Druhý vývojový skok západní civilizace, v dobrém i v méně dobrém

Vraťme se ale k vývojové křivce, po níž se ubírá pokolení synů Kainových. Zaznamenává jeden vývojový skok – mluvívá se o neolitické revoluci - v dobách mladší doby kamenné, davší vznik většině dosud používaných technologických principů; druhý se udál na počátku dějinné etapy zvané nikoli bez důvodu novověkem. Přinesl v historicky relativně krátké době takové množství impulsů, jako nikdy předtím. Za okamžik přelomu bývá pokládán rok 1492, kdy se jistý Cristoforo Colombo alias Kolumbus vydal na svou objevitelskou plavbu, jejímž nezamýšleným produktem bylo zjištění existence amerického kontinentu. První arci nebyl; už půl tisíciletí před ním přistál na pobřeží dnešní kanadské provincie Newfoundland Leifur Eiríkssón z rodu grónských Islanďanů a založil nejstarší evropskou osadu na půdě Ameriky. Přelomem věků se však ta událost nestala; chyběla jí vzrušená atmosféra času, kdy si Evropané po staletích stagnace začali klást otázky, co se nalézá za obzorem doposud známého světa, a nejen v zeměpisném smyslu. Objev střídal objev, Vasco da Gama a Magalhães, Copernicus a Galilei, svět nabyv tvaru koule přestal být plochou deskou a jal se otáčet kolem slunce a ne naopak, Leonardo da Vinci se začal zamýšlet nad pravidly aerodynamiky, umění objevilo perspektivu a místo strnule schématických panáků, jak zobrazoval lidské tělo středověk, našlo zalíbení v jeho skutečné – někdy až zidealizované - podobě… To byl vývojový skok, svým významem nezaostávající za neolitickým, jím lidský duch znovu postoupil mocným rozmachem vpřed.

Nicméně se nelze vyhnout otázce, zda to bylo vždy a ve všem všudy k dobrému, pokud člověk vůbec je schopen stanovit, co je či není dobré. Podnícen úspěchy v odhalování přírodních zákonů si začal řečený duch myslet, že může vrtat úplně do všeho, i do věcí za obzorem smyslového vnímání. Tak byla nastartována éra převratů a revolucí, tak byl přetržen přirozený vývoj a nahražen výmysly zlepšovatelů. Co dlouho zrálo v literárních a filosofických salonech, vykvasilo jakobínstvím a pokračuje sestupnou linií až do dneška, pravděpodobně i za něj. Nicméně je hodna pozoru jistá dualita: co zůstává v hranicích lidského poznání, vyvíjí se i nadále kladně: věda, technika. Co si sáhlo mimo ně, zvrtlo se, zdegenerovalo, přivedlo svět na okraj maléru. Kdoví, jestli ne za okraj.

*

Je to, co zrovna dělám, správné a rozumné? Není někde zakopán kořínek nezdaru? Povedou moje úvahy a skutky k výsledku, jaký si přeji, nebo se všechno vydá klikatými cestičkami náhod a vedlejších vlivů a skončí zle? Jsem schopen udržet si nad svým počínáním kontrolu? A dosáhnu-li svého, nebude to v rozporu se zájmy ostatních, a tedy na konci všech konců zhoubné? Denně si klademe podobné otázky tak samozřejmě a přirozeně, že si sotva uvědomujeme jejich mimořádnost. Přesto je vyhledávání možných pochybení a snaha o jejich předejití jeden z nejvýznamnějších znaků západní civilizace, jímž je z velké části podmíněna její úspěšná dynamika.

Znaků nepřesaditelných do půdy, z níž nevzešly, povězme si hned a zpříma, abychom nepodléhali iluzím. Jsou civilizace, jejichž heslem je humanita a rovnost práva; jsou i takové, jimž ony pojmy znamenají málo nebo nic, protože věří ve svou předurčenost k opanování ostatních. Pochopitelně se dopouštějí rasismu, kdekoli prosadí svou. Pochopitelně že diskriminují, až se jim od pat práší. Mají prostě jiná měřítka a jiné hodnoty, a my je nepředěláme. Ale měli bychom být aspoň opatrní s výběrem slůvek, jež klademe na papír, aby nám je hned nezačali házet zpátky na hlavu ti, pro něž jsou méně než prach jejich sandálů. Na diskriminaci si může stěžovat ten, kdo jakživ nikoho pro jeho životní způsob či víru neponížil. Rasismus ať předhazuje svému odpůrci ten, kdo sám nikoho nepokládá za podřadnou, pohrdání hodnou odrůdu. Jestli to ještě některé dobré duše nepostřehly, nalézáme se v dosti již pokročilém stadiu civilizačního střetu, jejž jsme nevyprovokovali. Nemusíme v něm odplácet stejné stejným, tolik velkomyslnosti si ještě můžeme dovolit, ale také nemusíme být podlézaví. Střet nezažehnáme krásnými frázemi, neukonejšíme svého konkurenta sypáním vin na vlastní hlavu, ledaže mu dodáme zbraň, na niž by si sám nevzpomněl, učenlivě a rád ji však použije k dosažení vlastních cílů.

To uváživše můžeme postoupit k výčtu a charakteristice jednotlivých civilizací. Bude neúplný; zmíním se pouze o těch, jež jsem poznal vlastní zkušeností, ne o nich kdesi cosi vyslechl nebo vyčetl; rovná se vyčtenost mnohdy indoktrinaci. O Západu, tuším, jsme si už pověděli dost, i skočme po hlavě do horké lázně, jejíž jméno jest Rozporuplný svět islámu. O tom ale až příště.