Na nás tam čekalo zbylé příbuzenstvo: Strýc, učitel hudby na penzi. Teta, učitelka chemie na gymnáziu. Dva mlčenliví, zdrženliví synové, příslušníci zničené generace. Staršímu je dvacet devět, houslista v amoyském orchestru. Mladšímu je dvacet sedm, dělník v továrně vyrábějící matrace. Poněvadž otec byl umělec, jen jeden potomek směl být umělcem, taková je kvóta. Rodina si vlastně v pěti místnostech žije královsky, byť bez záchodu. Šupácký nábytek, ani kousek porcelánu, ozdobného cokoliv. Aha, i tudy prošla kulturní revoluce, správně jsme se dovtípili.

Danwei je středověký koncept feudálního svázání s moderními ambicemi. Je to základní stavební jednotka čínské totalitní reality. Každý občan patřil k té či oné danwei. Jeden strýcův syn patří k houslové, druhý patří k matracové. Je mu otcem, matkou, zaměstnavatelem, rádcem i drábem. Dá zaměstnání, sežene byt, přispěje na pohřeb. Bez jejího svolení se nelze.přestěhovat, ženit, rozvést. Pracovníci danwei, zástupci uličního výboru, o půlnoci vejdou bez klepání klást jakékoliv otázky. Lenin správně zdůrazňoval, že v životě komunisty nic nemůže být zcela soukromého. Mezi padesáti tisíci znaky bohatého čínského jazyka chybí - vlastně nechybí, a proto neexistuje - výraz pro „soukromí“.

Hledám slovo, snad jsem je našel: ZAŠLOST. Krámy bez neonů, bez jedné barevné cedule. Chodí se nejen na chodnících. Na vozovce se mezi pěšími všemi směry pohybují osoby na bicyklech. Zvonečky cvrlikají. Rikšové šlapají tříkolku, jsou státními zaměstnanci. Ženy v placatých slamácích na bobku vyprázdňují jakási zvířecí střeva do mísy. Vedle v košíku bzučí batalion much s čerstvě nasekaným masem, odpovědného hygienika by měla ranit mrtvice. Cožpak Mao už dávno neporučil vší školní mládeži všechny mouchy zavraždit? Vedle klusal asi tak dvanáctiletý kluk, mezi zuby cigaretu, přes rameno táhlo s dvěma nůšemi, v jedné polouškrcené slepice, v druhé uhlí.

Čínskému guan-xi odpovídá české ko-ne-xe, nepostradatelné mazadlo socialistického mechanismu. Teta se vrátila s úslužným mužem, stranickým tajemníkem. Potřásli jsme si, Priscilla překládá, jaká že to pro něho pocta. ̈

Pracovník aparátu se zubil: „Priscilly ctihodný dědeček nebyl feudál, ale zejména modernizátor a naším programem je modernizace. Již jsme překonali provokativně rovnostářské koncepty, jež prosazoval Lin Piao a Banda Čtyř.“

Ovšem, na nespočetné statisíce příslušníků Bandy Čtyř lze snad svést i včerejší tajfun. Brzo jsem si ověřil výdrž patrně železobetonové tradice vnímat sebe i národ na hierarchickém řebříčku. „Zrušili jsme společenské třídy, ale nezrušili jsme společenské hodnosti,“ opakoval tajemnmík oficiální pravdu

- - -

V padesátých a šedesátých letech Mao Ce-tung odmítl varování o přílišné populaci jako buržoazní trik. Naopak, čím víc lidí, tím vyšší produkce všeho. Průměrná životnost rovněž vzrostla a Čína s 400 miliony obyvatel má teď už miliardu. Stranické zdroje připustily, že 200 milionů venkovanů trpí „polohladomorem“. A teď že prý již je mimo síly státu produkci podstatně zvýšit.

Konečně velký kormidelník pochopil a vydal opačné rozkazy: Před narozením prvního dítěte rodiče jsou vyzváni podepsat závazek, že to bude jejich dítě poslední. Ekonomické výhody všeho druhu končí narozením druhého dítěte. V případě třetího těhotenství zákon nařizuje interrupci a kdo by neuposlechl, ztratí jak zaměstnání, tak nárok na potravinové lístky.

Kult dětí, tak jak si ho zavedli v Americe a jistěže i v jiných západních zemích, v Číně nikdy neexistoval. Číňané mají rádi své potomky, ale život se kolem nich netočí. GUAI, čili dobré vychování, je co nejvýš na seznamu rodičovských hodnot.

Nepotkávali jsme příliš povídavé, švitořivé, poskakující ratolesti. Roztomilí drobečkové, vedli se za ruku, beze slova, jako snad dva penzisté. A stejně jako v případě penzistů jsme neviděli, že by tamější děti měly nějaké hračky.

