24.5.2019 | Svátek má Jana


CÍRKEVNÍ RESTITUCE: Soud o smyslu českých dějin

3.7.2013

"Ústavní soud není povolán k tomu, aby rozsoudil spor o smysl českých dějin," zaznělo v rozsudku, který ukončil nedávnou stížnost proti církevním restitucím.

Ve svatém zápalu boje proti napravení křivd totiž stěžovatelé zašli příliš daleko. Nejenže se uchýlili k velmi ostrým obviněním, ale navíc vycházeli z klišé marxisticko-leninské koncepce národních dějin. Soud se tím zabývat nemůže, ale demokratická veřejnost se tím zabývat musí. Slova stěžovatelů nelze brát na lehkou váhu také z toho důvodu, že za nimi stála oficiální podpora poslanců ČSSD a KSČM jako vedlejších účastníků.

Věčný národ

Historické vývody stěžovatelů znějí šíleně. Dozvíme se z nich třeba, že pokračují v díle mistra Jana Husa, který "usiloval o navrácení majetku zabraného církví potřebným". Ovšem ono to k smíchu moc není. Svou rétorikou navazují na neblahou vlnu maločeského nacionalismu, která se vzedmula v době prezidentské volby. Národ líčí ahistoricky jako věčné společenství spojené jazykem, půdou, ateismem a sociálním původem. Je to jen mírná obdoba náckovského pojetí národa jako společenství krve, jazyka a půdy, jako Schicksalsgemeinschaft. Asi nejzřetelněji to je vidět v pasáži, kde se stěžovatelé prohlašují za potomky husitů, kteří "vždy stáli na pozicích této země". Jen oni jsou s touto zemí "bytostně spjatí" a její "závažné poškození vnímají jako osobní tragédii". Jejich spojení s národem je přirozené a věčné, stejně jako národ sám. Není třeba ho objasňovat, je to otázka pudu.

Věčný stát

Naproti tomu za stoupence restitucí je tu vybrán "poslanec Schwarzenberg", který je stejně přirozenými silami krve puzen k tomu, aby byl nepřítelem národa. Stěžovatelé prý vědí, že nemůže jednat jinak, protože jeho předek Erkinger se účastnil soudu s Janem Husem a další jeho předek se "hlásil k vyvražďování husitů" a další předek se podílel na národním neštěstí vyvolaném bitvou na Bílé hoře...

Podobně nadčasová je pro stěžovatele kategorie státu.

"Stát" se tu objevuje jako věčný vlastník majetku, který jen dočasně propůjčil církvi.

Pouto státu s církevním majetkem se zdá být stejně pevné a přirozené jako mystický vztah stěžovatelů k vlasti. Nelze ani domyslet, co by se stalo, kdyby nyní bylo toto spojení přerušeno!

Stát a církev se prý střetly už ve 13. století, kdy si biskup Ondřej vynutil prostřednictvím interdiktu, aby "stát" předal nemovitosti "na našem území" do vlastnictví církve. Majetek katolické církve tedy vznikl "z útlaku českého národa" a "z nátlaku cizí mocnosti". Pro dobu pobělohorskou pak stěžovatelé ahistoricky předpokládají jakousi prestabilizovanou harmonii mezi katolickou církví a habsburskou monarchií, což je v rozporu s výsledky novějšího českého bádání. Koneckonců byly vyvráceny i argumenty, že Josef II. zpochybnil církevní právo vlastnictví, i to, že v 19. století měla církev jen užitkové právo k majetku.

Tvrzení, že nacionalistické výklady advokáta Hrádely, poslance Babáka a Zuzky Rujbrové Bebarové vycházejí z "vědeckých argumentů", nelze brát ani jako vtip.

Stěžovatelé líčí vztah státu a církve jako vztah k Vatikánu. Napadený zákon se jeví jako výsledek vatikánského spiknutí, které má odpovědnost i za rozpad strany Věci veřejné a obvinění Víta Bárty z korupce. Restituovaný majetek se prý dostane pod kontrolu Vatikánu, a bude tak odcizen národnímu společenství. Zkrátka nezávislost církve je hrozbou státu.

