V roce 1966 kulatý předseda Mao Ce-tung svou plavbou v mocné řece odstartoval Velkou kulturní proletářskou revoluci - realizaci jednoho ze svých zkázonosnýchnápadů, který ochudil PRC (People ́s Republic of China) o odhadované půl století blahodárného vývoje. Rudí gardisté, maocetungovští zbožňovatelé, z nichž nejednoho jsem poznal v jejich exilu po užitečném vystřízlivění, se mi přiznávali, jak že pochodovali přemnohé stovky mil, s Maovým odznáčkem připíchnutým nikoliv v klopě, ale na vlastní kůži.

Náznak tak revoluční posedlosti jsem zažil hned po prvním přistání v Hongkongu. Po příjezdu do hotelu nás přivítala explodující bomba. Týž den jsme četli o neposlušném žurnalistovi, jehož postihla odplata s revoluční tváří. Došlo k přepadení v jeho volkswagenu, byl polit benzinem a upálen. V mnohých výkladních skříních vystavovány pouze portréty zbožňovaného Mao Ce-tunga. Nedoporučovalo se fotografovat, ba ani příliš okounět. Pár takto si počínajících turistů bylo totiž přísnými straníky utlučeno. Rudé maloobchodní služby zaznamenaly úpadek zákaznického zájmu, když ve velké kulturní proletářské revoluci zavedly novinku nevracet drobné, i kdyby za jednu zmrzlinu zákazník platil milionovou bankovkou. Takto postižený ale obdržel stvrzenku, že jemu nevrácený obnos on dobrovolně věnoval na revoluční fond. (K dobytí Hongkongu Čína potřebovala pouze zavřít kohoutek vodovodu a kolonie by vyschla. Jenže Mao něco takového aspoň prozatím nečinil a denně tam pumpoval 55 milionů galonů vody.)

Posléze v Číně, na rodném ostrůvku Priscilly (Kulangsu, u přístavu Amoy, posléze přejmenovaném na Xiamen, provincie Fukien), nás čekalo zbylé příbuzenstvo. Strýc, učitel hudby na penzi. Teta, učitelka chemie na gymnáziu. Dva mlčenliví, zdrženliví synové, příslušníci zničené generace. Staršímu bylo dvacet devět roků, povoláním houslista v amoyském orchestru. Mladšímu bylo dvacet sedm roků, povoláním dělník v továrně vyrábějící matrace. Poněvadž otec byl umělec, jen jeden potomek směl být umělcem, taková byla kvota. Rodina si vlastně v pěti místnostech žila královsky, byť bez záchodu. Šupácký nábytek, ani kousek porcelánu, ozdobného cokoliv. Aha, i tudy prošla kulturní revoluce, správně jsme se dovtípili.

- - -

Všichni Číňané, s nimiž jsem poseděl, byli alergičtí na mouchy. Jedna bzučící moucha v doslechu a hned se pokoušeli ji zavraždit. Cožpak si je nevymlátili za Maova panování?

Prý se to nepovedlo. Úkol měly na starost zejména děti, úlovky musely předkládat ve škole a ono to dost dlouho trvá, než se naplní krabička od sirek. Učitelé nedbale oceňovali výkony pilňáčků, lovci polevili, z původního nadšení se stala nezajímavá rutina, tak jak už to v mnohých budovatelských podmínkách bývá.

Vybití psů ale bylo úspěšné. „Víš, co tu chybí, co tu vůbec neslyšíme?“ řekli jsme si brzo po příjezdu. Ovšem, žádný štěkot, v lahodném kontrastu s většinou zemí zejména třetího světa.

Brzo po revoluci strana poručila likvidaci nejlepších přátel člověka bez ohledu na třídní příslušnost. Spěšně končili jak pajdaví voříškové, tak šlechetní chrti. Dosud ale přežívá pár koček, viděli jsme je na vlastní oči.

Na prvního máje roku 1968, pro nás dost významného, v Šanghaji popravili dívku Lin Zhao, poněvadž si psala deník, v němž zapochybovala o neomylnosti Strany. Stranický pracovník došel k rodině oznámit výkon trestu a vydobýt platbu za katovu kulku. Čínský tisk přiznává, že v údobí 1966-1976 100 milionů občanů bylo postiženo, poškozeno či víc než poškozeno. K tomu nutno připočítat sto milionů analfabetů jako obětí oné oficielně kulturní doby. Aspoň 10 procent městské mládeže odtransportovali do vzdálených provincií na zejména zemědělské práce. A mnohé miliony jich tam dosud uvízly.