Sdělovací prostředky varují před líbáním (nebezpečí žloutenky) a pro akt mimomanželského milování nemá současná čínština vůbec vhodné slovo. Toliko znají „vztah muže a ženy nepěkným, nepořádným způsobem“. Homosexualitu řeší kulkou do týla. Sex jako takový není postižen stigmatem nemravnosti, však to je mnohdy příjemné počínání, ale sex je hříchem, pokud oslabuje socialismus. O oslabení rozhoduje strana, matrona z nejžárlivějších, monopolistka všeho, tedy i citu a bažení. Jestliže se děvče nevdá do svých třicátých narozenin, stává se starou pannou, na posměch okolí.

- - -

Všichni Číňané, s nimiž jsem poseděl, byli alergičtí na mouchy. Jedna bzučící moucha v doslechu a hned se pokoušeli zkázonosně zasáhnout. Cožpak jste si je nevymlátili za Maova panování?

Prý se to nepovedlo. Úkol měly na starost zejména děti, úlovky musely předkládat ve škole a ono to dost dlouho trvá, než se naplní krabička od sirek. Učitelé nedbale oceňovali výkony pilňáčků, lovci polevili, z původního nadšení se stala nezajímavá rutina, tak jak už to v mnohých budovatelských podmínkách bývá.

Vybití psů ale bylo úspěšné. „Víš, co tu chybí, co tu vůbec neslyšíme?“ řekli jsme si brzo po příjezdu. Ovšem, žádný štěkot, v lahodném kontrastu s většinou zemí zejména třetího světa.

Brzo po revoluci strana poručila likvidaci nejlepších přátel člověka bez ohledu na třídní příslušnost. A spěšně končili jak pajdaví voříškové, tak šlechetní chrti. Dosud ale přežívá pár koček, viděli jsme je na vlastní oči.

Na prvního máje roku 1968, pro nás dost významného, v Šanghaji popravili dívku Lin Zhao, poněvadž si psala deník, v němž zapochybovala o neomylnosti Strany. Stranický pracovník došel k rodině oznámit výkon trestu a vydobýt platbu za katovu kulku. Čínský tisk přiznává, že v údobí 1966-1976 bylo 100 milionů občanů postiženo, poškozeno či víc než poškozeno. K tomu nutno připočítat sto milionů analfabetů jako obětí oné oficielně kulturní doby. Aspoň 10 procent městské mládeže odtransportovali do vzdálených provincií na zejména zemědělské práce. A mnohé miliony jich tam dosud uvízly.

Podobný byl osud našich dvou mladých příbuzných z Kulangsu, houslisty a matracisty. Oba si tam odtrpěli sedm roků dřiny s hnojem holýma rukama. Rodiče jim museli posílat peníze, aby na venkově neumřeli převýchovným hladem. Mao je také připravil o vzdělání, o možnost dosažení dospělosti. Jak mohli dospět, když i za jedno přistižení s dívkou v náruči se popravovalo? Ptám se těhle dvou příbuzných - věk 29 a 27 - zda mají nějakou známost, a oni reagují jako začínající puberťáci, červenají se a nevědí kam s rukama.

Zpovídal jsem strýce - jejich otce, jak jeho osobně postihla Maova kulturní revoluce, a dozvídal se: „Rudé gardy chodily od domácnosti k domácnosti, v rámci akce ́Zničit vše staré! ́ Hlavně rozbíjeli starý porcelán, vzácné věci - tyhle symboly minulosti.“

Dozvěděl jsem se, že i strýc, profesor jemných umění, musel jít na brigádu bušit klackem do porcelánu u sousedů. Strana rovněž přikazovala občasné vraždění v sousedských řadách. To se zpravila provádělo nikoliv na hlavním náměstí, ale spíš v ústraní, kradmo.

Někdo se třeba žinýroval odpravovat nevinné oběti, tak jak Strana poručila. Dobré to vlastně znamení, nečiňme tedy definitivní křížek nad lidským plemenem.

„Můžete říct něco pozitivního na obhajobu kulturní revoluce?“ zeptal jsem se.

Opatrný strýc zauvažoval a řekl: „Ne, nemůžu.“

- - -

Nevím o národu, kde by JÍDLO hrálo tak ústřední úlohu, jako je tomu v Číně již po tisíciletí. Zdravíme se „Dobrý den“ či „Čest práci“, „How are you“, oni si ale řeknou „Jedl jsi nebo nejedl?“ My počítáme hlavy, oni počítají ústa. Fyzická a mentální koncentrace Číňanů na jídlo - na jeho sehnání v nedostatkových podmínkách vědeckého socialismu byl centrální faktor a motivace života. Experti tvrdí, že je též jednou z hlavních příčin nízké výkonnosti národního hospodářství.

Za jednu ruku jsem držel Priscillu a za druhou Herakleita. Šli jsme nakupovat, poněkud mrholilo. Firma „Lidový trh“ prý zní v originále dost hrozivě, řekla ta moje. Chodili jsme do kolečka, konečně jsme našli obchod, kde jako dítě nakupovala kokosové pokroutky. Ano, obchod existoval stále nezměněn, i jeho interiér přežil všechny revoluční změny. Bývalo to tadyhle vlevo na druhé poličce v rohu - a kýžený výrobek tam stále byl.