Církev a moderní stát

Nicméně z historického hlediska je třeba přiznat, že dualita světské a církevní moci evropskému Západu prospěla. Zatímco na pravoslavném Východě kontrolovali panovníci i církevní sféru, na latinském Západě bránila panovníkům v nastolení absolutní vlády právě skutečnost, že museli brát ohled na mezinárodní katolickou církev. Ideální panovník antikyměl povinnost soudit, válčit a uctívat bohy. Křesťanský panovník musel sakrální sféru přenechat církvi, jejíž pozice byla pevnější díky tomu, že měla oporu v papežství.

Moderní ideál dělení státních pravomocí na zákonodárnou, výkonnou a soudní vznikl až v 17. století. Ještě v Hobbesově Leviatanovi se však nevyskytuje, protože jeho panovník byl absolutní právě v tom smyslu, že spojoval světskou i duchovní moc. Nicméně od té doby, co se pozornost politických filozofů upřela na otázku dělení pravomocí a společenskou smlouvu, byla dualita státu a církve nahrazena dualitou státu a společnosti. Roli oponenta státní moci převzala společnost jako spojení svobodných občanů.

Naše novověká habsburská monarchie pak řešila vztah k církvi formou násilné podřízenosti jako v době josefinismu a v době rakouského Kulturkampfu na konci 19. století. Československá první republika si s ní také nevěděla rady a totalitní režimy samozřejmě žádnou sféru svobody mít nechtěly. Myslím, že katolická církev i evangelická část disentu svou činností potvrdily, že církve mohou sehrát úlohu morální protiváhy světské moci i v současné době. Stejně tak, jako to ex negativo dokázal totalitní stát svou urputnou snahou vzít církvím materiální základnu a učinit je na sobě závislými.

Tolerance k náboženství?

Tuto otázku Ústavní soud ignorovat nemohl. Nález ÚS obsahuje důležité rozhodnutí o vztahu demokratického státu k církvím. Stěžovatelé žádali "dokončení znárodňovacího procesu" a poskytnutí majetkové nezávislosti církvím považovali za nebezpečí pro sekulární stát. Žádali návrat k politice totalitního státu, který vycházel z toho, že náboženství je přežitek.

Ústavní soud se přiklonil k názoru, že náboženský život neodumře a demokratický stát musí zachovat náboženskou svobodu. Za tímto účelem je třeba vrátit církvím jejich hospodářskou samostatnost. Sekulární charakter státu neznamená závazek potlačovat náboženství anebo odmítat křesťanské dědictví naší země. Stát se nepřiklání k žádné konfesi ani nehodlá zasahovat do obsahu náboženských vyznání. Bude však hrát roli "nestranného moderátora" s cílem zajistit "prostředí pro výkon práv". Ale jak církve toto prostředí využijí, záleží na nich.

LN, 1.7.2013



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


J. Vintr
23:04
3.7.2013

J. Vintr
22:00
3.7.2013

V. Němec
12:41
3.7.2013

Z. Kulhánková
9:17
3.7.2013

E. Heusinger
14:14
3.7.2013

A. Reček
17:22
3.7.2013

Z. Kulhánková
20:02
3.7.2013

J. Blažek
6:24
3.7.2013

A. Reček
8:35
3.7.2013

J. Blažek
8:59
3.7.2013

V. Venc
9:54
3.7.2013

R. Langer
15:23
3.7.2013

R. Langer
15:25
3.7.2013

V. Venc
12:22
5.7.2013

A. Reček
17:43
3.7.2013

O. Kadlec
12:19
3.7.2013

J. Němec
5:34
3.7.2013

O. Kadlec
12:22
3.7.2013

počet příspěvků: 23, poslední 5.7.2013 12:22









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.