Podobný byl osud našich dvou mladých příbuzných v Kulangsu, houslisty a matracisty. Oba si tam odtrpěli sedm roků dřiny s hnojem holýma rukama. Rodiče jim museli posílat peníze, aby na venkově neumřeli převýchovným hladem. Mao je také připravil o vzdělání, o možnost dosažení dospělosti. Jak mohli dospět, když za jedno přistižení s dívkou v náruči se i popravovalo? Ptám se těchhle dvou vyženěných synovců, zda mají nějakou známost, a oni reagovali jako začínající puberťáci, červenali se a nevěděli kam s rukama.

V jiném textu jsem se zmínil, jak jsem zpovídal jejich otce, zda jeho osobně postihla Maova kulturní revoluce, a dozvídal se: „Rudé gardy chodily od domácnosti k domácnosti, v rámci akce ́Zničit vše staré! ́. Hlavně rozbíjeli starý porcelán, vzácné věci - tyhle symboly minulosti.“

Dozvěděl jsem se, že i strýc, profesor jemných umění, musel jít na brigádu bušit klackem do porcelánu u sousedů. Strana rovněž přikazovala občasné vraždění v sousedských řadách. To se zpravila provádělo nikoliv na hlavním náměstí, ale spíš v ústraní, kradmo.

- - -

Sdělovací prostředky varovaly před líbáním (nebezpečí žloutenky) a pro akt mimomanželského milování neměla tehdejší čínština vůbec vhodné slovo. Pouze znala „vztah muže a ženy nepěkným, nepořádným způsobem“. Homosexualita se řešila kulkou do týla.

Sex jako takový není postižen stigmatem nemravnosti, však to je mnohdy příjemné počínání, ale sex je hříchem, pokud oslabuje socialismus. O oslabení rozhoduje strana, matrona z nejžárlivějších, monopolistka všeho, tedy i citu a bažení. Jestliže se děvče nevdá do svých třicátých narozenin, stává se starou pannou, na posměch okolí.

The Economist, britský výtečný týdeník, si troufl (21. listopadu 2015, str.43-44) uveřejnit článek o sexuální výchově, o současné čínské sexuální revoluci a nejvyšším čase započít s potřebnou výchovou mládeže. Text se neupejpá, začíná touto větou: „Sex, sex, sexual intercourse, penis, penis, vagina.“ Následuje zpráva o přednášce, k níž došlo na China Agricultural University v Beijingu, dříve Pekingu, a pro naprostou většinu posluchačů první taková zkušenost v životě.

Strana a vláda se rozhodla o delikátním tématu zmiňovat se značným zpožděním. Došlo k publikaci studie z roku 2012, se zjištěním, že většina obyvatelstva (víc než 70 %) okusila slasti či strasti sexu již před manželstvím. Jiné průzkumy, uskutečněné v předchozích třiceti letech, prozrazovaly, že čínská mládež je neméně puritánská, což prokazuje v intimních aktivitách s více partnery v jejich ještě mladším věku, s pramalou znalostí potřebné opatrnosti, s následkem velkého vzrůstu nežádoucích otěhotnění, jakož i venerických onemocnění.

V Japonsku, Jižní Koreji a na Tchaj-wanu sexuální výchova je povinná. Nic takového není v Číně, dosud se omezující na seznamování se základní anatomií těla. Učebnice z roku 2011 kvůli své zmínce o spermatu, aniž však jediné slovo o pohlavním aktu, se dočkala svého zatracení jako publikace pornografická.

Kýženým dominantním motivem je abstinence. Zdůrazňována je iniciativa na univerzitě v Xianu, v podobě závazku studentstva zachovat si panenství, ba i panictví, aby vydrželo až do vlastní svatby.

Problémy se vyskytují v používání kondomů, a to spíš u starších generací, které s takovým vybavením nedovedou zacházet. Polovina mládeže je beztoho nepoužívá.

Ještě před pouhým rokem (2015) platil zákaz televizní inzerce kondomů, na rozdíl od vřelého doporučování potratů. Většina klinik spěšně vyhovuje potřebným ženám, aniž by se obtěžovala s poučením, jak se opakování nemilé zkušenosti v budoucnosti vyvarovat. Britská odborná publikace Lancet (říjen 2015) na základě studie téměř 80.000 takových pacientek zjistila, že pro 37 % to již byl druhý potrat a pro 29 % již třetí či ještě častější.

Koncem října 2015 příkaz jednoho dítěte do rodiny přestal platit. Tím by mělo dojít nejen ke vzrůstu obyvatelstva, ale také čínské řeči. Můj univerzitní kolega, v Číně narozený syn amerických misionářských rodičů, mi vyprávěl o svém zážitku, jak se tam v rodné své zemi procházel s jedním potomkem v sedačce na svých zádech a s druhým, s nímž se vedl ruku v ruce. Místní chlapeček se profesora zeptal, zda na zádech má své dítě, a když ten přikývl, následoval druhý dotaz, komu že patří to druhé dítě.

Nyní tedy přibydou či přibudou slova jako bratr, sestra, strýc, teta, ledacos dalšího.

KONEC