám také na svá, bylo až na občasné škorpení a mocenské výboje – jichž se ovšem dopouštěly obě civilizace bez rozdílu, ledaže islám úspěšněji a také trvaleji, nechme sypání popele na hlavu za křižácké výboje - všechno celkem v pořádku. Přesahem islámu do západních společností však došlo k smísení, ze smísení k porovnávání, z porovnání k pocitům křivdy a vyloučení, z pocitu křivdy střet, nabírající místy už značně radikálních forem na straně islámu, na straně myslivějších lidí Západu se projevující obavou z budoucnosti.

Omlouvám se, jestli jsem kapitole o islámu věnoval až příliš mnoho místa, soudím však, že toho bylo zapotřebí; panuje zatím v té věci kombinace optimismu s nevědomostí, nejhorší směs, s jakou jsme mohli vstoupit do konkurence civilizací. V dalších bodech tohoto výčtu – dovolím si je seřadit podle stupně své sympatie – se pokusím počínat si stručněji.