Žádnému z jednotlivých témat se představitelé zvolených stran v sobotní debatě po skončení voleb nevěnovali tak dlouho, jako právě restitucím. Pravda, nikdo z nich v tu chvíli nevěděl, že v době, kdy v televizi debatují, se v Lánech scházejí odpůrci Bohuslava Sobotky s prezidentem. Na dva povolební týdny tedy veřejné debatě nedominovalo sestavování koaliční vlády, nýbrž poměry uvnitř nejsilnější politické strany.

Po této neděli se ale situace v sociální demokracii zřejmě alespoň na čas usadí a ČSSD, ANO a KDU-ČSL začnou naplno vyjednávat. Programový průnik těchto stran je poměrně široký a poměrně silná bude patrně i vůle k dohodě. Církevní restituce, o nichž se nyní téměř nehovoří, mohou být tématem, které kandiduje na první místo, pokud jde o důvod k nedohodě a ke ztroskotání koaličního jednání.

Můj postoj je již tradičně rozpolcený. Jak občan si přeji, aby tato otázka již nebyla otevírána. Jako křesťan si přeji, aby se církve peněz dobrovolně vzdaly.

Existují pádné důvody, proč tuto otázku neotevírat. Předně proto, že jakékoli rušení jednou přijatých zákonů, jakkoli je v mezních situacích nezbytné (i norimberské zákony nebo komunistický pendrekový zákon přece bylo třeba zrušit), znejisťuje právní stav a pocit právní jistoty. Přínosy, které příznivci takového zrušení restitučního zákona předpokládají, dle mého názoru nemohou vyvážit škodu, kterou tento krok napáchá.

Odpůrci církevních restitucí často namítají, že stát nikdy nepředložil plný výčet majetku, který se má vracet. Mnozí lidé, neznalí věci, to považují za pádný argument proti restitucím. Nicméně podle restitučního zákona musí církev o navrácení každé jednotlivé majetkové položky zažádat, doložit, že jí kdysi patřila, a soud pak o ní musí rozhodnout. Nemůže tedy nastat situace, kdy by se církvi vracelo něco hromadně, bez možnosti soudního přezkumu.

Je to naprosto rozumné opatření. U většiny vracených položek zřejmě nehrozí vážnější spor, ale u některých položek zřejmě situace nebude zcela jednoznačná. Podle restitučního zákona o každé položce rozhodne soud. Kdyby měl být pořízen vyčerpávající seznam všeho, co má být vráceno, byly by tyto položky téměř jistě předmětem sporů. A jak víme, soudní spory u nás mohou probíhat celá léta, a to s nepředvídatelným výsledkem. Chtít předem nezpochybnitelný a nezpochybňovaný seznam je tedy sice ne teoreticky, ale prakticky nemožné. Pokud někdo tento požadavek vznáší a je o problematice alespoň trochu informován, těžko u něj vidět jiný motiv než zlou vůli a snahu dosáhnout toho, aby se žádné restituce nekonaly.

Další běžnou námitkou je, že ODS a TOP 09 tento zákon prosadily bez širší politické shody, natruc postoje většiny společnosti.

ČSSD zde vládla v letech 1998-2006. Kdyby měla skutečný zájem na vyřešení otázky restitucí, měla osm let na to, aby předložila příslušný zákon – nebo na to, aby otevřeně řekla, že si žádný takový zákon nepřeje a církvi nic vracet nehodlá. Naříkat v roce 2012 na to, že zákon byl opozici vnucen, není příliš korektní.

Další – už méně podstatnou – námitkou je, že "náhradu" mají dostat i církve, které na přelomu čtyřicátých a padesátých let ještě neexistovaly, a tedy o žádný majetek nemohly přijít. Je to sice pravda, nicméně tato námitka nebere v úvahu, že restituční zákon neřeší jen otázku zcizeného majetku, ale znamená i odluku církve od státu. Stát v roce 1949 některým církvím přímo vnutil financování duchovních, protože v tom viděl prostředek ovládání a kontroly – a tak to také fungovalo až do roku 1989. Že se tyto církve státních peněz po roce 1989 samy nezřekly a nevrátily se k původnímu samofinancování, je mi sice jako křesťanovi líto, ale to je druhá otázka. Faktem je, že dohoda tolika různorodých církví a přijetí určitého kompromisního řešení je v naší společnosti spíše pozitivním příkladem. Z politiky dobře víme, jak těžko se smysluplné kompromisy hledají a uzavírají.

Tolik k mému občanskému postoji. Svůj postoj křesťanský mohu vyjádřit mnohem stručněji.

Každá církev by se měla pouštět jen do toho, nač si v současné době a v aktuálním čase vybere. Měla by žít přiměřeně své obětavosti. Financování státem nebo z ciziny dlouhodobě církev korumpuje. Církev pak nemá představu o tom, jaká je její skutečná síla a její skutečné možnosti. Krátkodobě může církev nad tímto penězovodem jásat; dlouhodobě ji škodí – podobně jako škodí nejrůznější dotace v průmyslu či zemědělství. Zkreslují skutečný stav věcí.

A pak je zde ta otázka, kterou si mnozí neradi kladou, ale kterou nelze nepoložit:

Jak by to řešil Ježíš? Dovede si někdo představit, jak se bere o restituce?

Dan-Drapal.cz

Institut Williama Wilberforce