- - -

Čtyři roky není zas tak moc dlouhá doba, ale ledacos se dá za ní stihnout - vystudovat na univerzitě, uspořádat světovou válku, aspoň tu první, též splnit pětiletku se stachanovským předstihem. V Sovětském svazu se za poslední roky podařilo pohřbít tři generální tajemníky a mnoho dalších významných státních a stranických představitelů.

Nalodění, do kabin vlezení, zatroubeno, jedeme. Změnilo se co: příjemnější personál, lepší jídlo. Šel jsem k baru pro pivo, dali mi brčko. Poskytována diskrétnější hudba - vídeňské valčíky, Offenbachův kankán, tyrolské jodlování. Občas, žel, spustil rachotivý čínský rock-and-roll. V kabině se nám na zdi protahuje portrét nahé žluté ženštiny s hrozivě černým chomáčem chlupů v klíně a chyběla jí jedna noha. No, vy se teda modernizujete! Noc neveselá, zbytek Peggy s námi stále mával, špatní z kymácení lezeme už před svítáním na čerstvý vzduch, paluba ohozena včerejšími obědy a večeřemi z mnohých žaludků.

Za značné mlhy jsme připluli. Pokynuto nám vejít do salonu pro Overseas Chinese. Jsem zámořský Číňan. Ujala se mě šarmantní slečna, na nose značně moderní brýle, usmívala se a oštemplovala pas: minule to bylo s právem pobytu jen na pár dní do dvou míst, teď dlouhodobé právo neomezené. Z amplionu se ozval svatební marš z Lohengrina. Máme ještě toto čínské výročí: Tento měsíc před deseti lety zemětřesení zasáhlo město Tanšan, 160 km od Pekingu. Z hlubiny 12 km, v síle 7,8 na Richterově stupnici či škále, vypukla zkáza: 242.000 mrtvých, 95 % budov zničeno, to vše za dvacet vteřin, víc pohromy než v Hirošimě a Nagasaki dohromady.

- - -

Vystupujeme, příbuzenstvo mává. Že by tolik dychtění a lásky?

Dychtění po spotřebních statcích, po materiálnu, to určitě. Už písemně včas nám sděleny nároky, požadavky, objednávky. První byla lednička. Jo, to určitě, potáhneme se s metrákovým darem. Koncertní klavír by nechtěli? Na molu vykřikují požadavek nákupu multifunkční japonské elektronické bedny. Transakci zařizujeme u tuzexové přepážky, s dumkami o zániku dobrých čínských obyčejů, pádu tradice pokládat vyslovení materiálních požadavků za cosi v podstatě nedůstojného, ba nemravného.

Návštěvníci se již nemusí na policii hlásit. Pas jsme nemuseli ukazovat, natož někde odevzdávat. Systém DANWEI - velkého dohlížejícího bratra, sestry - je sice dosud zachován, ale již ohlodáván. Někde je ještě třeba povolení k nákupu jízdního kola, ale jinde se lze dokonce ženit a vdávat bez škemrání na vládním úřadě o vyžadovanou bumážku.

Co ale ony uliční výbory zvědavých bab všudybylek? Ty stále existují, například ona komanda kontrolující dostavivší se menstruaci, s oznámením na tabuli každému zájemci.

Méně a s menší intenzitou je na nás civěno. Nikde jsme nepostřehli ani jednoho psa. Pouze pár plachých, plíživých, dokonale podvyživených kočiček.

Před čtyřmi roky jsme potkávali zachmuřený pasivní dav. Nyní v těchže prostorách propukalo veselí, ochota reagovat netraumaticky, přirozeně se pohybovat, aniž by se kolena podlamovala strachem či aspoň starostí z případné nevlídné reakce státní moci.

Nejvíc se pozměnily dětičky. Ze zakřiknutých se vyklubali tvorové sebevědomí, rodiči zbožnění, zkažení jedináčkové - „malí imperátorové“, leckdo si takto stěžuje.

Od kultu Mao Ce-tunga ke kultu dětí, piplaným jedináčkům, jimž se snáší modré z někdejšího rudého nebe: Na ně se utrácí minimálně třetina rodinného příjmu, tak spočítali ekonomové. Už se narodilo víc než 35 milionů tzv. malých císařů - arogantních, zkažených, sobeckých, nedisciplinovaných, líných a tlustých imperátorů, toto jsou slova a soudy jak sociologů, tak mluvčích ve sdělovacích prostředcích.

Čínská děcka se mi ale vesměs stále líbí, sympatická až obdivuhodná je jejich schopnost koncentrace, pohroužit se do knihy, učebnice, slabikáře i v přecpané chodbě činžáku plné kraválu, u páchnoucího kanálu, jejich schopností se soustředit a příjemně si hrát.

V hodně pozdějším roce 2016 národ obdržel tuze vítanou zprávu, že původní politika tolik nenáviděného a tuze surově vymáhaného limitu jednoho dítěte oficiálně končí, takže dojde k pozvolnému vzniku nových generací dosud neexistujících bratříčků a sestřiček, posléze též strýčků a tetiček.

(Z knihy Priscilla. Dost svévolně se košatící Osud, která byla včera pokřtěna.)

Neoficiální stránky Oty Ulče

KONEC