Debata o tom, zdali mají vodáci nárok na půl promile v krvi nebo zda mají být čistí, je od své podstaty plodná. Ústavní zákon o přímé volbě prezidenta anebo o vzniku milionářské branže solárních baronů, to šlo, jako když hrom bije.
Chlastu každý rozumí a má na něj silný názor. Bylo by dobře uvolnit grant a ustavit výzkumný úkol, nakolik souvisí míra aboličnosti a naopak tolerance se stavem jater daného zákonodárce.
Navíc zákon o vodácích je v jednom pytli se zákonem o cyklistech a to už je úplně padlé na hlavu. Nametený kajakář má pramalou šanci vjet na silnici do protisměru, kdežto nametený cyklista může spadnout do řeky. Co s tím?
Vzpomínám na dědečka, který na sklonku života, komunisty připravený o svůj obchod, s nervy nadranc, aby se nepřišlo na ulité zboží, které ukryl v naději, že to praskne (pak mu to ukradl soused, u kterého to schoval), rád přemýšlel, jakými výnosy by usnadnil chod světa, kdyby byl císařem pánem. Asi toho měl na mysli víc, mně pětiletému utkvěl v paměti chystaný zákaz zmrzliny. Teď jsem zhruba v jeho věku a shledávám, že hra na císaře pána je zábavná. Jak bych se zachoval ve věci chlastu vodáků a cyklistů?
Coby císař pán bych přikázal: nechte je plavat, vodáky i ty cyklisty. Chlast jim stejně nezatrhnete a stejně jim ho nezměříte. Zabývejte se něčím užitečnějším.
Třeba kompetencemi prezidenta republiky.